Přejít na navigaci

Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím

  • Datum: 13.9.2007 v 14:29,
  • Přidat komentář
  • Ivan Margolius

     Při návratu do Prahy se mi najednou zdálo, že jsem zahlédl svého otce. V dálce se objevila jeho štíhlá postava v elegantním tmavém jednořadovém obleku s bílou košilí a modrou kravatou. Zastavil se Na Příkopech před knihkupectvím, díval se do výkladu a prohlížel si vlastní odlesk ve skle. Řídnoucí vlasy nad vysokým čelem měl přihlazené dozadu. V brýlích bez obrouček, které rámovaly jeho šedé oči, se odráželo ostré ranní světlo. Jeho věčný úsměv, který jsem míval tak rád, se dosud nevytratil. Podíval se na svoje Omegy, zapálil si cigaretu a pokračoval v chůzi. Spěšně jsem se prodíral davem, abych ho dohnal, ale zmizel mi ve tmě jedné z četných pražských pasáží, které křížem krážem protínají centrum města. Ponořil jsem se do zešeřelého bludiště a snažil se ho najít.

V dalekém ústí jednoho z dlouhých podloubí jsem uviděl naše auto, zaparkované u obrubníku. Můj táta Rudolf seděl za volantem. Polekal jsem se, že ho propasu a on mi odjede, a dal jsem se do běhu. Musím se k němu dostat, než bude pozdě. Zoufale jsem utíkal, srdce mi bušilo, ale čím dál jsem běžel, tím byly moje kroky kratší a tím větší námahu mě stály. Za běhu jsem na něj volal, a můj dospělý hlas se měnil v dětský jekot: „Počkej na mě, počkééj!“

 

Ale nebylo se čeho bát. Rudolf trpělivě čekal a dokuřoval cigaretu. Vypadal smutně a ustaraně, ale když mě uviděl, rozzářil se. „Nazdar, Ivane! Kdes nechal mámu?“ ptal se otevřeným okénkem. Když jsem se pak konečně dostal ke dveřím na straně spolujezdce, otevřel je klikou, na kterou jsem sotva dosáhl, a vyšplhal se na sedadlo vedle něj, dodal, jako by se rozpomenul: „Vždyť vlastně říkala, že za námi přijede vlakem, vyzvedneme ji v Berouně; potřebuje ještě dodělat návrh přebalu k nějaké knížce.“

  

Strašně se mi ulevilo, že jsem ho našel, seděl jsem tam a oddaně k němu vzhlížel. Sotva jsem popadal dech, nemohl jsem ani mluvit.

 

Bylo mi sotva pět let.

 

Jeho sako leželo na zadním sedadle přehozené přes odřené houslové pouzdro; na špičce klopy svítil jasnými barvami odznak komunistické strany. Četl si v hustě potištěných papírech, které vytáhl z nacpané kožené aktovky a opřel si je o volant. Občas v nich udělal poznámku zlatým plnicím perem.

 

Když jsem pak byl starší, uvědomil jsem si, že to musely být nějaké dokumenty z ministerstva zahraničního obchodu. V roce 1949, byly to už dva roky, byl otec jmenován náměstkem ministra, a od té doby jsme se vídali jen zřídka. Musel cestovat za hranice, účastnit se obchodních jednání, stranických schůzí i porad na ministerstvu, jednat s jinými resorty a dlouho do noci psát obsáhlé rozbory a ekonomické přehledy. Použil všech svých znalostí a dovedností a snažil se řešit těžké problémy neduživého centrálně plánovaného hospodářství naší země. Ty vzácné chvíle, kdy se objevoval doma, bylo třeba vychutnávat a náležitě si jich vážit. I tehdy jsem ho ale vídal sedět v křesle nebo u psacího stolu a listovat v knihách nebo ve spisech; bohužel asi nemíval tolik času, aby si se mnou mohl hrát.

 

„Rudlo, musíš té práce hned nechat… Mluvila jsem o tom se spoustou starých přátel a všichni si myslí, že musíš za každou cenu odejít… Když jsi na ministerstvu tak vysoko, udělají z tebe obětního beránka, sotva se něco pokazí,“ naléhala Heda a znělo to velice vyplašeně. „Copak si naše rodina neprožila dost za války? Že jsme přežili aspoň my dva, je zázrak… A teď tohle. Už nesnesu další potíže…“ Seděli nejspíš v obývacím pokoji tváří v tvář na rohové pohovce. Rudolf vstal a začal rázovat po pokoji. Slyšel jsem, jak mu pod nohama vržou parkety. Často jsem si říkával, když jsem viděl, jak se o jiné děti starají starší členové rodiny, kde asi jsou moji prarodiče a další příbuzní. Heda mi jednou opatrně vysvětlila, že všichni zahynuli za války, ale nikdy se nepouštěla do žádných podrobností.

 

„Kotko, strana mě potřebuje… sama přece víš, že už jsem jednou zkoušel rezignovat, ale přikázali mi, abych zůstal.“ Nikdo si zjevně nesměl vydechnout, pětiletý plán musel být splněn; Češi byli neustále pod tlakem Sovětského svazu. Rudolfa neměl kdo nahradit.

 

Rudolf zase začal chodit po pokoji. Chvíli mlčel. Pak začal přesvědčovat Hedu, aby mu věřila, celou dobu myslí jen na nás dva, všechno, co udělal, nám má zajistit lepší život. Proč by ho měli zavírat? Jeho se to netýká, jen těm, kdo udělali chybu, možná něco hrozí. Jeho jednání je naprosto nezpochybnitelné. Soudruzi nahoře, včetně Gregora, jeho nadřízeného, vědí, že dělá co může, podporovali ho a všechno mu schvalovali, každé rozhodnutí, které udělal, mělo posvěcení shora. Ve dne v noci pracuje, všechno, co udělal, prospívá nám, zemi i straně.

 

„Ale Rudlo, vždyť jsi přece slyšel, že se zatýká, lidi mizí, všichni lidi nahoře jsou hrozně na ráně… Kdys naposled viděl třeba naše kamarády, Edu, Artura, Evžena? Kam se poděli tak najednou? Copak nevíš, že je zavřeli? A nevšiml sis, že většina těch, co zmizeli, jsou Židé?“

 

„Nebuď směšná, Hedo, zbytečně se plašíš. Strana nikdy neklesne tak hluboko jako nacisti. Pro tohle všechno se určitě najde logické vysvětlení… Neprošel jsem koncentráky jen tak pro nic za nic… abych teď vzdal něco, v co ze srdce věřím… Jestli teď všichni slušní lidé odejdou, bude všechno ještě mnohem horší.“

 

… Všiml jsem si, jak se Rudolf podíval do zpětného zrcátka a viditelně zneklidněl. „Co se děje, táto?“ vyplašil jsem se, i když jsem nevěděl, proč tak najednou ztratil náladu. Chvíli neodpovídal.

 

„Ne, nic, jenom jsem měl dojem, že za námi jede někdo, koho znám,“ řekl tiše. Za pár vteřin nás předjelo velké černé auto; na zadním sedadle se mačkaly tři postavy. Chlapi na krajích byli oblečení do tlustých kožených kabátů a mezi sebou tiskli jakousi zhroucenou postavu.

 

… „Těšíš se do Nouzova?“ zeptal se mě Rudolf.

 

„Jó, to bude príma!“ vyjekl jsem a snažil si představit usedlost moderních domků ze třicátých let ztracenou v kopcích na okraji křivoklátských lesů a taky báječná dobrodružství, která na výletě určitě zažijeme.

 

Za námi se ztrácely poslední pražské vily.

 

Na silnici za městem se nic zvláštního nedělo. Nudil jsem se a tak jsem žadonil: „Ukaž mi kouzlo, táto!“ Rudolf začal šmátrat v kapse a hledat nějakou vhodnou minci. Uměl jenom dva triky: jeden s mincí, kterou obratně lovil z mého ucha, a jeden s kloboukem, ze kterého dokázal vytáhnout kapesník, ačkoli byl očividně prázdný. Nevím, kdo ho to naučil, možná jeho otec, třeba se to umění předávalo po generace. Vždycky se mi to představení moc líbilo, hlasitě jsem se smál a při těch nejnevhodnějších příležitostech jsem se dožadoval, aby mi Rudolf svoje triky předváděl — třeba když nás vezl autem. Léta po tomhle výletě jsem litoval, že neměl možnost naučit svoje triky i mě, abych tuhle kuriózní dovednost mohl předat svým vlastním chlapcům…

 

…Jen jsem zamumlal: „Já tě mám taky rád, táto,“ ale pochybuji, že mě přes hluk motoru mohl slyšet…

 

Výlet do Nouzova byl poslední příležitostí, kdy jsem mohl strávit s Rudolfem delší dobu. Potom už mi zůstaly jen letmé chvilky, až zmizel z mého života docela. Ochranná bublina, která v mých představách obklopovala naši rodinu, držící tak pevně při sobě, praskla a rozplynula se ve vzduchu. Celý můj malý svět se rozpadl a až dodneška z něj zůstaly jen rozházené střepy.

 

Jeden den byl Rudolf s námi, a nazítří odešel na ministerstvo a už nikdy se nevrátil. Kam to zmizel tak najednou a beze slova rozloučení? Pro pětiletého kluka nebylo snadné to pochopit.

 

Často jsem se ptával Hedy, kam se Rudolf poděl, ale ona mi vytrvale a vyhýbavě tvrdila, že musel jen nečekaně odjet pracovně do zahraničí.

 

… Byl jsem nešťastný, že je Rudolf pryč. Často jsem otevíral jeho skříň, vyndal jsem houslové pouzdro, otevřel ho a prohlížel si smyčec, kousek tmavě žluté kalafuny i opuštěný nástroj, který teď ležel nečinně a nevydal ani hlásku. Vyleštil jsem housle kouskem sametu. Lehl jsem si na Rudolfovu polovinu manželské postele, zavřel oči a snažil si vybavit náš výlet do Nouzova a Dvořákovu hudbu.

 

Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím, překlad Vít Penkala, Argo, Praha podzim 2007

 

copyright: Ivan Margolius a Argo 2007

 http://www.margolius.co.uk

Redakce: Zuzana Vittvarová