Přejít na navigaci

Miluška Havlůjová, statečná žena, starostka, pro mnohé vzor chování

  • Datum: 11.1.2008 v 17:26,
  • 4 komentáře
  • Dcery

    Miluška Havlůjová (* 1929), rozená Pomplová, se narodila ve vlastenecky založené rodině. Pracovala jako úřednice a manekýna. Oba její rodiče se aktivně účastnili protinacistického odboje v okolí Rožmitálu pod Třemšínem. Matka byla v roce 1944 zatčena a konce války se dočkala v pankrácké věznici. Přežila tyfus.  Otec strávil jako spoluzakladatel a zástupce velitele Obrany národa na Rožmitálsku poslední rok války v ilegalitě.

Zveřejnit tímto způsobem svůj příběh jsem se rozhodla po návštěvě archívu ministerstva vnitra v Pardubicích a v Praze, kde jsem viděla svůj (i mého otce) vyšetřovací a soudní spis. Tam jsem si konečně po pětapadesáti letech přečetla rozsudek a dozvěděla se, za co jsem byla odsouzena na pět let.

Není to pro mne jednoduché vyprávět svůj příběh z oněch dob, je to bolestný zážitek, který jde z hloubi duše a je jako vivisekce. Dala jsem ho k zveřejnění Konfederaci politických vězňů, jejíž jsem členkou. Byl otištěn asi v roce 1993 v souboru „Zločiny komunistů“.

Navíc mě přimělo k napsání tohoto dopisu i nestoudné chování komunistů před volbami. Oni se nezřekli své minulosti, neomluvili se za ni a nadále ohlupují veřejnost líbivou vábničkou. Mají plná ústa demokracie a jistot, které nejsou schopni dodržet.

Prvopočátkem naší tragédie je rozsudek Mimořádného lidového soudu v Písku ze dne 23. prosince 1948, kterým byl můj otec odsouzen na jeden rok vězení. Musel ho ihned odpykat v lomu v Horažďovicích, pak v dolech v Jáchymově. Tento rozsudek byl nespravedlivý a já jsem se obracela na všechny možné instituce, především na Svaz partyzánů, jehož byl táta členem, měl vyznamenání „Válečný kříž roku 1939“ za odbojovou činnost. Byl vůdčí osobností odbojové skupiny „Obrana národa“ na Rožmitálsku do roku 1944, kdy musel před gestapem odejít do ilegality. Maminka byla zatčena a vězněna v Malé pevnosti v Terezíně. Oba se vrátili jako zázrakem v roce 1945 domů.

Nikdo mi nepomohl, a tak jsem se obrátila na Ligu pro lidská práva, která tehdy byla ještě v Praze, kam jsem rozsudek doručila. Netušila jsem následky svého činu. Nic se nestalo až do roku 1953. V lednu byl můj otec znovu zatčen, já potom v květnu, ale dříve několik dní po zatčení otce jsem dostala dopis, abych se dostavila na Úřad práce Praha západ k jednání dne 26. ledna 1953.

Vzala jsem svého čtrnáctiměsíčního synka Tomáše a jela jsem z Rudné do Prahy. V kanceláři mě nechali chvíli čekat a po celkem bezvýznamném jednání jsem odešla. Před domem na ulici mě zastavil muž, ukázal mi odznak v ruce a vyzval mě k autu: „Paní Havlůjová, pojďte s námi a něco nám vysvětlíte“. Usadili mě s Tomáškem na klíně na zadní sedadlo mezi další dva muže. Bylo k polednímu a požádala jsem, abych mohla dítěti koupit něco k jídlu, mířili jsme k Bartolomějské ulici. Dovolili, ale jeden šel se mnou a druhý hlídal Tomáška v autě.

V Bartolomějské v kanceláři dovolili, abych dala dítěti housku a potom přišli asi čtyři muži a začal výslech. Křičeli na mě a Tomášek začal plakat. „Dejte toho spratka pryč“, rozkázal jeden a Tomáška vystrčili za dveře. Byl ve vedlejší místnosti sám po celou dobu výslechu a chvílemi mě volal a plakal. Horší bylo, když zmlknul, byla jsem hrůzou bez sebe, co s ním udělali, protože jsem nevěděla, že místnost nemá jiný východ. Navíc mi vyhrožovali, že už ho víc neuvidím, že já už ho vychovávat nebudu. Tomášek zřejmě usnul a po hodině začal zase plakat a volat mě.

Muži na mě chtěli přiznání a jmenování osob, se kterými můj otec spolupracoval na špionáži. Nemohla jsem se přiznat, protože jsem ničemu nerozuměla a nic nevěděla.

Asi v pět večer mě propustili, otevřeli dveře a Tomášek se ke mně vrhnul vyděšený, škytající, pokakaný a úplně vyčerpaný. Dovolili mi odjet domů, dítě celou noc nespalo, mělo horečku a drželo se mě zoufale. Utrpělo hrozný šok, dostalo srdeční arytmii, kterou má dodnes. Věděla jsem, že jsem pod dohledem. Když jsem jela do Prahy za nákupem, kde se vzal, tu se objevil nějaký muž a ptal se mě, zda už jsem si vzpomněla na ta jména. Nebo jindy — kdo nás v Rudné navštěvuje a jmenovali mi některé návštěvy.

Jakkoli to zní absurdně, když mě přišli šestadvacátého května zatknout, věděla jsem, že tato nepříjemná setkání skončila a že konečně budu moci vysvětlit, že nic nevím. Při prvních výsleších jsem musela stát snad půl hodiny u okna do Konviktské ulice a dívat se, jak na protějším chodníku jezdí paní a na kočárku má asi stejně staré dítě, jako jsem měla já doma. Pak následovalo: „Když podepíšete spolupráci, můžete jít domů“. Na věšáku visely mé šaty. Byly to přetěžké chvíle rozhodování. Zdálo se tak snadné vzít pero a jít domů, ale…. Ale v člověku je jakási hradba, přes kterou nemůže přelézt. Začala jsem se modlit, Bůh stál tedy při mně a já jsem nepodepsala. Byla jsem ve vězení dva roky, ale to jsem vydržela a na amnestii, kterou udělil prezident Zápotocký pro nemocné a matky s malými dětmi, jsem se v březnu 1955 vrátila domů.

Byla jsem rok po nemocnicích se všemi neduhy, ale už doma, mezi svými. Manžel mě neopustil. Můj otec ostal deset roků a v roce 1960 se i on vrátil domů, ale v tak špatném zdravotním stavu, že brzy zemřel.

DceryDodnes mě obchází hrůza z chování čtyř chlapů, kteří mě tehdy celé odpoledne vyslýchali a ve vedlejší místnosti plakalo a doslova naříkalo male dítě. S nimi to ani nehnulo. Oni měli před sebou špióna a chtěli mě zničit za každou cenu. Nikdo mě nebil, ale týrání je horší než sebevětší bolest.

Když přišel rok 1989, zajásala jsem a dala se do práce v OF. Stala jsem se členkou obecního zastupitelstva a od roku 1992 starostkou v Rudné. V roce 1998 se ozvaly staré rány a choroby, musela jsem do sanatoria na tři týdny a poté na dvě operace, v roce 1999 a 2000. Vážím si svobody a toho, že jsme s manželem všechno překonali a čestně s pomocí Boží zvládli.

A na závěr ještě slovo redaktorky. Když jsem mluvila s paní Havlůjovou telefonicky, už po publikování jejího příběhu na našich stránkách, děkovala jí za zaslaný příběh a hovořila o jejím starostování, svěřila mi, že se setkává se svými spoluobčany i nyní, když už její funkční období skončila (byla dvě). Uvědomuje si, že lidé potřebují obyčejný lidský kontakt. Proto každé druhé úterý v měsíci v prostorách "Zahrádkářů" se občané Rudné potkávají, pohovoří a velmi často vyslechnou zajímavou přednášku. A to všechno v režii paní Milušky Havlůjové. Kéž bychom všichni měli takové štěstí na takový lidský poklad — statečnou ženu, bývalou starostku a pro mnohé vzor chování.

 

Redakce: Zuzana Vittvarová