Přejít na navigaci

Jak je daleko z Paloučku na Pankrác? Pro smrt sedmnáct měsíců.

  • Datum: 28.10.2007 v 9:18,
  • 9 komentářů
  • v

    Můj otec PhDr. Rudolf Voříšek, redaktor nakladatelství Vyšehrad, byl zatčen 19. 6.1952 a dne 6. 8. 1952 odsouzen pro trestný čin velezrady k odnětí svobody na 11 let, k propadnutí majetku, k peněžitému trestu a ztrátě občanských práv. Prošel věznicemi Vinařice u Kladna a táborem Bytíz u Příbrami. 1. listopadu 1953 v pankrácké vězeňské nemocnici na leukemi zemřel. Dne 22. října 1991 byl plně rehabilitován.

     

Po tatínkově zatčení o něm maminka půl roku nevěděla. Soud byl tajný, pozvána byla jen na vynesení rozsudku. Maminka zůstala se mnou a starším bratrem bez prostředků. Pracovala jako domácí dělnice, pletla svetry, šila kožíšky, chodila uklízet. Starala se o nás. Navštěvovali jsme tatínka ve vězení. Moje vzpomínky na tatínka jsou z těch pár návštěv ve Vinařicích. Pokud nebyla návštěva povolena, jezdili jsme do Vinařic a z železniční trati jsme se dívali do tábora a mávali navzájem na sebe. Na jednu návštěvu si zvláště pamatuji. Musela být po Vánocích. Přivezli jsme s bratrem tatínkovi dutou čokoládovou figurku ze stromečku. Mohli jsme mu ji předat, ale bachař ji před námi rozdrtil, snad aby v ní něco nebylo schováno. To mě tehdy moc mrzelo.

Když jsme jezdili do Vinařic, bratr celou cestu v autobuse počítal do tisíců a v závěru se pozvracel. Pamatuji se, že maminka to musela uklidit. Při další návštěvě ve Vinařicích jsme s bratrem mohli otci sedět na klíně. Návštěvy se běžně odehrávaly u umakartových stolů, na jedné straně seděl otec, za ním stál bachař, na druhé straně jsme seděli my. Později maminka říkala, že to bylo po smrti Stalina a Gottwalda a bachaři byli nejistí.

O tom, že je otec nemocný, nám nikdo neřekl. Uniformovaný strážník přišel maminku pozvat do věznice Pankrác, kde jí nešetrně informovali, že otec zemřel. Pohřeb se mohl konat do rodinného hrobu na Olšanech s podmínkou, že nebude žádné parte, nikdo na pohřbu nepromluví a přítomna může být jenom rodina. Za knězem, který tatínka pohřbíval, stáli dva estébáci. Pohřbu se zúčastnila navíc spolupracovnice StB z našeho domu.

Uchováváme dopisy, které tatínek psal z vězení. Jsou plny obav o nás, stesku po nás. Mně a bratrovi psal tatínek v dopisech básničky a vzpomínal, jak nám četl pohádky.

Básnička Palouček

Vojtovi a Lídě

"Kam pak spěcháš, pavoučku?"

"Spěchám, spěchám k paloučku,

děti si tam pěkně hrají,

mnohé z nich mě dobře znají."

"Neznáš tam snad Vojtíka,tátova malého čertíka?"

"Znám ho dobře, pane milý,

s Lídou jsou tam každou chvíli."

"A tak spěchej, milý pavoučku,

spěchej, spěchej k paloučku,

až uvidíš pár těch dětí, třapatý,

pozdravuj ho pěkně od táty."

Blízko stanice a známé pražské restaurace Na Paloučku jsme bydleli a bydlíme dosud. Po tatínkově smrti jsme žili s maminkou sami. Široká rodina nám pomáhala ( jeden strýc, katolický kněz, byl také zavřený, ten se ale z kriminálu vrátil). Díky nesmírné maminčině obětavosti a díky pomoci rodiny jsme skromně žili. Někteří lidé se k nám dobře nechovali, ale poznali jsme i vzácné lidi, kteří nám pomáhali a které jsme navštěvovali.

 

Document HCNV

Oba jsme vystudovali střední školu. Bratr pracoval jako knihovník, já jako sekretářka. Když jsme se hlásili na střední školu, zavolal si ředitel školy maminku a položil jí otázku, zda má smysl, abychom dál studovali, protože stejně nebudeme moci zastávat žádná významná místa. Ta jsme opravdu nezastávali. Ale po roce 1998 jsme nezastávali místa žádná. Teď jsme se zase provinili datem svého narození.

Rok 1989 jsme přivítali s nadějemi. Požádali jsme o tatínkovu rehabilitaci, která proběhla po urgencích a víc jak ročním čekání na vyřízení. S trpkostí sledujeme, co se nyní děje. Pochopili jsme, proč se spravedlnost zobrazuje se zavázanýma očima.

Ludmila Voříšková

Redakce: Zuzana Vittvarová