Přejít na navigaci

TOMU UŽ JE DÁVNO… TO  UŽ SE  NIKDY NEVRÁTÍ ….

  • Datum: 14.12.2015 v 15:26,
  • 1 komentář
  • KALKOFEN  NEBOLI  VÁPENKA  V  KRUŠNÝCH  HORÁCH  byla  oáza  v  přírodě.  Překrásná  hájenka — daleko  široko  jediný  dům  kde  byl  telefon. Hned  naproti  stála  horská  chata -  hospoda  u  Günthrů, jednopatrová  s  velkou  terasou, útulnou  jídelnou kde  vévodily  nad  stoly  velikánské  petrolejové  lustry, denně  se  čistily  cylindry, aby  se   večerní  osvětlení  blýskalo — až  v  polovině   třicátých  let  20.století  se  všude  na  Krušných  horách  zaváděla  elektřina  do  chalup  — do  domů.

    Pokračování po kliknutí na titulek   

Pojmenování  KALKOFEN  obdržela  osada  devíti  chalup  včetně  velké  stodoly,  od  vápence  který  se  na  místě  vyskytoval — vyrábělo se  v  jednotlivých  pecích  sklo. Prameny  pitné  vody  tryskaly  ze  země, na  lukách  kvetly  horské  bylinky, v  lesích  zrálo  bobulovité  ovoce, rostly  hřiby  i  lišky — u  sedláků  se  prodávalo  čerstvě  nadojené  mléko, čerstvé  máslo  ale  i  brambory, na  polích  rostl  oves, len… dvakrát  ročně  senoseč…a  nejbližší  obchod???  v  Novém  Městě,  Moldavě  nebo  za  hranicemi  v  Rehefeldu.

Ve  Vápence  měla  rodina  Johnů  jednoduchou  chalupu  od  třicátých  let  minulého  století, tam  jsme  se  naučily  lyžovat, obsluhovat  kamna  se   dřívím, uvařit  jednoduchá  jídla, tam  jsme  pěstovaly  jako  děti  svá  prvá  přátelství, naučily  se  samostatnosti, odpovědnosti a  mnohé  více — srostly  jsme  se  s  dřevěnou  stavbou dokonale. Nebály  jsme  se  ničeho — patřily  jsme  jakoby  mezi  vesnické  obyvatele — za  války  při  zatemnění -  jsme  si  šly  k  sedlákům  bez  potravinových  lístků  pro  mléko, mléčné  výrobky, brambory. Těšily  jsme  se  na  každý  weekend  se  sněhem  nebo  také  bez  sněhu. Balily  svá  zavazadla  na  záda, těšily  se  na  prázdniny -  hurra  do  Kalkofen!

Cesta  z  domova až  do  Vápenky — Kalkofen  trvala  asi  čtyři  hodiny. Nejprve  tramvají  na  konečnou  stanici  do  Dubí — poté  pěšky  tři  kilometry  na  vlakové  nádraží  Dubí — na  trase:  Most — Dubí — Mikulov — Nové  Město — Moldava — STOP   hranice — vlak  pokračoval  do  Saska. Po  válce  v  NDR  vytrhali  koleje,  prodali  časem  po  listopadu/89  malé  stanice  do  soukromých  rukou — už  nikdy  se  nic  vrátit  nemohlo. — Z  Nového  Města  jsme  ušly  pěšky  či  na  lyžích  další  asi  tři  kilometry  a  byly  u  cíle. 

Koncem  války  — aniž  by  se  někdo  někoho  zeptal — nastěhovali  se  lidé  bez  střechy  po  bombardování  hlavně  Drážďan, do  chalupy. Následující  šovinistické  mírové snahy udělaly  krátký  proces — vše  co  na  hranicích  „bylo  v  cestě“  vyletělo  do  vzduchu… a  tak  zmizela  jednoho  dne  útulná  dřevěná  chalupa -  už  jsou  vidět  na  fotce pouze  mé  šlápoty  sněhem — to  mi  bylo  14  let, fotografovala  jsem  Agfa  aparátem  na  Agfa  film.

Dnes  tamtudy  vede  v  zimě  STOPA  — tam,  kde  jsme  před  vchodem  do  chalupy  vyhazovaly  sníh — jásaly, výskaly nad  prašanem, který  poletoval  ledovým  vzduchem…

Hana  Truncová — Johnová  Adventní  čas  2015

Chalupa

 

Redakce: