Přejít na navigaci

Vzpomínky na srpen 1968

  • Datum: 3.10.2018 v 10:27,
  • Přidat komentář
  • Další vzpomínání, tentokrát od Anny Mackové.

Začátek roku 1968 byl pro mne radostný, seznámila jsem se s mým budoucím manželem, odmaturovala a koncem července nastoupila do prvního zaměstnání.  Dalo se cestovat, vycházely dobré noviny a my si mysleli, že konečně bude radostnější čas. V té době jsem neměla kde bydlet, a tak mi nabídla kamarádka ze stejné vesnice, která pracovala v Brně v nemocnici, pomoc. V té době byl v Brně internát pro zdravotní sestry. Bydlely dvě na pokoji a já spávala na posteli té, co zrovna měla směnu. Bylo ráno 21. srpna a moje kamarádka, která se vracela z noční, mne budila do práce. Ovšem buzení to bylo zvláštní: „vstávej, obsadili nás Rusové“. Na to jsem ještě v polospánku huhlala, že si mohla vymyslet lepší blbost. Pak mne ale zarazil její hlas a rázem jsem byla na nohou, ona plakala. Pustily jsme si rádio, a zprávy z toho rána si jistě mnozí pamatujete. Když jsem dorazila do práce, pracovala jsem tehdy přímo na nám. Svobody, ze střechy banky na nás mířily kulomety. V té době vlastnil telefon málokdo, takže rodiče neměli tušení, co se se mnou děje.  Můj chlapec se v noci vrátil z východní Německa a na dveře svého pokoje si připíchl vzkaz, budit jen v případě třetí světové války. Za pár hodin jej budila maminka se stejnou informací, se kterou jsem byla buzena i já. Také on měl o mne starost, a tak vyrazil stopem z Jindřichova Hradce do Brna a cestou potkával ruská vojska. Když dorazil do Brna, našel mne, jak roznáším letáky.

Byly to dny plné smutku a zklamání. Oba jsme přemýšleli o emigraci, ale já jsem nemohla opustit rodiče, měli jen mne a za sebou jedenáctileté vězení mého táty. A můj kluk, tomu ještě chyběl jeden rok vysoké školy. Tak rychle skončily naše plány a naděje a začala se projevovat česká nátura, udávání. To jsem zažila o rok později, kdy jsme v práci vytiskly letáky. Ty nabádaly lidi, aby 21. 8. 1969 nechodili do obchodů a kin, byli oblečeni v tmavém a v poledne se měla zastavit veškerá doprava na 5. minut. Všichni, kteří jsme se kolem této akce motali, jsme byli u výslechu. Musím se přiznat, že ve mně byla malá dušička. Táta dostal 22 let a já v to budu slibně pokračovat. Moc jsem myslela na maminku. Když jsem byla předvolána do kanceláře ředitele, nohy mi ztěžkly a cesta o patro níže mi trvala nekonečně dlouho. Pak se otevřely dveře a to, co jsem uviděla, mne zbavilo strachu. Seděl tam muž, který měl hlavu jako kůň, uši — těmi brzdil i při bezvětří, a korunoval to nos, který byl jako kvašená okurka. Když se zeptal, jak se jmenuji, má drzá odpověď zněla: „Když jste si mne nechal zavolat, tak to víte.“ A v podobném duchu se pak vedl náš celý dialog. Nakonec výslech skončil tím, že jsem ještě mladá.

Tak tohle je má zkratkovitá vzpomínka na dobu před padesáti léty.

Anna Macková

Redakce: