Přejít na navigaci

Ze Zebína jsme mávali na tatínka uvězněného ve Valdicích

  • Datum: 6.12.2007 v 19:28,
  • Přidat komentář
  • DceryPoslední víkend v březnu jsem navštívila Jičín. Psala jsem o tom v článku v našich Aktualitách s názvem Pišme a diskutujme o absurditách minulosti. Paní redaktorka Olga Myslivečková z Reflexu si vzala příběh paní Tížkové jako základní kostru pro svůj článek. Uvádím ho na našich stránkách zkráceně. Mojí snahou je příběhy hezky řadit jeden vedle druhého. Možná hezký počin pro budoucí pokolení — všechno o Dcerách nepřítele státu na webu www.dcery.cz.

    Karel Procházka byl odsouzen na třicet let za pokus o útěk za hranice, odseděl si dvanáct. Jeho dceři Haně Tížkové bylo tehdy 13 let.

S paní Hanou Tížkovou šplháme na kopec Zebín, odkaz období třetihor vévodící jičínské kotlině. Odtud je nejlepší výhled na Valdice, kde na závěr svého putování po kriminálech seděl její otec Karel Procházka. Chodila sem s nejstarším synem, tehdy tříletým Karlem, mávat dědečkovi.

Dcery-50.-let

Naslouchám paní Tížkové. "Když jsem četla Dopisy Olze, které psal Václav Havel z vězení, myslela jsem, že čtu román. Píše: ,Olgo, přivez mi pomeranče a banány …,' a já si vedle toho položila dopis od tatínka, který přišel jednou za půl roku. Protože cenzoři byli líní začernit, co se jim nelíbilo, vzali nůžky. Do obálky dali ústřižek papíru s oslovením moje milé holky a sněhobílý proužek, okraj dopisu."

Otec paní Tížkové spadl do akce Kámen. Naoko přes čáru ho vezli estébáci a on si myslel, že utíká do Německa. V osmačtyřicátém byl poslancem Národního shromáždění a předsedou krajské organizace lidové strany. Příliš se angažoval. Po Únoru v osmačtyřicátém věděl, že by ho zatkli, musel utéct. "Když přišel koresponďák z Německa, maminka byla přesvědčená, že všechno dobře dopadlo, a šla na Bezpečnost oznámit, že taťka se ztratil a ať ho hledají. On už ale seděl na Pankráci." Ve čtyřiceti byl odsouzen na třicet let, odseděl si dvanáct. Paní Tížkové bylo třináct, sestra ještě nechodila do školy. "Bydleli jsme tehdy v Dobrušce, a protože táta byl původně učitelem, všichni ho znali. Lidé se nám snažili většinou pomoct. Nezažila jsem to co jiné ženy." Ponižování, osamocení a netaktnost, když před celou třídou musely místo povolání otce přiznat, že je ve vězení. Jen jednou vyhodili její sestru, když před vánocemi chtěla zahrát jiskrám divadlo. Letěla dcera nepřítele státu i krabice s maňásky, které vyrobila.

Bydlely ve skladu, maminka začala pracovat ve stuhárně, žehlila mašle na kalandru, ale dalo se to vydržet. "Zpětně ji obdivuji, jak se s tím vyrovnala, protože nebyla nijak zvlášť nervově odolná. Zato babička se z toho nemohla vzpamatovat, když jí Karlíčka zavřeli. Do vězení přece chodí lotrové." Když prodávali jeho zabavené šaty v dražbě, všechny si koupila zpátky.

Životy dcer se zamotávaly a rozplétaly různorodě jako kterékoli jiné, vzpomínky na návštěvy věznic lze však xeroxovat. Předurčovaly je vyčerpávající cesty ze vzdálených míst, striktní předpisy, dvě čtvrthodinky za rok, povolená a zakázaná slova. Někdy i zrušení návštěvy až před vraty věznice. "Z dálky přicházel táta mezi dvěma dozorci, když ho sestra uviděla, vykřikla: ,Tatínku!‚, prosmýkla se mezi bachaři a běžela k němu." Vyhlásili poplach, všude se vyrojili chlapi s obušky, Marii chytli a vyhodili před věznici. "Pro mámu to muselo být hrozné rozhodování, jestli zůstat u táty, nebo jít za dítětem." Byla to první návštěva. Na Borech.

Dcery-50.-letNa ďábelskou stěnu v Leopoldově si pamatují všechny Dcery svorně: Nahoře mléčné sklo, pod ním neprůhledné drátěné pletivo a u země proužek čirého skla. "Když maminka s tatínkem mluvila, neviděla ho, já jsem seděla na bobku a dívala se a nic neslyšela. Pak jsme si to vyměnily," stále naslouchám paní Tížkové.

Vždycky už bude litovat, že tátu ztratila ve třinácti letech. Když se v šedesátém roce jednoho dne nečekaně objevil s krabicí od margarínu v podpaží, byl to už jiný člověk a z ní byla máma. Za týden se jí narodil druhý syn. Přesto ji v životě nejvíce ovlivnil. Na jeho vyprávění nikdy nezapomene. Na pohřeb v roce 1974 mu šli ještě čtyři estébáci.

"Na gymnázium jsem se samozřejmě nedostala a na medicínu, kterou jsem chtěla studovat, také ne," ještě naslouchám paní Tížkové. "Nakonec jsem se stala zdravotní laborantkou a odmaturovala. Že jsem si sama nesměla chodit pro ,jedy‘, protože bych je mohla nasypat do vodojemu a otrávit celý národ, bylo už jenom směšné." Víc pykala sestra a manžel. Ten měl po kariéře, protože šel do vězení navštívit svého tchána. Jen jednou ve čtrnácti letech si chtěla paní Tížková vylepšit kádrový profil. Souhlasila, že vstoupí do svazu mládeže. Při slavnostním předávání legitimace se měla zřeknout svého otce. Otočila se a šla pryč. S předsedkyní třídy se ani dnes na školních srazech nedokáže bezprostředně bavit, ačkoliv bývalá horlivá svazačka je tak milá.

"Nevím, zda někdy dokážu opravdu odpustit, i když jako věřící člověk bych měla. Není to jednoduché. Ptám se sama sebe, jestli bych tím nezradila vlastního tátu," doposlouchala jsem paní Hanu Tížkovou.

Dcery-50.-let

Redakce: Zuzana Vittvarová