Přejít na navigaci

Není převychován natolik, aby mohl být propuštěn

  • Datum: 12.11.2007 v 0:20,
  • Přidat komentář
  • Dnes je druhého listopadu roku 2007. V tento den svátku Dušiček Vám povím příběh, který se udál před padesáti čtyřmi lety. Oživím tím vzpomínku na své již dávno zemřelé rodiče.Dcery

    Paní Bobková velmi kultivovaně vypráví na magnetofonové kazetě o svém osudu. Snad se nám podaří takové příběhy digitalizovat. Zatím se musíme spokojit jen s přepisem povídání.

Dvacátého prvního listopadu v roce 1953 v časných ranních hodinách zastavilo před naším domem v Hořicích auto a z něho vystoupilo asi pět mužů v kožených kabátech. Patrně to byl stejnokroj STB. A zazvonili u našeho domu. Maminka šla otevřít. Místo pozdravu padla otázka: „Je Václav Procházka doma?“ Maminka odpověděla, že není. „Kde je?“ „Ráno odjel na schůzi kolářů.“ Otec byl totiž povoláním kolář a v té době byl předsedou Společenstva kolářů a měli výroční schůzi. „Kdy se vrátí?“ „Nevím. Ale patrně kolem poledne,“ odpověděla matka. „No, my si na něho počkáme a zatím se tu u Vás trochu porozhlédneme.“Dcery

Já jsem byla doma u rodičů z toho důvodu, protože mi zbývalo několik dnů do porodu a chtěla jsem po něm zůstat pár dnů u maminky. Ležela jsem v ložnici rodičů, ale musela jsem vstát, přestože těhotenství bylo viditelné, nedovolili mi opět ulehnout. Tatínek měl v kuchyni psací stůl, který byl centrem jejich prohlídky. Ani jeden list papíru nezůstal bez povšimnutí. Ale nic závažného nenašli, a tak zabavili alespoň starý válečkový psací stroj, který by dnes byl docela cennou starožitností. A dvě knihy z mého mládí. Byly to svázané časopisy z mého dětství, tedy z let válečných. Tam byly i fotografie z fronty. A to je zřejmě velice dráždilo. Vešli do ložnice, upoutala je veliká krabice, ve které jsem měla nažehlené, vyprané prádlo na miminko. Plenky, košilky, kabátky, prostě všechno, co jsem potřebovala. A ty špinavé ruce se všeho dotýkaly, protože nadzvedávaly a hledaly, jestli snad mezi těmi oblečky není něco skrytého. Rozčílilo mě to, ale uvědomovala jsem si, že nemohu proti tomu nic dělat. A nic říkat. Bylo mi dvacet let. Měla jsem v pokoji rodičů taky skříňku dřevěnou a v ní dopisy nejenom od kamarádek, ale také od mládenců. Jeden mládenec, byl to Slovák, ten měl tak hezký rukopis na pohled, ale zase strašně špatně čitelný, a to je zaujalo. I tyhle dopisy sebrali, i když neměly s politikou nic společného.

Zkrátka přehrabali, co se přehrabat dalo. Čekali, až se ten Procházka vrátí. Tatínek přijel poledním vlakem. Když přicházel domů, tak si nemohl nepovšimnout auta, které bylo zaparkováno v ulici. V té době nebyl takový ruch jako dneska. Vešel do chodby, do průjezdu a tam se na něj obořili. „Vy jste Procházka?“ A tatínek říká: „Ano, říkají mi tak.“ Protože tatínek byl takový žertéř. No, ale bylo vidět, že do žertování mu není, protože si uvědomil, o co kráčí. Nevzpomínám si už, jaká diskuse mezi nimi byla, ale byli tak „benevolentní“, že ho nechali naobědvat. Jenomže tatínek měl hrdlo tak stažené, že snad kromě pár lžic polévky do sebe nic nedostal. Další jídlo, nedělní oběd odmítl. Odvezli ho s tím, že se všechno vyšetří, že na něj přišlo udání, že dělal nějakou protistátní činnost. A více, že se dozvíme, až vyšetřování bude ukončeno.

Musím zdůraznit, že tatínkovi bylo v ten den, kdy ho přišli zatknout, dvaasedmdesát roků. Dál musím přiznat, že já jsem byla v mysli zaměstnaná tím, co mě čekalo za pár dnů, to znamená narozením dítěte. Můj muž byl v sanatoriu, takže jsem nevnímala moc to, co se dělo. To všechno odnášela maminka. Ta po čtyřicetiletém manželství byla postavena před hotovou věc, že zůstala na všechno sama, protože zaměstnaná nebyla, zdroj příjmu byla tatínkova práce v kolářské dílně. V té době už pracoval sám, Dceryžádné dělníky neměl, k živobytí to stačilo. Potom, když se schylovalo k soudnímu procesu, který byl v červnu následujícího roku, po šesti, sedmi měsících, u soudu jsem nebyla, všechno obstarávala maminka. Já jsem byla jen obeznámena s tím, že tatínek byl odsouzen na osm let pro trestný čin velezrady, k trestu odnětí svobody na osm let, k trestu propadnutí veškerého jmění a k trestu ztráty čestných práv občanských. Co k tomu dodat? Maminka přijela od soudu zničená. Zůstala bez prostředků. Po porodu jsem měla nárok na tři placené měsíce, které v té době byly jako mateřská dovolená. Jenže jsem musela nastoupit do práce už po šesti týdnech. Peníze doma nebyly. Manžel byl na léčení a maminka nedostávala ani korunu. Teprve po roce jí byl přiznán sociální důchod ve výši jedné stokoruny měsíčně. Přežili jsme to. Za tatínkem jsme jezdili, když byla povolená návštěva. Z Hradce ho převezli a byl nějaký čas v Kutné Hoře, kde jsme ho navštívili, pak byl na Pankráci asi čtrnáct dní, poté se dostal do Valdic. Tam jsme byli také na návštěvě, já i maminka, a moji malou dcerku jsme měli s sebou, takže tatínek viděl svou vnučku.

Maminka onemocněla, již dříve před zatčením měla problémy se srdcem, ty se zhoršily, několikrát byla hospitalizovaná v nemocnici. Návštěvy u tatínka jsem absolvovala já. Jedna z posledních nebo předposlední byla v Ilavě na Slovensku. Tam byla poprvé umožněna návštěva tak, že nás nedělily mříže, ale byl to jen dva a půl metru široký stůl, nebo několik stolů pohromadě, takže sedělo několik vězňů najednou. V řadě — Dceryvězeň, bachař, vězeň, bachař… Návštěvy seděly na druhé straně stolu. Bylo to tak na podání ruky. Tam jsem se tatínkovi přiznala, že kouřím. Což pro mě nebylo lehké. Tatínek kouřil, nebyl snad silným kuřákem, ale kouřil. Protože ve vězení k tomu příležitost neměl, tak se mě zeptal: „Helenko, nemáš cigaretu?“ To byl ve mně takový boj, odehrál se ve vteřině. Přiznat se, že kouřím, a postavit se do špatného světla v očích tatínkových. Odepřít mu tu cigaretu nebo mu ji nabídnout? Samozřejmě, že jsem mu ji nabídla. Musel si napřed dovolit bachaři, jestli si smí cigaretu vzít a zapálit. Bylo mu to dovoleno, pak jsem viděla, s jakým požitkem, nevím, po jak dlouhé době, si tu mnou darovanou cigaretu vychutnal. Během několika minut mně potom říká: „Nabídneš mi ještě cigaretu?“ Dostal zase svolení, já jsem mu zase nabídla, ale to už z cigarety, jen dvakrát asi potáhl, aby byla opálená, a típl ji a směl si ji schovat do kapsičky. Dozvěděla jsem se potom dodatečně, že nesměli mít cigarety v krabičce. Mně bylo hned divné, že tam ti, co chodili na návštěvu nějak častěji, že tam odhazují takové velké nedopalky. To bylo pro uklízecí četu, která si ty nedopalky mohla sebrat, aby si z nich na lágru ubalila cigarety.

Takhle jsem se já tatínkovi přiznala, že kouřím. Když se vrátil a když jsme spolu chodili na hřbitov za maminkou, tak jsem mu připomněla tenhle moment, a on řekl: „Víš, děvče, já jsem se v tý univerzitě naučil tolik věcí a pochopil tolik věcí! Když si na ty cigarety vyděláš a chutnají Ti, no tak si kuř.“ A když jsem pak za ním jezdila, abych mu dala do pořádku prádlo a něco mu uvařila, tak jsem vždycky měla krabičku cigaret připravenou tam, kde maminka měla domácnostní pokladničku.

Zmiňovala jsem se o maminčině srdeční chorobě, ta se tím steskem a tím, že maminka nemohla otci pomoci žádným způsobem, zhoršovala. Bylo to také asi tím, že se maminka starala o mojí dcerku, abych zase já mohla vydělávat. Choroba se zhoršila, maminka byla v nemocnici a nakonec nám odešla. Nebyla tak stará, bylo jí třiašedesát roků. Bohužel.

Když jsme maminku pochovali, uvažovali jsme o tom, jak tatínkovi dát vědět tuto skutečnost po tak dlouhé době jejich soužití, a teď po téměř tříletém odloučení. Tedy já jako nejmladší a mí dva bratři, (teď už žije jen ten prvorozený, příští rok mu bude čtyřiadevadesát let). Hoši dali na mě, že tatínkovi musíme tu smutnou událost sdělit osobně. Není možné to napsat či jiným způsobem zařídit. Ten mladší z obou bratrů měl auto, takže jsme se vydali druhý den po pohřbu do Ilavy. Přijeli jsme tam, podrobnosti cesty si nepamatuji. Ale pamatuji si dobře to, co se odehrálo tam, když jsme přijeli před bránu. Zastavili nás a ptali se, co si přejeme. Mluvčí jsem byla opět já, řekla jsem jim, že bychom chtěli říci otci, který je tam vězněn, že naše maminka, jeho manželka zemřela. „No a to, když nemáte povolení, to napište na korespondenční lístek, tamhle je pošta, zítra to dostane, to oznámení.“ Vzmužila jsem se tehdy, rázným hlasem jsem sdělila, že jsme sem nejeli z východních Čech, abychom tatínkovi po šestačtyřicetiletém manželství oznámili na korespondenčním lístku, že jeho žena zemřela. „Můžete to nějak zařídit, abychom mu to mohli povědět?“ Chvíli bylo ticho, pak se ozval jeden, na té bráně byli asi tři, že se půjdou poradit, ať počkáme. Čekali jsme před vrátnicí, po chvíli přišel jeden z bachařů a pravil: „Tak dva z vás mohou jít se mnou.“ My jsme se na sebe podívali, kdo půjde. Bratři rozhodli, že půjdu já a ten starší bratr. Už jsme byli na nádvoří a já jsem si vzpomněla, že jsem  vzala z hrobu, z věnce tři růžičky a chtěla jsem je tatínkovi dát. Tak jsem se zarazila a ten bachař to na mě poznal. „Co se děje?“ A já jsem odpověděla, že jsem zapomněla něco v autě. „A co jste zapomněla?“ Říkám mu, o co jde. On s posměškem odpovídá, že je zbytečné, abych se tam vracela. Protože to stejně hodí do koše. Protože jsme na dvoře chvilku stáli, pokynul na druhého bratra: „Pojďte taky.“ Všichni tři jsme šli za bachařem.

Mezitím dostali na baráku echo, že mají tatínka přivést k návštěvě. Podotýkám, že já jsem nebyla v černém, protože jsem nechtěla, aby to pro tatínka nebyl šok. I bratři byli civilně oděni. Když tatínek na druhém konci té dlouhé chodby přicházel v doprovodu bachaře a viděl nás, tak jsem poznala, že ví, proč tam jsme. Když ho dovedli, mohli jsme si podat ruku a snad se i obejmout. Vím velice dobře, že tatínek přesmutným hlasem říkal: „Já vím, ona mi to přišla říci“. Tatínek věděl, že maminka zemřela.

Přestože jsem psala několikrát žádost o milost, obrátila jsem se se žádostí o propuštění z důvodu maminčiny nemoci do kanceláře prezidenta republiky. Dostala jsem odpověď, že otec není ještě převychován natolik, aby mohl být propuštěn. Přesto za čtrnáct dnů po smrti maminčině byl propuštěn. Dozvěděla jsem se to tak, že jsem šla do města na nákup, najednou proti mně spěchá starší pán: „Mladá paní, mladá paní, teď jsem jel s Vaším tatínkem z Hradce.“ „To není možné“, pravím. „Jo, šel kolem Akademie nahoru na Gothard.“ Běžela jsem s manželem ke hřbitovu. Tatínek už ze hřbitova vycházel. Byl propuštěn. Jel přes Pardubice a Hradec Králové. V Hradci měl sestru. Tam se zastavil, občerstvil a dostal květiny na hřbitov, na maminčin hrob. O tom shledání se nedá ani mluvit. Maminku přežil o necelých šest let. Zemřel v osmdesáti na rakovinu.

DceryAby to moje vzpomínání nekončilo tak smutně, chtěla bych několika větami říci, jaký tatínek opravdu byl. Byl pracovitý. Když se vrátil domů, dílna i dvůr byly prázdné. Ve dvoře bývalo složeno dříví, v dílně bývaly stroje, na kterých se dříví kdysi obrábělo, teď všechno zelo prázdnotou. Po vynesení rozsudku stroje i materiál odvezli. Tatínek měl dobré známé v řadách kolářů, jeden mu půjčil hoblovku, druhý vrtačku, tatínek si sám zkonstruoval pásovou pilu. Ta je nezbytná pro řemeslo. Potřeboval ještě materiál. Dříví. Další dobrý známý označil v lese stromy vhodné k porážení. My jsme potom, tatínek, můj manžel a já narukovali do lesa a tam jsme ručními nástroji označené stromy podřezali, oklestili, odtahali k cestě. Najatý povozník materiál dovezl k nám domů. Tatínek byl šťastný, že se pro něho rýsovala práce. Vyráběl z tyčoviny násady k lopatám, kosišťata, hrábě, topůrka k sekyrkám, k palicím, různé věci, které byly žádány a v krámě v té době nebyly k dostání. Tím se tatínek bavil, ale především to byla činnost, jíž se živil. Jeho důchod činil tři sta korun měsíčně. Z toho se nedalo důstojně žít.

Když bylo dřevo zpracováno, zajeli jsme do lesa znovu. Během svačiny jsem našla v lese uhynulou srnu. Byla zřejmě pytlákem poškozena, postřelena a v místech, kde jsem ji viděla, zhasla. Tatínkovi říkám o svém objevu, snad mě i napadlo, že by z ní nebyla marná pečínka. Tatínek vůbec ani na chvilku nepřipustil lesní pych. Řekl: „To musíme oznámit.“ Takový byl náš tatínek. Nepřivlastnil by si něco, co mu nepatřilo.

Helena Bobková Procházková

Redakce: Zuzana Vittvarová