Přejít na navigaci

Pohromy u Wagnerů a Jirounků

  • Datum: 30.11.2007 v 20:01,
  • 2 komentáře
  • Konečně jsem našla čas, abych se pustila do zveřejnění příběhu naší hostitelky v Carpe Diem paní Heleny Jirounkové. Vyberu z její knihy Úniky z temna, které vydalo nakladatelství Baset, pár stránek.helena-jirounkova

    Kniha je opatřena předmluvou pana Štampacha, v níž jsem našla několik myšlenek, které souzní s cíli našeho společenství.

    Standardní dějiny panovníků, převratů a válek, to je historická věda 19. století, u nás ovšem dosud převládá ve školních učebnicích a v povědomí lidí. Od třicátých let minulého století se ve světě pěstuje jiný typ historické práce. Badatelé se zajímají o životní styl a dobovou mentalitu. Spíše než listiny státnického významu je jako zdroje informací zajímají doklady o běžném životě, například zachycená vyprávění svědků či korespondence. A právě tento posun ukazuje, že osobně viděné drobné události nejsou banální. Vypovídají o době se stejnou závažností jako příběhy císařů, králů, papežů atd.

Naše první pohroma

Něco se děje. Máma s tátou stále povídají za zavřenými dveřmi, nás děvčata, deset, sedm a čtyři roky, posílají ven, my nejdeme a zlobíme a zlobíme. Na zemi se objevila hromada oblečení, pak hromada tašek. „Zítra večer jedeme na výlet na Křivoklát“, dozvídáme se. Na výlet se jede malým nákladním autem s plachtou, všude plno zavazadel, plno lidí. My děti nesmíme promluvit, nesmíme mít hlad, nesmíme na záchod, prostě nic. Jedeme dlouho, pak i dlouho jdeme. Vychází nádherný úplněk a nedaleko zahouká sova. „Táto, oni nás chytí,“ šeptá Jana a křečovitě mu svírá ruku. Táta už nemluví o výletě a jen jde a jde. Najednou štěkání psa… Stůj… Napřed odvedou tátu, pak mámu a všechny ostatní a my zůstáváme v domažlickém sirotčinci. Tři měsíce? Půl roku?

Po nějakém čase se objevuje v sirotčinci máma se strýcem Vláďou. Jedeme zpátky do Prahy. Táta dostává dva roky nucených prací, máma naštěstí jen podmínečný trest. Ty dva roky jsou nekonečné. A pak se jednoho dne probudíme do nejkrásnějšího dne na světě. Dnes už si nevzpomínám, jestli bylo jaro nebo podzim, svítilo-li slunce nebo pršelo, ale táta byl konečně doma! Bydlíme stále ve vile na Hřebenkách, ale všechno se radikálně změnilo. Táta vyfasoval modráky a na směnách v každém počasí vláčí železo po továrním dvoře. Pikantní na tom je, že jednou vláčí želeno sem, druhý den zase zpátky.

Převýchova pokračuje. V naší vile na Hřebenkách se v jedné kuchyni teď pohybují tři kuchařky. Každá vaří něco jiného. Nastěhovali k nám další nájemníky. Babička Fína u nás bydlí od té doby, co se jí ve vile usadil jakýsi šikmooký velvyslanec. I bábinka Heda s dědou se musejí okamžitě vystěhovat a z vily s rododendrony je rázem sídlo armádního generála Čepičky.

Další pohroma

Naše vila se líbila každému. Jenže tentokrát se zalíbila přímo panu ministrovi zahraničí a ten neváhal. Nepřítel pracujícího lidu musí z Prahy a on do vily po nepříteli. Náhradou nám byla stodola s hliněnou podlahou čtyři kilometry od Broumova. Na vystěhování jsme měli čtrnáct dní. Ty dva týdny táta sháněl něco lepšího. Nakonec jsme se ocitli ve Varnsdorfu. Třípokojový byt na sever je v patře starého zchátralého německého domu. Ledové schody, padací záchod přes chodbu, voda na chodbě, opadaná omítka, nenatřené dřevěné stropy — všem se nám chtělo brečet. Když je nám nejhůř, táta si zamne ruce a slibuje: „Do Prahy se asi hned tak nevrátíme, zato ale jednou budeme všichni bydlet u Luganského jezera.“ My se dáváme do hurónského smíchu a na chvilku zapomínáme na všechny naše strasti.

Další velká pohroma, v pořadí třetí

Jsem už v Praze, sestra v Liberci. Koncem týdne dorazím domů do Varnsdorfu. Vrazím domů a ten nepořádek! Doslova padám přes spoustu krámů rozházených všude po zemi. To se zase stěhujeme? Na Zelený čtvrtek začali s babičkou Finou v jejím ateliéru Na Tržišti a otec přišel na řadu na Velký pátek. Ani o Velkonocích neodpočívají! S matkou máme o čem mluvit; má dojem, že ji to čeká každým dnem a v tom se tedy nemýlí. Dáváme společně hlavy dohromady a snad přijdeme na způsob, jak zachránit pár zbylých a docela cenných a zajímavých věcí babičky Fíny, nikdo jiný z rodiny už nic nemá. Tři dny na to mě odvlékají do Bartolomějské. Pobudu si tam dva dny. Bez jídla. Ale nebijou mě.

Jakási komise ze studentů a asistentů mě vyšetřuje a ze školy musím odejít. Rok 1959 je pro mnohé o něco lepší než rok 1951, ale pro nás ještě ne.

Konečně se blýská na lepší časy

První se z vězení vrací otec. Z Leopoldova přijíždí rovnou ke mně, propustku si nechal napsat do Prahy. O měsíc později se vrací matka. Bydlí u přítelkyně nedaleko naší vily na Hřebenkách a s velkou protekcí se jí podařilo sehnat jakousi práci v maringotce v lomu. Nakonec její plány ztroskotávají na trvalém bydlišti a z Prahy ji úřady jednoduše vyhazují. Odjíždí do Varnsdorfu a vrací se prodávat hrnce do železářství. Rok je pryč a vrací se babička. Všichni jsme doufali, že se nám pro ni podaří zachránit ateliér. Je tam spousta krámů, které policii nezajímaly, a krásný ateliér se tak rázem změnil v nepřehledné skladiště. Dva roky se náš plán na záchranu daří. Stojí to spoustu peněz, nájemné na Malé Straně je už tenkrát vysoké, i když ateliér je bez vody a topení. Ale dál už to nešlo. Musíme se stáhnout. fBabička Fína je téměř slepá po čtyřletém navlékání korálků a je po dvou infarktech. Moc peněz zrovna nemá, přesto je stále v dobré náladě a plná optimismu. Začíná zase malovat. Dokonce se nám zdá, že čím hůře vidí, tím jsou její obrazy lepší. Každý den nejméně jednou vychází ven. Dolů to jde bez větších problémů, ale na cestu nahoru si bere skládací stoličku, na každém odpočívadle ji rozloží, na pár minut usedne a trochu odpočatá pokračuje ve výstupu do pátého patra ve Vítězné ulici, kde mohla začít znova u své bývalé bytné. Má plno velice důležitých schůzek v kavárnách, chodí do divadel, do biografů, na různé přednášky. Nikdy nás nepřestala udivovat svým zájmem o kulturní a technické novinky, o lety do vesmíru, o vše nové a moderní. Často přijíždí za námi na Spořilov, kde v té době bydlíme. Škoda, že si náš tehdy čtyřletý syn Michal už dnes nepamatuje, jak mu malovávala obrázkové příběhy. První dětské komiks. Bohužel se žádné nezachovaly. Jí hrozně nepořádně. Na začátku měsíce to jakžtakž jde, dokonce své přítelkyně zve občas na oběd do restaurace, ale na konci má už právě jen na oblíbený buřt, pivo a vejce na tvrdo. Na svoje narozeniny šetří celý rok a vždy pořádá opulentní hody. Také koncem března 1968 je velká oslava. Babička slaví narozeniny a svátek zároveň, je plno jídla a pití, plno lidí, velká legrace. To se ale vidíme naposledy. Unavená, ale ve skvělé náladě po vydařené oslavě usíná uprostřed prázdných mís a neumytých sklenic, aby se už nikdy neprobudila.

Díky svatbě s Petrem jsem mohla dostudovat, už nejsem Wagnerová.p

Zase jedna velká pohroma, tentokrát nejen naše

Ano 21. srpen 1968. Odjíždíme z této země. Už nemáme chuť znovu prožívat další a další pohromy.

A co dalšího popsala paní Helena Jirounková Wagnerová ve své knize Úniky z temna? Můžete si přečíst. Vyšla v roce 2006.

Našla jsem ještě zajímavý rozhovor v Xantypě.

Za první republiky měl váš dědeček Materna továrnu na barvy a laky, takže byl asi dobrá partie? Výborná. Barvy a laky se dobře prodávaly. Ve třicátých letech nechal postavit továrnu v Hostivaři, dům v Jičínské ulici, pořídil si vilu v Bubenči, letní sídlo v Jevanech a koupil panství Zbraslavice.

A pak přišel rok 1948…Naštěstí se ho dědeček nedožil. Nutno ovšem říci, že babička Fína — mimochodem vystudovala AVU s budoucí manželkou Alfonse Muchy a báječně malovala — se přes všechny ty hrůzy přenesla obdivuhodně.

Všechny trable asi začaly vaší nepovedenou emigrací v roce 1949? Předzvěstí bylo, když nám v osmačtyřicátém roce nasadili do vily na Hřebenkách spoustu lidí. Už za války u nás bydlely dvě Němky. Po válce byl tři roky klid a pak se vdala naše slečna k dětem, brzy se jí narodily dvě ratolesti a moji rodiče jim upravili byt v podkroví. A poněvadž jsme měli pořád nadměrné metry, dali k nám ještě primáře z Motola s rodinou. Kromě nich u nás bydlela také babička, které zabrali vilu v Bubenči, kde pak sídlilo dlouhá léta čínské velvyslanectví. Dovedete si snad představit, jak to vypadalo, když se tolik lidí dělilo o jednu kuchyň.

Ale proti tomu, co následovalo, to byla pořád ještě legrace. Proč se vám emigrace nezdařila?Šlo o velkou skupinu, snad dvaceti lidí. Cestovali jsme pod plachtou náklaďáku, mně bylo jedenáct, nejmladší sestře čtyři a prostřední osm let. Rodiče nám řekli, že jedeme na Karlštejn. K hranicích jsme šli lesem, celý den jsme spali na nějaké pasece a pak jsme znova pochodovali. Milena — naše nejmladší — už nemohla, tak otec odhodil kufry a vzal ji na ramena. Časem našim došlo, že nás převaděč vede hlídce přímo do náručí. Sám pak utekl do Bavorska, zatímco všechny ostatní pochytali. Otec strávil dva roky v pracovních táborech, my jsme skončili na pár měsíců v sirotčinci a matka dostala podmínku. Prodávala, co se dalo — koberce, obrazy —, abychom vůbec přežili.

A pak šel kolem vaší vily ministr zahraničí David a prohlásil: „Tenhle barák chci!“ Najmul si helikoptéru a nechal si udělat fotografie všech domů, které se mu líbily. Vybral si náš.

Takže měl dobrý vkus… To ano, dnes se naše vila velmi dobře pronajímá. Horko těžko se nám ji podařilo získat zpátky. Úžasně se v té věci zachoval bývalý ministr Zieleniec.

Jak došlo k vašemu vystěhování? Měli jsme na to čtrnáct dnů. Přemístili nás do Broumova, kde nám byla přidělena polorozpadlá stodola. Naštěstí nám „náš“ pan primář z Motola sehnal byt ve Varnsdorfu, kde pak otec dělal nočního hlídače.

Předpokládám, že jste se asi těžko dostávala na školu… Než mi dali doporučení ke studiu, musela jsem pracovat v dělnickém prostředí. Devátou třídu jsem ještě dělala večerně (tehdy měla základní škola jen osm tříd — pozn. aut.), další dvě už normálně.

A jak to bylo s vysokou školou? Na jedenáctiletce mi ředitel radil: „Na filosofii ti to asi nevyjde, vyber si nějaký technický obor.“ Tak jsem zvolila potravinářskou chemii. Studovala jsem ji tři roky. Pak naše znova zavřeli.

Proč je zavřeli? V roce 1959 komunistům docházely prostředky a hledali ve vilách a po zahradách uschované cennosti. V zahradě naší vily našli babiččinu sbírku zlatých mincí vysoké hodnoty. Dostala za to v sedmdesáti šesti letech (!) čtyři roky a naši — PROTOŽE JI NEUDALI — tři roky nepodmíněně.

Jak jste prožívala tyhle rány osudu? Sice bouřlivě, jenže dítě se rychle oklepe — teď mluvím o sirotčinci a pak o Varnsdorfu, kde se mi moc líbilo. V Praze se nás většina známých stranila, protože otec měl jako advokát Bati pěkný vroubek a navíc byl v táborech nucených prací. O tom ve Varnsdorfu málokdo věděl. Dostali jsme se do výborné party, učitelé byli senzační, byly to krásné tři roky. Další hezká léta jsem prožila na vysoké škole.

Jenže vás z ní vyhodili… Kdybych podepsala spolupráci s StB, kterou mně nabízeli, tak by mě nevyhodili. Byla jsem dva dny na „čtyřce“ a tam mi to řekli jasně: „Když nám budete tady na ty lidi donášet — a nemusíte moc —, tak vás necháme dostudovat.“ Stačila jsem ještě uzavřít 3. ročník. Jako Wagnerová jsem nemohla pokračovat na žádné škole. Jakmile jsem se provdala a stala se ze mě Jirounková, tak to šlo samo. Vysokou školu jsem dodělala dálkově v sedmašedesátém roce.

Váš manžel Petr Jirounek je inženýr elektrotechnik… Vysokou školu studoval sedm let večerně, protože jeho matka byla Švýcarka. Když byl Petr na vojně, nesměla ho jako cizinka po celé dva roky navštívit.

A pak přišel rok 1968… Ze začátku to vypadalo nadějně, ale my jsme komunistům nevěřili. V srpnu nás pak události doslova vykoply ven. Postupně emigrovalo čtrnáct členů rodiny. S manželem a synem jsme odjeli hned 29. srpna. V emigraci se mi narodila ještě dcera. Když jsme náš osud vyprávěli Švýcarům, nevěřili nám. Zajímavou příhodu jsme zažili se švýcarským velvyslancem, který se vrátil z diplomatické mise v Československu. Petrova maminka ho dobře znala, tak nás jednou pozval k sobě domů a vykládal, jak se zúčastnil v Praze úžasné recepce ve vile ministra zahraničí. „Měli jste ji ve velkém pokoji se třemi schody, nebo na terase?“ zeptala jsem se. „Vevnitř, ale jak víte, že to tam takhle vypadá?“ povídal udiveně. „Víte, to byla naše vila, a pan ministr nám ji sebral.“ — „To by se tady ve Švýcarsku stát nemohlo,“ zakroutil hlavou, „my si tady vily kupujeme.“

Do Švýcarska jste asi emigrovali proto, že tam měla vaše tchyně zázemí? To jsme si mysleli, ale nebylo to jednoduché. Naštěstí znal manželův vzdálený bratranec někoho v horách, v Juře, a ten měl zemědělskou usedlost a vedle výměnek, kam jsme se nastěhovali a nemuseli jít do sběrného tábora. Bydleli jsme tam se sestrou a dětmi, zatímco muži sháněli práci. Nabídky byly velice zvláštní. Emigranti z osmačtyřicátého roku třeba radili: „Vy jste inženýr, to byste mohl spravovat kola.“ Manžel se ale zastavil v Ženevě za jedním známým profesorem. Ten ho nadšeně přivítal: „Čekal jsem, že přijdete, pane Jirounku,“ a pomohl mu se zaměstnáním na lékařské fakultě, kde pak muž strávil šestatřicet let. Také já jsem na začátku pracovala sedm let na univerzitě v oddělení metabolismu léčiv. Musela jsem se ovšem rychle naučit francouzsky. Chodila jsem proto uklízet do domácností a brala jsem za to jen symbolickou odměnu pět franků s tím, že na mě budou mluvit a budou mě opravovat. Nakonec jsem byla zaměstnaná osmnáct let v laboratoři na dětské klinice, kde jsem se zabývala výzkumem růstového hormonu.

Takže jste z potravinářské chemie uhnula úplně jinam… Já ji nedostudovala, z potravin jsem přestoupila na organiku a nakonec jsem promovala na analytice.

Sice se vám dařilo, ale na život v cizím prostředí si asi člověk musí zvyknout? Jeden čas žilo ve Švýcarsku čtrnáct tisíc Čechů. V Ženevě jich z toho byl jen zlomek. Ale měli jsme dobrou partu, chodili jsme hrát volejbal, do hospody… Byl to příjemný vstup do emigrace, která rozhodně není nic jednoduchého. Plno žen to neuneslo a vrátilo se. Sebraly děti a ze dne na den odjely. Některé to ani neřekly manželům. Znám několik takových případů. Byli to nepřizpůsobiví lidé. I doma.

Švýcaři jsou prý zvláštní… Ve Švýcarsku máte dobré známé, vídáte se s úžasnými lidmi, ale nikdy se s nimi nespřátelíte. Oni nepěstují přátelské vztahy ani mezi sebou. Stýkali jsme se hlavně s Čechy. A pak jsme si postavili vilku ve čtvrti, kde žije plno národností. Dodnes se tam pořádají různé pikniky. Jednou jsme ovšem byli pozváni na svatbu Petrova asistenta z dobře postavené rodiny. Seděli jsme u stolu s nevěstou a ženichem, nikdo si nás nevšímal, pak si to ženich uvědomil, a když jsme při představování vyslovili jméno Jirounek, odpověděli: „Jirounek? Neznám!“ U nás by člověk řekl: „Těší mě.“ Jasně nám dali najevo, že je nezajímáme

Redakce: Zuzana Vittvarová