Přejít na navigaci

Traumata

  • Datum: 14.4.2016 v 12:18,
  • Přidat komentář
  • Lidská  mysl… psychologie …… vnější  události …… silná  vůle ……

    Bude  vůbec  stačit  papír ???

    Aby  celý  souhrn  mého  písma  byl  jasný, je  třeba  začínat  jak se  říká    „ od  ADAMA „ .

    Pokračování po kliknutí na titulek         

V  Hořicích mám dobré  mladé  přátele, Veroniku  s  Michalem  a  jejich  malou  Markétkou — čekají  do  rodiny  přírůstek… jenže, Verunka  na  podzim  upadla, zlomila  si  nohu, byla  měsíce  v  sádře — BABY  je  v  pořádku, tuší  či  netuší  silnou  vůli  své  matky, pomoc  celé  rodiny,  úsměvy  a  povídání  malé  Markétky  kolem  nemocné  maminky  zřejmě  dělá  zázraky — a  tak  čas   plynul,  plyne, píšeme další  nový  rok, čekáme na  radostnou událost.

Právě dnes jsem Verunce  napsala, že si dovedu  představit  jak  je  pro ní  důležitá  malá  Markétka,  že  děti  jsou  bezprostřední, přenesou  dospělého do  jiného  světa  kde  nechává své  vlastní  hoře  za  branou. 

Vařila  jsem, krájela  mrkev, nemohla  jsem  se  zbavit  tématu. Jako  blesk  z čistého nebe  jsem  viděla  sama sebe  coby  pomocnou  pečovatelku  u  miminek  v  Jesličkách  v  Teplicích, naproti mé  bývalé  Akádě  /Obchodní akademii/ v  Šanově -  samozřejmě  se  mi  zároveň  vybavilo  BABY,  Evička  …… — mé  oblíbené  dítě, které  jsem si  díky  benevolentní  hlavní  dětské  sestřičky, paní  Lohwasserové,  mohla  nakrmit  dnes  a  denně  pouze  já  sama. 

Vzniklo mezi  námi  pouto  důvěry, láskyplný vztah, já se  těšila  každý den  do  práce, chodila   na  ranní a  tak  zvané  odpolední  směny, to  znamená, že  jsme  byly  mnoho  hodin  — vrchní sestra  a  já -  společně  u  dětí. 

Nepamatuji si, že by má Evička  plakala, kňourala  či  byla  nemocná — nepamatuji si  ani  u  sebe  žádné  zdravotní  překážky. Táhly  jsme  to    spolu  až  do  okamžiku, kdy  jedna  či  druhá  jesle  opustila.

Mezitím  jsme  měli  na  přání hlavně  maminky  Evičky,  dítě cca. 14  dní  u nás  doma  v  Bohosudově — v  mezičase  se  narodila  sestřička  Evy,  malá  Iva. — V  tu  dobu  jsem táhla  moji  Evičku autobusem  do  Trnovan, kráčely  jsme  různým  způsobem „po  betonu“  do  Šanova  do  jeslí. Někdy  v  náruči,  jindy  za  ručičku, nožičky  se  pletly, velké  zářivé   dětské  oči  na  mne  visely.  — Sami  jsme  děti  bohužel  neměli — veškerou  svoji  lásku  kterou  jsem  chtěla „vyplýtvat“  třem  vlastním  dětem  jsem  s  radostí  darovala   mé  Evičce.

- — — — — —

Teď  se  dostávám k  jádru  věci, k   p s y c h o l o g i i. Při  různých interview  jsem  dostávala  otázku  na  prožitá  traumata  po  příchodu  domů  z  vězení,  jakým  způsobem  se  mi  podařilo  zvládnout  — opakuji:  traumata ???  Kristýna — tenkráte ještě  vysokoškolačka — kladla  zmíněnou otázku  opakovaně, čekala na  odpověď, já  odpověděla  stále  stejně — žádná  traumata  jsem  neměla ….

Až  dnes  vím  pravý  důvod — mé  dávné  odpovědi  by  bylo  třeba  doplnit  o  nový  psychologický  poznatek. — Tenkráte… v  roce  1960  po  mém  propuštění  z  vězení  jsem  nikde  nesehnala práci… až  mne  můj  laskavý  tchán  seznámil  s  jistou  vrchní  sestrou z  teplické  nemocnice, ta  byla  natolik  statečná, že  to  riskla — protlačila  mne  coby  pomocnou  sílu  do  Šanovských  jeslí, já  jsem  zřejmě  nezklamala, protože  jsem  později  prošla  krátkým  zdravotnickým  kurzem.  To  byl  základní  kámen  vnějších událostí.

S  mojí  Evičkou jsem  hodně  povídala — tedy  pouze  já — ona  mne  poslouchala, ničemu nerozuměla, slyšela, pamatovala si  můj  hlas, cítila  moji  lásku, aniž bych  líbala — to  jsem  nebyla  zvyklá  ani  z  láskyplného domova. Navíc jsem  chránila  dítě  před  mým dechem, slinami, respektovala jsem náš  vzájemný  vztah — nejsme  pokrevně  příbuzné. 

Denním  vyprávěním  jsem  se  zbavovala  svého  vnitřního  tlaku  z  jakýchkoliv  událostí  tehdejší  doby, říkala jsem  Evičce  co  mne  těší,  co  mne  trápí, co  jsem  kdy  zažila… mé  vyprávění  spadlo  do  studny  dětského  vnímání, aniž  bych  zatížila  dětskou  duši — Evička  mi  přece  nemohla  rozumět, nemohla. — Mé  pocity, zkušenosti  nového  úseku  mého  života  po  propuštění   opět  do  totality  všude  se  vším, do  absolutně  pozměněného  domova  stálou  konfiskací, pohledem  na  zdevastovanou  naši  zahradu, ale i  „cizí“  dílny — na   absolutně  cizí  tváře  v  našem  tehdejším  sousedství, kde po  starousedlících  byli  dávno  zabydlení  občané  z  různých končin  republiky, mé  pocity  na  pracovišti, kde  jsem  mohla  důvěřovat  z  dospělých  pouze  dvěma  zdravotnickým  sestrám, jinak  se  jednalo  o  cizí  nepřístupné  tváře, osoby, které  jsem  si  zařazovala podle jejich  zvláštního  chování — paní  uklizečkou  jsem  byla  doslova  perzekvovaná, když mi  podstrčila  ve  společné  šatně  papírový  peníz  a  čekala, že  „bankovku“  ukradnu.

Zde!  Vážení  dávní  tazatelé, má  traumata — pokud  lze  dávat  mým  tehdejším  myšlenkám  toto označení, polykala  mezilidská  mocná  láska — láska  mezi  bývalou  vězeňkyní  a  novorozeným  malým  člověkem, mojí  Evičkou. 

Moji  milí  čtenáři,  nejprve  Verunka  s  rodinou, poté  všichni  tazatelé, tazatelky — vzdělaná mladá generace, která  se  věnuje  danému  tématu, především  paní  Kristýna, která  mezitím  psychologii dostudovala — a  až  na  úplném  konci,  moje  Teplická  Evička, která  si  vždy  přeje ke svým  dubnovým narozeninám…  abych   n ě c o     napsala, tak  právě ona — ústřední  malá  osůbka — si  bude  muset  počkat  na  počátek  dubna  2015, pak  tento  list  předám i  s  mašlí.

                             Všem   VÁM …   I    DALŠÍM  ,   Vaše  Hana

— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Hana Truncová, rozená  Johnová - 

volné  vyprávění na téma  TRAUMATA  11.02.2015 15:46:27

Redakce: