Přejít na navigaci

Vyprávěním příběhů povíš víc

  • Datum: 15.2.2007 v 12:57,
  • 4 komentáře
  • lAutorka práce Dcery nepřítele státu Jana Švehlová, vyslechla a zapsala příběhy žen, nyní matek a babiček, které byly malými dětmi v 50. letech dvacátého století. I já hledám, co mají tyto silné příběhy společného. Myslím, že je to strach, kterému žádné z dětí nerozumělo, ale vnímalo jej.

Strach, který děti provázel při častých prohlídkách tajné policie, strach při řídkých návštěvách v některém z komunistických lágrů. Taková návštěva znamenala projít železnou branou, vidět vysoké zdi s ostnatými dráty, slyšet řvaní bachařů a štěkot psů. V mém případě pak vidět na chvíli otce, tak jiného, šedivého, nepodobného rodiči, který s námi žil. Cítit strach a lítost z bezmoci všech blízkých. To vše se v dítěti někde ukládalo, aby se jednou provalilo ven, někdy v psychosomatických chorobách a jindy v depresích.

Příběhy se liší prostředím, kde rodina bez vězněného rodiče žila.V 50. letech to byla častá ztráta původního domova a vystěhování do bytů, obvykle v jiné části republiky. Jak shodně vzpomínají děti politických vězňů, byly to byty v sklepních místnostech či v polorozpadlých domech.

V případě naší rodiny to byl byt, který byl součástí cementárny, původně sloužil jako kancelář a vrátnice. Bydlení, kde byla jen jedna jediná kamna, prostředí plné šedivého prachu z cementárny, kde v zimě zamrzala voda a rampouchy visely pod okny uvnitř místností.

Příběhy se také liší třídním zařazením rodiny, označením, které dětským uším znělo jako nadávka: kulak, zrádce, kapitalista…

Důvod uvěznění byl často rodině neznámý. Nevěděla nic o metodách výslechů, o mučení, o tom, jak bachaři mučili zatčené, aby z nich vynutili přiznání k velezradě.

Příběh mé rodiny

Všechny životopisy jsem začínala shodně: Narodila jsem se jako nejmladší z šesti dětí. Otec byl úředníkem. Zemřel, když mi bylo l5 let.

Samozřejmě jsem ze strachu vynechávala podrobné údaje. Otec „kapitalista“ byl zatčen v roce l950, odsouzen pro velezradu na l6 let. Prošel téměř všechna komunistická vězení. Jako dítě jsem s maminkou navštívila Valdice, Mírov a Leopoldov, kde náš tatínek, po 9 letech věznění, necelý rok před amnestií, zemřel. Bylo mu 64 let.

SvatbaOkolnosti otcova zatčení jsem se dozvěděla mnohem později, z pamětí, které má matka napsala při návštěvě své nejstarší dcery Mirky, která od roku l947 žila se svým mužem Otakarem v USA.

Začnu příběhem svého švagra Otakara, který před 2. světovou válkou studoval na Lékařské fakultě v Praze. Po zavření vysokých škol se Otakar se skupinou dalších studentů dostal do Anglie. Podrobnosti z jejich útěku přes hranice a anabáze jejich cesty do Anglie, kde se stal členem Britského královského letectva, popsal v denících, které vlastní jeho děti ve Spojených státech.

Po osvobození národ „naše chlapce“ oslavoval. Vždyť se jich vrátilo tak málo! Otakar začal opět studovat na Lékařské fakultě, kterou dostudoval v roce l947. Téhož roku se oženil s mojí nejstarší sestrou Mirkou.

Dostal také stipendium do Spojených států, kam ještě před Únorem l948 odjeli. Měl opět velké štěstí, zachránil se tak před „stipendiem“ v Jáchymovských dolech, kam letce a vojáky západních armád komunisté posílali na „převýchovu“. Taková byla komunistická vděčnost válečným hrdinům!

Sestra zpočátku jejich pobytu ve Spojených státech živila oba šitím, později, když švagr dokončil nutnou nostrifikaci a začal slušně vydělávat, starala se o čtyři děti, které postupně přicházely na svět. První byl syn. V naší rodině, kde bylo šest děvčat, znamenal první chlapec pro mého otce velkou radost.

Myslím si, že to byla jeho poslední radost před jeho zatčením.

Jak jsem již uvedla, rodina vlastní paměti na 50. léta, které naše maminka napsala na návštěvě u sestry ve Spojených státech. Maminka stále doufala, že přijde doba, kdy bude možné paměti vrátit dětem a vnukům do Československa.

Ta doba přišla po roce l989, kdy maminka již dávno nežila.

V roce l990 přivezla její paměti do Prahy sestra se švagrem. Tyto paměti znamenají pro naši rodinu něco jako „rodinné stříbro“. Stojí za zmínku, že má matka byla v roce, kdy tyto paměti psala, o něco mladší, než jsem já, která je po čase opět otevírám. Jsou napsané krásným písmem učitelské dcerky a jsou dosti obsáhlé. Vybírám tedy jen to, co nejlépe ilustruje dobu po Únoru l948, tragický příběh našeho otce a dopad na celou rodinu. Některé pasáže chci spojit komentářem, i když si nejsem jista, zda to není zbytečné.

Z pamětí mé matky

„Mám napsat něco o tátovi, vím, že si zaslouží, aby byl jeho život zachován v paměti dětí a vnuků. Dokud jsem tady ve svobodné zemi, chci napsat odyseu statečného člověka, který, nepatrný proti obludné síle policie, zachránil mladý lidský život a sám po letech utrpení zemřel v komunistickém žaláři.“

Přišel Únor l948, kdy znárodněny byly všechny továrny, i naše pracně vybudovaná důmyslem a prací jednoho lidského věku.Většina majitelů byla prohlášena za asociální a musela opustit podnik. Ale nenašel se jeden dělnický hlas, který by tátu prohlásil za asociálního člověka.

Jak jsme se dozvěděli později, na komunistické schůzi jedna dělnice řekla: „Vždyť nás tady za války šatil a živil!“ Na to jí nějaký důležitý soudruh odpověděl: „Vždyť na to měli!“ „Jiní na to také měli a nedali,“ zněla odpověď.

O vystěhování rodin tehdy rozhodoval jiný „hlas lidu“, než byl hlas této skutečné dělnice. Tak táta musel odejít. Byli zde ctižádostiví úředníci a teď měli příležitost státi se vedoucími tak pěkného podniku. Do práce začali mluvit malicherní, přízemní lidé, bez lásky k dílu, které jiný člověk dokázal a měl rád.

Komentář dcery

Uvědomila jsem si až při opisování těchto matčiných řádků, jak hluboko je v nás zakořeněna „socialistická výchova“: Vždyť chci ospravedlnit otce za to, že byl „kapitalista-továrník“!

V dvacátých letech minulého století se podnikavým a pracovitým lidem dařilo. Moji rodiče začali na dvou stavech dělat pletené zboží. Otec měl obrovský cit pro materiál a barvy a sám si uměl vytvořit vzory. Po nějaké době rozšířili výrobu a přijali první pletařky.

Před druhou světovou válkou již měli prosperující továrnu na pletené zboží. Ve válce nastal útlum, po válce se znovu podnik začal rozvíjet. Tatínek, velký optimista, věřil v další konjunkturu, proto si vzal hypotéku na rozšíření provozu a na nové pletací stroje z Anglie. Komunista ale jinak mínil, po roce l948 továrnu, která „šla jako švýcarské hodinky“, jak píše má matka, předělali na strojní výrobu. Drahé pletací stroje odvezli někam do východních Čech, do haly, kam zatékalo… To byl ale obvyklý postup komunistického přístupu k hodnotám!

Maminka popisuje, jak se otec dostal blízko ke skupině, jež pomáhala lidem, kteří se oprávněně obávali zatčení.

Z pamětí mé matky

Tak táta zůstal doma. Pracoval kolem domu a na zahradě, ale to nestačilo jeho činorodému mozku. A tehdy k nám začal chodit Dr. L., bývalý soudce na Pankráci, který se svého místa vzdal, protože nechtěl proti svému svědomí posílat české lidi do žaláře. A tehdy jsem se dozvěděla, sice jen částečně a bez jmen, o skupině, která pomáhá lidem ohroženým komunismem dostat se za hranice.

Mimo jiné dostali za hranice Dr. Zenkla, pražského starostu. Měli snad v plánu zachránit i generála H. Pika, to se jim již nepodařilo.

To vše jsem se dozvěděla mnohem později, táta chránil rodinu a nic mi neřekl. Jednou přišel s plánem jít pracovat k Státním lesům a statkům na Šumavě. Byla to „zastřená práce“. To jsem bohužel nevěděla, byla jsem ráda, že táta bude mít práci.

Po čase se táta vrátil z Šumavy a já pochopila, že se něco začalo dít ve skupině Dr. L. Jednou pozdě v noci zvonil telefon, volala rodinná lékařka Dr. V. Naléhavě žádala, aby k ní táta přišel. Našel u ní Dr. L. a dva mladé muže. Přišli ze zahraničí, aby Dr. L. odvedli. Později se ukázalo, že Dr. V. nevěděla, do čeho se pouští, a při první příležitosti jí vypověděly nervy — a výsledek byla katastrofa.

Pravda, přišla zpráva, že Dr. L. je šťastně za hranicemi. Kéž by to tím skončilo! Netrvalo dlouho a oba chlapci byli zase zpět. Kéž by zůstali za hranicemi alespoň nějaký čas! Ale oni místo toho šli opět k Dr. V. Jednomu z nich dala recept a tátovu adresu.

Druhý chlapec neodolal a šel se podívat do svého rodiště na děvče. Tam ho poznal nějaký dědek a buď žvanil, nebo ho přímo udal policii. Policie po nich šla a zjistila jejich pobyt. Většího chlapce střelili do nohy, tomu druhému, který měl přezdívku Vlasta, se jakoby zázrakem podařilo uprchnout. Raněného odvezli do nemocnice, a když ho ošetřili a vedli k výslechu, rozrazil okno na chodbě, skočil dolů a zabil se, aby nemusel vypovídat.

Našli u něho recept od Dr.V. a tátovu adresu. Někde pro něj zaplakala máma s tátou a děvče.

Vlasta šel mnoho hodin do Prahy a v noci se u nás opět ozval telefon. Vlasta se táty velmi důkladně vyptával, než se odvážil k nám. Přišel úplně vysílený. Řekl tátovi, že mají jeho adresu a že musí pryč. Táta se vypravil, naposledy políbil děti a šel. Udělala jsem mu křížek s nadějí, že mi ho Bůh ochrání. Zůstala jsem sama s pěti dětmi a v očekávání policie.

Pár dní se nedělo nic, přišel vzkaz, že jsou v pořádku, čekají, že pro ně přijdou a převedou je. Později jsem se dozvěděla, že se schovávali po známých. Byli také u sestry doktorky V. Spali u ní a všechno jí pověděli, o střelbě a útěku Vlasty. Dodnes nechápu tu neopatrnost!

Policie přišla: “Kam šel manžel, za kopečky?“ Kéž by tam již byl! Řekla jsem a stále tvrdila, že je na Slovensku, byli jsme tak umluveni. Děti, aniž byly poučeny, říkaly shodně „nevím“. Prohledali celý dům a nakonec řekli: „Vy o manželovi víte, buď nám to povíte, nebo vy a větší děti jdete do vězení a malé děti do útulku.“ A s tím odešli.

Dva dny nato mě sousedka ( později odsouzená k l0 letům vězení), přišla povědět další špatnou zprávu: Vlasta byl prý někde poznán policistou, došlo ke střelbě a byl postřelen. Dostal se opět k tátovi a ten s ním zase prchá. Jak jsem znala tátu, věděla jsem, že je opravdu zle.

Táta, starý voják, nevydá policii raněného člověka, který by mohl být jeho synem na jistou smrt. Mohla jsem se ve své úzkosti jen modlit, přitom jsem se musela starat o děti. Dům, kam dříve chodilo hodně lidí, byl najednou opuštěný, každý se k nám bál.

Když přišla policie podruhé, přišlo jich velké množství, opět a ještě důkladněji obrátili dům na ruby. Hlavně se zajímali o papíry a doklady. Něco jsem spálila, takže nenašli nic, co by mohlo uškodit. Také hledali zbraně, věděli, že byl táta v mysliveckém spolku. Nenašli nic, naštěstí jsem nevěděla, kam je táta dal. Opět se vyptávali, kde je, tvrdila jsem, že je na Slovensku. Většina policistů odjela, dva zůstali až do rána, mysleli si snad, že se táta v noci vrátí.

Ještě než táta odešel, měli jsme naplánovanou operaci mandlí malé Lidky. Jela jsem s ní na operaci sama, po návratu jsem u ní seděla a četla jí pohádky. Bylo po poledni, když u domu zastavilo auto a tři lidé v civilu vešli do domu a řekli, že mne odvezou k výslechu.

Smutně jsem se rozhlédla po dětech a řekla jim, že budu brzy doma. Zavezli mě před pověstnou čtyřku v Bartolomějské ulici. Šli jsme nahoru po schodech, v šeré chodbě jsem viděla stát strnulé lidi s obličejem ke zdi. Působilo to děsivým dojmem. Přivedli mne do místnosti, kde bylo několik lidí.

Uhodili na mě, zda vím, že můj manžel chrání vraha, nerozuměla jsem tomu, až po delším výslechu jsem pochopila, že Vlasta policistu zastřelil. Pochopila jsem, že to již pro tátu nemůže být horší, i když mu to třeba Vlasta zamlčel. Teď bylo osobní věcí policie, aby je dopadli. Také chtěli vědět, kdo k nám chodí. Řekla jsem, že se k nám bojí i můj vlastní bratr, což byla pravda. Pak si přede mě stoupl jeden a řekl mi, že mne pozdravuje Vlasta. Odpověděla jsem, že je to naše zákaznice, kterou já osobně neznám. Vyrozuměla jsem , že již vyslechli Dr. V. a její sestru a ty jim očividně řekly i to, co nevěděly….

Nejhorší byla při výslechu jedna žena, ječela na mě snad celou hodinu, že to ze mne stejně dostanou. Potom přišla jiná ženská, udělala mi osobní prohlídku, vysypala mi kabelku. To jsem si řekla, teď už jen schází, aby mně zavřeli do cely.

Odvedli mě ale na chodbu, vedle mě zůstal hlídač. Horečně jsem přemýšlela, co mám dělat, jak se dostat zpátky k dětem. Již jsem chtěla říct, aby někoho zavolal, chtěla jsem lhát a podepsat jim, co budou chtít, jen aby mě pustili k dítěti po operaci.

Již jsem únavou skoro padala, když přišli tři lidé a dali mi podepsat listinu, že když se něco dozvím o tátovi, nebo kdyby se vrátil domů, že to oznámím. Jeden policista mě odvezl domů, děti ještě nespaly, seběhly se kolem mě a malá Lída, kterou bolel krček, se ke mně mačkala. Ten policista, když to viděl, tak se divně tvářil.

Říkala jsem si, že mě tentokrát Bůh a malá Lída zachránili před zatčením, ale co bude dál, kde je chudák táta s policií v patách… Doufala jsem, že se dostane za hranice, psala jsem dceři Mirce, že se zamíchal do nějakého lidského neštěstí, a kdyby se ozval, aby se mu snažili pomoci. Dopis nikdy nedošel.

Táta s Vlastou stále prchali. Kulku Vlastovi vyoperoval lékař v Poděbradech, jehož jméno jsem neznala, asi některý z lékařů, kteří léčili tátovo nemocné srdce.

Dále utíkali, schovávali se u známých, hlavně v západních Čechách, kde měl táta hodně známých, protože tam rodina část života žila. To se již k nim připojila Vlastova snoubenka, tak bylo ještě těžší schovávat se ve třech.

Poslední zastavení bylo v Kladrubech u Stříbra, kde čekali na člověka, který je měl převést. Jednoho rána se táta probudil a zjistil, že je Vlasta i se snoubenkou pryč. Vzápětí na to byl zatčen.

Tak skončila část tátovy Křížové cesty.

(Poznámka dcery: Jak se asi žije váženému emigrantovi s vědomím, že opustil člověka, který mu zachránil život!)

Přišly výslechy a procesy. Byla jsem vyzvána, abych našla obhájce. Obhájcem mi bylo doporučeno, ať k přelíčení nechodím, ale chtěla jsem tátu alespoň vidět. Při prvním přelíčení obvinili z velezrady skupinu asi 25 lidí. Tři z nich dostali trest smrti, mezi nimi byl i táta. Později byl trest změněn na l6 let. Táta odpovídal tichým hlasem, klidně. Seděla tam nadějná komunistická mládež, řvali na tátu, aby mluvil nahlas a jiné drzé poznámky. Tátovu obhajobu jsem dobře neslyšela, prý byla dobrá a věcná.

Mladší lidé ze skupiny byli posíláni do dolů v Jáchymově a Příbrami, což se u mnohých rovnalo rozsudku smrti. Tátovo první vězení bylo ve Dvoře Králové, kde jsem jej směla poprvé navštívit. Bylo to smutné shledání, ale v těch prvních letech byla v nás naděje, že to nemůže trvat dlouho. V Hradci Králové pracoval v cementárně, později v hutích.

Byla to pro něho těžká práce, začal chrlit krev. Přeložili jej na Mírov, kde jsme zažili jenom jednou lidštější přístup. Jeden bachař dovolil, aby pochoval své malé děti na klíně. To se stalo poprvé a naposled.

Přišla další pohroma. Museli jsme se vystěhovat z rodinného domu v Praze do malého městečka na Vysočině. Brali jsme s sebou jen to nejnutnější. Větší část nábytku zabavili. Něco jsme dali k známým, v šedesátých letech se nám vrátila jen část. V té době mi ale na věcech nezáleželo. Tátu opět přeložili, tentokrát do Valdic. Jezdili jsme za ním, kdy to bylo možné, děti se střídaly.

Tak za 14 dní mohl napsat dopis přes cenzuru. Byly to dopisy plné starostí, lásky a touhy po svobodě. Přišla první amnestie, pustili na svobodu jenom zločince a vrahy. Všechny žádosti o milost byly marné. Najednou tátu převezli na Slovensko, do Leopoldova. Je to kamenná pevnost v nížině, zhoršilo se mu tam zdraví. Opět jsem prosila, aby jej jako těžce nemocného člověka pustili domů. Zase zbytečně! Přišel rok l959. V zimě zuřila těžká chřipka, táta psal, že ji prodělal v únoru. Chtěli jsme za ním jet o Velikonocích, ale psal, ať přijedeme v květnu, až bude větší teplo. Přišly Velikonoce, stále jsem litovala, že jsme přece jen nežádali o návštěvu.

Na Velikonoční pondělí jsem se probudila a první myšlenka byla „táta“. Vstala jsem s velkou starostí v srdci. Viděla jsem ho při poslední návštěvě vyhublého, ale čilého. Naposledy jsem jej, přes zákaz, políbila, když jej od nás odváděli.

Po Velikonocích přišel od něj dopis. Psal v něm, že si představoval, jak mu na svátek sv. Josefa jdou všechna vnoučata gratulovat s kytičkami. Dopis byl docela veselý, přesto jsem se nad ním dala do pláče.

Několik dní poté jsem venku potkala sousedku, ženu komunisty, ptala se mne, zda jsem nedostala nějaké špatné zprávy. Řekla jsem sousedce, že mi musí říct, co slyšela. Odpověděla, že se to týká mého muže a že to ví vrchní strážmistr. Chodila jsem s Lídou po hospodách a hledali jsme, až jsme jej našli. Řekl mi, že přišla zpráva, ale že mi ji poví předseda Komunistické strany, ti mají schůzi v knihovně. Nechala jsem jej vyvolat ven. Vyšel a řekl mi surovým hlasem, že na okres přišel telegram, že táta 31. března zemřel. To byl již 4. den po jeho smrti a já jsem nic nevěděla…

Při poslední návštěvě mi táta řekl: „Tady se umírá snadno, támhle nás hodí do vrbiček. Že byste mne tady nenechaly?“ Řekly jsme: „Nenechaly, ale ty půjdeš domů!“

Vzpomněla jsem si na slib. Jely jsme do Prahy a začala cesta po úřadech. U vrchního soudu nám jeden trochu slušnější úředník řekl, že se máme obrátit na úřad v Nitře. Předtím jsme telefonovaly přímo do Leopoldova, tam nám řekli, že je odsouzený M. již pochovaný. Jela jsem s dcerou Jiřinou do Nitry, tam se nám po dlouhém hledání příslušného úřadu a prošení úředníků podařilo získat povolení k převozu do Prahy. S povolením k převozu jsem jela do Leopoldova sama. Ukázala jsem na vrátnici povolení, po nějaké době mě dovedli na vězeňský hřbitov a ukázali čerstvý hrob s vězeňským číslem. Zaplakala jsem nad tátou a nad tolika čerstvými hroby. Byla zlá zima a k tomu chřipka, která mezi těmi zuboženými lidmi, žijícími těsně namačkaní v studených místnostech, zle řádila. Dala jsem na hrob věnec, který jsem přivezla, a za každou dceru jarní kytičku. Zbylé květiny jsem položila na sousední hroby. Při odchodu jsem musela napsat adresy všech zeťů jako záruku, že nedojde k žádné demonstraci při pohřbu, kterého se smí účastnit jen rodina.

Byl sychravý dubnový den, když přivezli rakev do Prahy, kde byl tichý pohřeb.

Za šest neděl po tátově smrti přišel od soudu z Nitry přípis, že nemůže být J. M. dána milost, protože se ještě nenapravil…

O Vánocích l959 byli všichni staří vězňové propuštěni na svobodu. Chodili jeden po druhém se vzpomínkami na tátu….

Doufám, že tyto řádky budou jednou číst naše vnoučata a uvědomí si hrůznost komunismu a hrdinství svého dědečka a mnoha jiných vězněných lidí. Přeji jim, aby byli tak dobří a čestní lidé, jako byl jejich dědeček.

Toto jsou mé vzpomínky na Tebe, táto, které Ti dávám místo kytice k Tvým 70. narozeninám. Odpočívej ve svatém pokoji, amen.

Saint Louis, dne 26. února l965

Vzpomínky dcery

Je těžké přidávat cokoliv k pamětem mé matky. Snad jen pohled dítěte, které nerozumělo, ale s neurčitým strachem vnímalo, že se ve světě dospělých něco zlého děje.

Byla jsem nejmladší z šesti dcer mých rodičů. Se sestrou Petrou, která byla o dva roky starší než já, jsme dlouho byly ty „malé holky“. Mezi námi a staršími sestrami byl rozdíl 18, 15, 12 a 11 let. Já jsem se narodila, když bylo mamince čtyřicet. Říkalo se, že si tatínek tak moc přál syna, ale nakonec se pyšnil, že má půl tuctu dcer. V roce l950 mi bylo šest let a z událostí, které popisuje maminka, si zcela určitě pamatuji tátovo rozloučení. Pamatuji se, že se ke mně tatínek sklonil a políbil mne. Potom nadlouho zmizel z našeho života. Pamatuji se na dlouhé cesty vlakem, když nám povolili návštěvu. Zvláště cesty do Leopoldova byly nekonečné. Pevnost v Leopoldově byla ze všech vězení nejhorší.

Ještě v depresích, které jsem dostala v dospělosti, se mi zjevovaly vysoké zdi, zvuk kovových vrat a štěkající psi s bachaři. Tatínek se marně snažil s námi dětmi mluvit vesele, pamatuji se na tíseň, strach a velkou lítost.

Před vystěhováním z Prahy si ze života v domě na předměstí Prahy, nejvíce pamatuji hry se sestrou Petrou a s kluky sousedů na veliké zahradě, kde rostly borovice a na jaře kvetly rododendrony. Po přestěhování na Vysočinu se mi stýskalo hlavně po zahradě. Naše statečná maminka se velice snažila, aby naše dětství, i přes ztrátu otce, bylo pokud možno šťastné. Hodně jsme chodily do přírody, která tam byla moc pěkná. Mělo to i praktický důvod. V létě jsme si vylepšovaly jídelníček lesním ovocem a houbami. Peněz bylo málo, ale pamatuji se, jak maminka říkala, že dokáže žít, jako žila její matka ve válce, když její tatínek, vesnický učitel, byl na frontě.

Maminka před námi nikdy neplakala, jen jednou, když se zpět vrátil balíček, který tatínkovi povolili. Z vánočky, do které se snažila dát co nejvíc vajec, másla a cukru, zbyly jen drobky…

bRodina byla zcela jistě hlídaná místní policií a komunisty. Pamatuji se na zvědavé, slídivé, ale i soucitné pohledy. Ve škole jsem se s výraznou šikanou nesetkala, a pokud přece, tak spíše ze strany několika učitelů než dětí. Maminka,vyprávěla, že jí jeden ze slušných učitelů jednou řekl: „Přestaňte chodit do kostela, kazíte dětem ještě více kádrový profil.“ Maminka odpověděla, že do kostela chodit bude, protože se nechce zbláznit. Myslím, že otec i matka byli před válkou jen „matrikoví katolíci“, sledem událostí si oba dva víru prohloubili. Tatínek se v Leopoldově setkal s vězněnými kněžími, kteří mu velmi pomohli.

Mezi místními lidmi se našlo několik soucítících s rodinou. Pamatuji se, že nám někteří lidé nosili ovoce, zeleninu a vajíčka. Někdo, kdo asi pracoval v cementárně, uvnitř které byl náš byt, nám dával brzy ráno za okno ovoce. V cementárně pracovali také režimem postižení lidé z okolních vesnic.

Naše starší sestry byly v 50. letech „dospělé“, tedy více postižené režimem než my „malé holky. Přesto Jiřina stačila dokončit rodinnou školu. Sestra Hanka, asi nejnadanější z nás, vystudovala gymnázium (obě studovaly před rokem l950). Toužila studovat jazyky na vysoké škole, což nebylo možné, ale podařilo se jí po nějaké době udělat si nástavbu pro rehabilitační pracovnice. Ivana a mnohem později má sestra Petra se dostaly na zdravotní školu. Petra, moje sestra a nejlepší kamarádka, se v 60. letech vdala do Kanady. Z hezkého manželství se synem z rodiny emigrantů se narodily čtyři dcery, bohužel k zármutku všech, zemřela ve 47 letech na rakovinu.

Se školou jsem já měla velké štěstí. Přes práci na státním statku jsem se dostala na zahradnické učiliště, po prvním roce jsem přestoupila na střední zahradnickou školu.Výběrem oboru zahradnictví jsem ještě udělala radost svému otci, nevěděl, že to bylo hlavně proto, že byly zemědělské školy v té době k dětem se špatným kádrovým profilem tolerantnější. (Teď, v důchodu, si zahradničení zase ráda užívám.) Také se různými přestupy podařilo naštěstí část mých kádrových materiálů ztratit. Po maturitě, to již tatínek nežil, jsem šla pracovat jako pomocná vychovatelka do Dětského domova. To byl můj sen, pracovat s dětmi. V roce l966 jsem se dostala na dálkové studium oborů filosofie-psychologie a jako jediné z děvčat a jedné z mála dětí politických vězňů se mi podařilo vystudovat vysokou školu. To bylo možné jen koncem 60. let. Pracovala jsem pak až do důchodu převážně s nemocnými dětmi, vždy na pracovištích, o která nebyl u kolegů s lepším osudem, s větším životním štěstím či vyžehleným kádrovým profilem takový zájem.

A byla jsem v práci šťastná. Mé sestry a později i já jsme se postupně vdávaly, měly rodiny, myslím ale, že každá z nás si nějakým způsobem v sobě nese trauma z dětství a mládí a velkou lítost nad zmařeným životem našeho otce.

V Praze dne 14. února 2007

Na památku mých rodičů

Ludmila Vaďurová Měřičková

To je link na pořad České televize, kde se o příběhu Dcery dozvíte více:

www.ceskatelevize.cz/vysilani/17.09.2007/407235100221027—22:00—1-v-zajeti-zelezne-opony-dcery.html