Přejít na navigaci

Poté, co zavřeli maminku a tatínka, estébaci mě unesli někam do Beskyd.

  • Datum: 12.9.2007 v 13:38,
  • Přidat komentář
  • Nejpříjemnější zážitek v dětství?

    Pobyt v Košicích na Slovensku u maminčiny sestry, u které jsem byla poté, co zavřeli maminku a tatínka. Bratr skončil v dětským domově, mě unesli estébáci někam do Beskyd. Přejmenovali mě. Máma samozřejmě v kriminále pátrala, kde jsou její děti, a začla držet hladovku. Ona byla dva roky ve vazbě. Pak ji pustili po dvou letech bez soudu.

Vrátím se zpátky k tomu hezkému zážitku, s čím souvisí ten nejhorší zážitek. Bylo to u těch cizích lidí, a asi jsem nechtěla jíst a měli řemen u okna na broušení břitvy a tím jsem dostala, když jsem nechtěla jíst. A jak vidíte, teď mám jídlo hrozně ráda (smích).

Pak tedy po těch osmi měsících se maminčina sestra dopídila, kde jsem, a vzala mě k sobě. Takže to bylo moc hezké období, protože já byla ta, co byla moc a moc hýčkaná, protože já byla ta chudinka. Myslím, že pro mámu bylo velice krutý, když se vrátila a přijela pro mě, tak já jsem mluvila slovensky, i maďarsky trochu, a já jsem prostě k mámě nechtěla. Já jsem říkala: “Ty nejsi moja mamička; moja mamička je tuná”. Máti zavřeli, když jí bylo třiatřicet, vylezla, když jí bylo třicet pět. Ona měla nádherný černý vlasy, ona byla krásná ženská a vylezla úplně bílá za ty dva roky. Takže já ji už znám jen z fotek černovlasou.

Říkali mi, že tatínek je na léčení, a tak jsem tomu věřila. No až, když mi bylo asi devět, tak jsem poprvé jela za tátou na návštěvu do Valdic. Já jsem otce neznala. A úplně nejhorší zážitek, který mám, ale pamatuju si, že jsme šli tady v Ruzyni na návštěvu a já jsem tátovi koupila kytičku, ňáký sněženky, a přes sklo a (sklo mezi vězněm a návštěvou), oni mi to nedovolili tátovi dát. Tak to si pamatuju. Ale jinak bratr to měl výrazně horší, on mě měl furt na krku.

Máma šla do fabriky dělat, nebylo příbuzenstvo; zahynuli. Přidělili nám příšernej byt v Teplicích s latrínou mezi patrem; rozdělený byt se sudetskou Němkou, která neuměla samozřejmě slovo česky a vždycky dělala hrozný scény mojí matce — moje matka je německá Židovka, která utekla před Hitlerem do Anglie. A ta Frau vždycky vyčítala mámě: “Jak to, že jste ty děti neučila německy?” Ale byla hodná.

Mám na tu šílenou ulici plnou cikánů hezký vzpomínky; my jsme byli takový ty děti ulice. Hráli jsme kuličky do deseti večer, a když jsme viděli, jak máma přichází z fabriky, tak jsme s bráchou špinaví naskákali do postele. Ona odkopla peřinu, viděla naše špinavý nohy — my dělali, že spíme, a tak okamžitě ona: “A ven a umejt”. A na chodbě sedací vanička, kam se lila voda, v kuchyni kamna na uhlí.

Váš tatínek?

Tatínek byl v anglické armádě, kde se potkal s mojí maminkou. Oba židovského původu.

Velká láska. Táta pocházel z Ostravy; byl právník a byl v levicový mládeži. Už někdy v dvaatřicátým, myslím, vstoupil do komunistické strany. Já jsem s tátou po osmašedesátým mluvila a ptala jsem se ho třeba jestli věděl o Horákové. A on mi řekl: “Věděli jsme to. Ale my jsme prostě byli zmanipulovaní; oni nám říkali, když se kácí les padají třísky”.

Táta byl přesvědčenej komunista do osmašedesátýho. Pak už ne. Pak už to bylo i na něj moc.  Ty pochyby tam byly, že jo, když šest let si odsedíte v kriminále, ženu vám zavřou, děti vám odvlečou, tak jako samozřejmě jako nejste už naivní.

No moje matka nevodpustila, že jo. Tý sáhli na děti, tak ta nevodpustila. Ale přeci jenom si myslím — těm syčákům, který vopravdu připravili lidi o život, těm by se rozhodně odpustit nemělo, ale takovým těm lidem, který z toho kariérismu vstupovali do strany — je to jejich problém. Oni se s tím budou muset jednou srovnat. A jejich děti jim eventuelně řeknou: “Tati nebo mami, to jste neměli!” Ale já bych je zas až tak neodsuzovala. Asi jsem v tomhle možná trošku naivní.

A vaše maminka nemohla odpustit komunistický straně anebo těm lidem?

Těm lidem, kterým ona věřila, který prostě dopustili to, že jí sebrali děti. No. Neuměla česky, byla Němka, musela mluvit jenom anglicky. Přišla s malým dítětem. Otec byl v Ostravě, stal se krajským tajemníkem. Což byla funkce obrovská. Naivně se domníval, že prostě něco dobrého udělá — Ostrava je region rázovitý. On odtamtud pocházel, on měl k tomu regiónu vztah. On jel do Prahy s kufříčkem. No a tak ho zavřeli taky, že jo. A za dva dny přijeli pro mámu, že jo.

V jakým procesu byl?

Se Slánským. On byl ta druhá řada. Nedostal trest smrti ; on dostal doživotí. Pak mu to snížili na patnáct let. A pak ho po šesti letech pustili. Maminku zavřeli v souvislosti s otcem bez důvodu. Ale s tím, že když se s ním rozvede a zřekne se ho — což musím říct pár manželek udělalo — tak by ji pustili ven.

Jak myslíte, že Vás rodiče ovlivnili politicky? Politicky ? Do Pionýra jsem vstoupila, ale zase — nemusela jsem. Do ČSM už jsem nevstoupila, to už jsem věděla, jak je to. Já jsem spíš měla ráda ten kontakt s lidma. Společenskej. Po osmašedesátým bratr teda odjel do Anglie. Já jsem už v tý době chodila se svým manželem ; dnes už bývalým manželem, tak já jsem odmítla — taky jsem měla v sobě takový — ty Rusové přece musejí odejít — přece já nemůžu tuhle krásnou zemi opustit. Já jsem náturou, já bych řekla, jiná než bratr. Já ty Hradčany mít musím. Já bych řekla, je ve mně češství, takže bych to asi dost těžko snášela tu emigraci. Takže jsem ji odmítla. Byla jsem velmi protirusky zaměřená. Protikomunisticky. Bylo mi dvacet. Ale ty Rusové, to mě zasáhlo strašným způsobem. Jednadvacátýho srpna ve dvě hodiny v noci volala máma Rudy (Slánského), že nás obsadili. My tomu nevěřili.Politicky ? Spíš jsem byla doprava. Jsem střed. Teď jsem spíš doprava. Ale samozřejmě mám sociální smýšlení.

Čím jste chtěla být?

No, to je to, co možná malinko dávám za zlý rodičům, ale nevím, jestli jim to mám za zlý dávat. Právě, že nás naši nikdy  ňákým způsobem nelitovali za to, čím jsme prošli. Celkem správně nás vedli k tomu, že život není jenom to, co ti někdo přinese, ale to, co si sám vybojuješ. To bylo tak kolem šedesátého šestého, to se to trošku uvolnilo. Já jsem koketovala s medicínou a hlavně s přírodníma vědama a měla jsem celkem dobrej prospěch. A tenkrát si pamatuju, že naši řekli: “Buď to budeš studovat anebo ne. Nic zkoušet nebudeš!” A já jsem v tom momentě potřebovala, když se na to zpětně dívám — naši tenkrát prostě neřekli: “Tak to zkus.” Ale mě jako člověka to mrzí, že jsem to prostě nevystudovala. Řekla bych, že to přehnali (rodiče) trošku do toho druhého extrému, že neodhadli tu míru, kdy je třeba u dítěte povzbudit konfidenci. Já jsem vlastně sebedůvěru, že něco  dokážu, získala, až když jsem nastoupila teďka do toho zaměstnání po tom devětaosmdesátým, když se mi rozpadlo manželství, když děti dospěly, a najednou jsem byla na rozhraní, co se svým životem. A teď zkusíš dokázat — a až teprve můj syn mi řekl: “Mami, já tě takovou neznám”. Až v tom momentě jsem zjistila, že vlastně jsem schopná něco dokázat a začla jsem na sobě pracovat. Až teda v tom pokročilém věku.

Kdybyste se setkala s dcerama z Ostravy, co měly rodiče zavřený, a měla jste mluvit o sobě, co byste jim řekla?

(dlouhá pauza) Že o tom nevím. Že nevím. Že to byla doba velice zvláštní a zvrácená. Zvrácená na všechny strany. Napříč politickým spektrem. Ale vlastně ti, který byli u moci, ti komunisti, ti byli semleti až na konec. Z části. Zase jenom z části. Ale sami byli u toho, když tedy padaly ty první třísky, jak oni říkali. Takže nevím, co bych jim řekla. Asi by mi dobře nebylo. Protože ňáký pocit viny asi táta měl taky.

Ale vy jste to odskákala. Co byste jim řekla jako dítě politických vězňů?

(dlouhá pauza) Nevím. Já nevím. Možná, že bysme si jenom vyprávěly o svých osudech. Ale — myslíte, jestli bysme se jako obviňovaly?  

Ne.  Naopak.

Odskákali jsme to všichni. Zaplať Pánbůh, ta doba je pryč a doufám, že máme tolik pojistek, že se takováhle důvěřivost nemůže vrátit. A doufám, že teda naše děti by na to zapomenout neměly. Neměly. Já si myslím, že to musí být takovým zdravým způsobem připomínáno. Ale to říkali moudřejší lidi, než jsem já. “Národ, kterej nezná svoji historii, je špatnej národ”.

Chcete něco dodat?  Mysíite, že se má  mluvit o vašich osudech?

To nevím. To nevím, do jaký míry to lidi zajímá. Když se mě někdo konkrétně ptá, tak to řeknu. A jsou ty lidi dneska velice překvapeni, když jim řeknu, že ve třech letech mě odvlekli cizí lidi. To by mě zajímalo opravdu — já bych chtěla vědět, kde jsou ti dva estébáci, co mě měli a překřtili. To by mě zajímalo. To by mě hrozně zajímalo. Ale přiznám se, že nemám sílu po tom pátrat a ani se mi nechce. Možná bych ani nebyla schopna. Nevím.

Redakce: Zuzana Vittvarová