Přejít na navigaci

Jiří Kosta

  • Datum: 18.7.2007 v 21:20,
  • 1 komentář
  • Jiří Kosta (1921), ekonom pocházející  z pražské židovské rodiny.

    Prošel Terezínem a přežil Osvětim. V 50. letech zažil nové pronásledování své rodiny. V 60. letech působil jako člen týmu Oty Šika. Po emigraci v roce 1968 se stal profesorem ekonomie ve Frankfurtu nad Mohanem.

Úvodem

Otázky, které mně a jiným klade Jana Švehlová, jsou zřejmě adresovány dětem, které se nacházely v době persekuce rodičů v raném věku (snad od útlého dětství nejvýše do cca 16 let), persekvovaní rodiče patřili zpravidla k vrcholným funkcionářům. Oproti tomu bylo mně na podzim 1949, v době zatčení otce 28 let, o rok později, když byla zatčena matka, 29 roků. Přežil jsem navíc spolu s bratrem a matkou holocaust (Terezín, Osvětim). Další podstatný rozdíl spočívá v tom, že ani otec, ani matka (rodiče byli dávno rozvedeni) byli sice členy KSČ, avšak nenáleželi k vedoucím osobnostem partajní hierarchie.

Obě tyto okolnosti způsobily, že má informovanost, má recepce souvislostí, mé zpracování šoku atp. se musí v mnoha směrech nutně lišit od odpovědí ostatních dotazovaných. Veliká většina níže uvedených odpovědí je daleko podrobněji rozvedena v mé autobiografické knížce “Život mezi úzkostí a nadějí” (nakl. Paseka, 2002)

1. Příjemných zážitků v mém dětství bylo mnoho: harmonické vztahy v rodině, zájezdy na lyže, rodinné nedělní výlety, později účast na exkurzích do zahraničí.

2. Na mamince se mi líbila její energie, živý temperament, její oblíbenost a v neposlední řade její atraktivnost a pohlednost. Chtěl jsem se jí vyrovnat pokud jde o osobní vlastnosti. Nevím, nakolik se mi to podařilo,

3. Maminka pracovala v té době jako vedoucí pracovnice u svých rodičů — mého dedečka a babičky — v obchodě s umělými květinami na Václavském náměstí č. 4.

4. Otec měl na můj duševní a intelektuální vývoj přibližne od mých 10 let dominantní vliv. Ten se stupňoval po rozvodu rodičů v roce 1935 (bylo mi 14), když jsem žil do svých 18 let u něho (o 3 ½ let mladší bratr u matky),

5. Otec byl profesorem na pražském německém gymnáziu, pak až do počátku 30. let na reálném gymnáziu ve Štepánské (které jsem sám navštěvoval); vyučoval němčinu, franczouzštinu, sporadicky i čestinu. Psal básně a eseje, překládal z češtiny do němčiny, angažoval se v levicových sdruženích. Prožil válku v londýnské emigraci, po válce v době zatčení (podzim 1949) byl pracovníkem ministerstva informací, zodpovědný za kontakt za západními politiky a žurnalisty.

6. Dominantní byl vliv rodičů, zejména otce. Kromě toho mne ovlivňovalo prostředí levicového mládežnického hnutí, k vlivným starším osobám zde patřila Lenka Reinerová, Pavel Eisler, Frantisek Engelmann, Bobby Wiener a j.

7. Vzhledem k pro mne dominantnímu postavení mého otce, který sám byl učitelem, byl kladný vliv jiných učitelů zanedbatelný. Snad jedině v oktávě českého reformního gymnázia “Atheneum” jsem obdivoval učitele dějepisu Kamenického, který byl zřejmě komunistou, za nacizmu byl popraven.

8. První šok byl rozvod mých rodičů, každého z nich jsem obdivoval a pokládal je do svých 14 let za dokonale harmonizující pár.

9. Trauma však po rozchodu rodičů nebylo dlouhé, politické události po roce 1938 s počínající persekucí ŽidŮ tohle vše zastínily. V pozdějších letech jsem si postupně uvědomoval, že rozchod mých rodičů nebyl náhodný. Rozdílnost povahových rysů a snad i některé intimnější otázky nevedly patrně náhodou k jejich rozluce a rozvodu.

10. Vzhledem k mému již dospělému věku (28 let) při zatčení rodičů a mým předchozím zkušenostem (holocaust, postupná ztráta iluzí zejména v letech 1948/49) jsem věřil, že jsou rodiče nevinní. Proto jsem dospěl brzy k přesvědčení, že je chyba v systému, propagandistickému “zdůvodnění“ t.zv. zrady, která vyústila v procesech, jsem těm žvástům ve veřejnosti a řečem okolo nevěnoval pozornost.

11. Tato otázka se u mne týkala doby před rokem 1938. Tehdy jsem chtěl zvolit povolání, podobnému profesi mého otce: studovat nejspíš germanistiku, či třeba historii, pak učitelovat neb pracovat ve výzkumu, publikovat. Mnichov a další události tyto mé představy překazily.Volba studia na Vysoké škole obchodní na podzim 1939, byla produktem celkově nejistých perspektiv. Pak následovalo zavření vysokých škol, koncentráky atd. Na jare 1945 jsem učinil z nouze ctnost, pokračoval ve studiu na Vysoké obchodní při specializaci hospodářství, doplněnou později politologii.Tyto směry přece jen odpovídaly vcelku mým sklonům a zájmům. K jisté kariéře v těchto oborech došlo až po mé emigraci, když jsem se stal univerzitním profesorem, vědeckým pracovníkem a publicistou.

12. Mohl jsem se vrátit po 20-letém “exilu”, který vyústil v jisté integraci v Německu, své staré vlasti. Nyní mám dvojí občanství i dvojí bydliště: v Praze a u Frankfurtu n .M.

13. Některá sociální opatření (rozvoj jeslí, materských školek, zaměstnanost), avšak takováto zařízení byla zcela zastíněna všemi atributy totality: absencí občanských práv a svobod, hrubým bezprávím, vrcholícím v popravě nevinných obětí.

14. Návrat osobní svobody občanů této země, možnost seberealizace občanů ve svobodné, demokraticky uspořádané společnosti. Těšil jsem se a těším se po dobách nesvobody a vynuceného exilu návratu do svobodného světa nejen v zahraničí, nýbrž i doma.

15. Čtyři období v dobé mého dospělého života: (1) osvobození v roce 1945 a bezprostřední poválečné období (2), Pražské jaro 1968 (3), 70. a 80. léta v německém exilu (4) Sametovou revoluci v roce 1989

16. Období aktivního důchodce, který se žel nemůže zcela vyhnout procesu stárnutí

17. Mnoho drobných věcí, které však zastínilo šťastné období mého stáří, nejen vzhledem k osobním úspechům v práci, ale i s ohledem na šťastný rodinný život v kruhu svých nejblžších, ženy, dcery a syna jakož i našich pěti vnoučat.

18. Bezpráví, které postihlo otce i matku, posílilo touhu po svobodném živote v právním státě, vystoupení proti křivdám byť i sebe menším

19. Přiznám se: v dané době mne vyvedlo z míry v prvé řade, možná i výhradně, rýsující se bezpráví proti “nepřátelům uvnitř strany”. Během pozdější doby, zejména od konce 50. let, byl jsem si toho plě vědom, že v samé podstatě šlo o zločin téhož typu, ať už byl spáchán na Miladě Horákové, na Marii Švermové či na komkoli jiném

20. Nevěřil jsem od prvopočátku tomu, že se otec dopustil jakéhokoli počinu proti zájmům režimu. Snad jsem v prvou chvíli uvažoval o tom, jestli tak neučinil nevědomky, ale i toto podezření jsem po prvních mšsících jeho vazby vyloučil. Podobně tomu bylo v případě mé matky, která byla obviněna ze zcela jiných“zločinů”.

21. Nepamatuji se přesně, snad jen okrajově. S odstupem času jsme stejně odsoudili proces s Horákovou jako procesy s ostatními postiženými (“trockisty”, “agenty” atp.)

22. Po návratu z kriminálu — u otce po dvou letech (1949—51), u matky po čtyrech letech (1950—54) — mně bylo 30 resp. 33 let. Za této situace bych charakterizoval naěe tehdejší rodinné diskuse jako výměnu názorů při vzájemném ovlivňování, nikoliv již jako”hovor rodičů s dětmi”

23. Odpovědi na aktuální otázky tehdejší doby — na otázky, jak došlo k procesům, jak se s nimi v kriminále zacházelo, jak se odehrávaly výslechy, donucená přiznání atp., ale také otázky týkající se hlubších příčin rozporu mezi našimi ideály a reálně existujícím totalitním systémem jsme stačili za života rodičů v 70. letech probrat dosti důkladně. Spíše jiný druh otázek jsem žel rodičům za jejich života nekladl. Že jsem se nedozvěděl víc o životě a působení našich předků, o jejich začlenění do židovské komunity a podobně. O takové otázky jsem se dříve, za života rodičů, popravdě nezajímal, dnes toho lituji.

24. Právě to naposled zmíněné mě mrzí, zejména více znalostí o předcích mého otce; roli ve své židovské komunitě (pradědeček vědecky a veřejně angazovaný rabín a j.) — to jsou otázky, které zůstaly nezodpovězené.

25. Ano, byl jsem členem KSČ od roku 1945, věřil jsem v marxistickou ideologii, kterou naše rodina díky vlivu mého otce již před válkou zastávala. Důvody jsem rozvedl důkladně ve své autobiografické knize. Ostatně to, že se v evropských zemích mnoho Židů přiklonilo k marxismu a ke komunistickému hnutí, nebyla v 19. století vyjímkou. Jen ve zkratce: víra v budování společnosti bez jakéhokoli útlaku — útlaku rasového, národnostního, náboženského, i sociálního — byla u Židů po jejich zkušenostech se staletými represemi pochopitelná

26. Odpověď dávám bez konjunktivu: říkám jim plnou pravdu o své minulosti i o minulosti svých rodičů, o našich iluzích i o našem pozdním, příliš pozdním rozčarování tváří v tvář skutečnosti, o “životě mezi úzkostí a nadějí”, jak to rozvádím ve své autobiografické knize.

Redakce: Zuzana Vittvarová