Přejít na navigaci

Ošklivá babička

  • Datum: 20.11.2006 v 11:51,
  • Přidat komentář
  • l

    Paní L. žije v nehostinném průmyslovém městě, desítky let považovaném za ocelové srdce republiky. V roce 1999, v postkomunistické éře, je zde odhadovaná míra nezaměstnanosti 23% a působí zde silná členská základna komunistů, stále aktivní strana v České republice. Během jízdy z nádraží jsem z taxi viděla jenom pár opravených a nových budov. Šedé, oprýskané fasády kolem hlavní ulice jsou pro turistu symbolem toho, co bylo za železnou oponou. Moc se zde od té doby nezměnilo.

Grand Hotel, kam mě zavezl řidič taxíku, není ten Grand Hotel ze známého amerického muzikálu. Procházím temnou úzkou chodbou do neútulné místonosti a uvědomuji si, že jsem v recepci. Vytahuji pas a recepční si jej ponechává. Tento zvyk z komunistických časů pokládám za nepříjemný, ale i moji přátelé z Čech považují za normální, když si hotel ověřuje své hosty. Můj protest, že „kreditní karta je to jediné, co je má zajímat,“ se však střetává s jejich výrazem v obličeji, na který si začínám zvykat: „Nežiješ tady, tak nám neraď, co máme dělat,“ a tak si nechávám další poznámky o obyčejích pro sebe.

Ačkoliv mne paní L. pozvala domů, neměla jsem tolik času a požádala jsem ji o setkání v hotelu. Během vyřizování mých formalit v recepci vstupuje do hotelu vysoká štíhlá žena s krátkými blond vlasy. Je to paní L. Abychom ušetřily čas a také s myšlenkou na hotelový pokoj zřejmě podobný nevlídné recepci, zvu paní L. do hotelové restaurace. Až na dva číšníky, sedící u baru, je restaurace prázdná. Na pozadí hrají americké hity. Prosím číšníka o nějaké klidné místo, budu totiž rozhovor nahrávat. Laskavě nás usazuje do rohu za orientální dekorace, jediný barevný objekt v tomto hotelu. Poté, co přinesl paní L. sodu a pro mne kávu, nejsme rušeny po celý zbytek odpoledne. Paní L. si odmítla objednat cokoli dalšího. I když se jí trochu chvěje hlas, nepotřebuje k vyprávění žádné povzbuzování.

Od doby, kdy se dozvěděla o tomto bádání až do tohoto setkání, jsem od ní dostala tři dopisy. Díky tomu jsem už znala její privilegované dětství. Tatínek pracoval v oblasti blízko hranic s Německem, později znovu obydlené československými občany. Podle dnešních měřítek šlo o etnické vyčištění oblasti od tří a půl miliónu Němců nařízené českou předkomunistickou vládou ihned po skončení druhé světové války.

Pozice jejího tatínka obnášela volné používání služebního auta, důležitého symbolu v zemi, kde donedávna i občané s finančními prostředky museli čekat na automobil několik let. Paní L. hrdě zmiňuje kino, které existuje i díky zásluze jejího tatínka a stále stojí v rodném městě. Nabízí pohled do rodinných vztahů ovlivněných multikulturním prostředím a blízkostí česko-německých hranic. Někteří z příbuzných její matky byli Němci. Vysvětluje: „Má matka mluvila plynně německy. Když začali vyhánět Němce z Československa, někteří z těchto sousedů moji matku navštívili a ona se jim snažila pomoci, jak mohla. Upozornila je, aby si dávali přede mnou pozor a já pak něco nevyžvanila. Nechtěla, aby můj tatínek něco věděl, protože byl rezolutně proti pomoci Němcům.“

Její „privilegované“ dětství se změnilo těsně před Vánoci roku 1949. Patnáctého prosince čekala na rodiče u vánočního stromečku. Těšila se, jak začne péct vánoční cukroví. Ten den se vrátila jenom matka s očima červenýma od pláče. Tatínek byl uvězněn, než přišel domů, ale pětileté holčičce neřekli, proč nepřišel s maminkou. Když matka, babička a dvě tety intenzivně debatovaly, používaly němčinu, aby nerozuměla.

Po uvěznění jejího tatínka byl dům několikrát prohledán tajnou policií. Hledání antikomunistických letáků sloužilo jako zástěrka pro psychologické pronásledování a duševní oslabování rodin politických vězňů. Šest měsíců po zmizení jejího tatínka šla s matkou k soudu. Byl odsouzen ke dvaceti dvěma letům vězení. Z té chvíle si pamatuje pouze spoustu lidí v soudní síni.

Slova paní L. jsou naléhavá, jako by už neměla další šanci říci všechno, co chce. Úloha babičky v jejím životě dominuje jejímu vyprávění. Uvědomuje si však také významnou roli ostatních příbuzných. I když to není podáno humorně, nemohu se ubránit úsměvu při představě scény, jak ji viděla malá holčička, když její tatínek sváděl slovní bitvy se svými dvěma švagry; jeden byl komunista a druhý Němec. Komunistický švagr se nakonec stal náhradním tatínkem paní L.

Vypráví o době, kdy krátce po nastoupení otcova dlouhého trestu její 35-letá matka těžce onemocněla, ale její stížnosti na zdraví byly zamítnuty: „Její lékař ji nazval simulantem a nařídil jí pracovat. Když nakonec skončila v nemocnici, nemohla jsem ji vidět, protože děti nepouštěli dále než do vestibulu. Poté, co ji operovali, prosila personál nemocnice, aby jí dovolili mě vidět. Pustili ji ven právě jednou.“ Paní L. i já máme slzy v očích. Tiše říká „To bylo naposledy, co jsem ji viděla. Pak jsme dostali zprávu, že zemřela.“

Teta, která se provdala za komunistu, jí nemohla dělat opatrovníka, protože její manžel mezitím upadl u komunistů v nemilost z neznámého důvodu. Ze své profese byl vyhozen a přinucen pracovat jako manuální dělník. Pak přišla korejská válka. Odmítl finančně přispět na pomoc korejským dětem, které, jak mu řekli soudruzi, „trpěly pod rukama amerických imperialistů.“ Když se optal oněch soudruhů: „Kdo pomohl mým třem dětem, když jste mě vyhodili z původního zaměstnání?“ ztratil i manuální práci.

Když její teta nebyla schopna se o ni postarat, zastoupila ji babička z matčiny strany. Jak jsem se dozvěděla z vyprávění paní L., její babička zřejmě nebyla onou typicky českou jemnou osobou, která opatruje a rozmazluje svá vnoučata. Paní L. vystopovala babiččinu zatrpklost až ke svému narození — babička totiž doufala, že její první vnouče bude chlapeček. Podle mnoha babiččiných poznámek paní L. poznala, že „ztráta její dcery byla chyba jejího zetě, který by nebyl ve vězení, kdyby se staral více o rodinu a méně o jiné věci. Ztratila kvůli němu nádhernou dceru. Jejich dítě bylo rozmazlené. Holčičce neměli dovolit přátele a nevážila si ničeho, co pro ni babička udělala. Koneckonců mohla skončit v sirotčinci a pak by teprve viděla, co je život zač.“

Pokaždé, když paní L. zmíní nějaký babiččin zraňující výrok, ihned racionálně vysvětluje její chování. Toto ospravedlňování často působí dojmem, že se paní L. orientuje v psychoanalýze, přestože byla cílem útoků od doby, co se stala skoro sirotkem

Z vyprávění paní L. začíná být zřejmé, že pro její babičku byl zdrojem hněvu uvězněný tatínek, nikoliv ochotní účastníci komunistického režimu. Přesto jeho dítěti nikdy nebránila navštívit tatínka, když jednou do roka přišlo povolení k desetiminutové návštěvě vězněného. Paní L. si pamatuje návštěvy jako depresivní, „protože jsme musely procházet tunelem a všechno vypadalo temné a ponuré a tatínek byl za nějakými dráty. Cítila jsem se tam příšerně. Někdo stál celou dobu vedle mne.“ Stráže byly vždy přítomny a naslouchaly rozhovoru rodiny, a její dojem tedy byl, „nemohli jsme mluvit.“ Neříká, jak se cítila, když občas musela oznámit otci nějakou tu dvojku na vysvědčení. Bez jakéhokoliv znamení pochopení a hlasem, který zněl spíše jako varování, její tatínek řekl, „doufám, že se do další návštěvy zlepšíš.“

Poté, co požádala o vyučení prodavačkou, musela vyplnit a donést různé formuláře, které však stále neuspokojovaly úřednici, jejíž vzezření popisuje paní L. jako „žába“. Výslechy úřednice o rodinných vztazích byly pro čtrnáctileté dítě stále více stresující. Paní L. se směje při vzpomínce na její babičku, dělající scénu v úřednické místnosti. Akce její babičky byla zřejmě velmi účinná: paní L. byla přijata. Svou pozici mezi učni popsala slovy „vzácný exemplář, protože jsem znala geometrii.“ Neměla požitek z profese prodavačky, považovala se spíše za člověka majícího problémy s komunikací. Raději by tedy studovala ekonomii nebo účetnictví, aby nemusela mluvit s lidmi. V budoucnosti se nikdy příliš nesnažila získat vzdělání, poté co ji babička a teta přesvědčily, že i s vystudovanou školou nesežene kvůli otci, politickému vězni, kvalifikovanou práci. Politicky nekorektní pozadí jejího života za komunismu bylo vždy v cestě. Jak můžeme vysvětlit tuto absurditu v postkomunistickém světě?

Její tatínek byl propuštěn po jedenácti letech otrocké práce v uranových dolech, jak paní L. vzpomíná, v krásný den. Bylo jí šestnáct, když se vrátil. Ptá se mě: „Nevím, jaké by to bylo pro vás, když jste měla znovu svého tatínka doma, ale pro mě byl neznámý člověk. Nějaký trochu malý a podivný muž.“ I když si připouští tehdejší větší odpovědnost dospělých příbuzných, kteří jí nevysvětlili pozadí tatínkovy nepřítomnosti tolika let, o době návratu jejího tatínka říká: „Budu si do smrti vyčítat, jak tragicky to dopadlo mezi mým tatínkem a mnou.“ Ve stejnou chvilku vyslovuje výčitku vůči svému otci, který jí neřekl nic o svém uvěznění, dokonce ani o politickém pozadí jeho odsouzení. Popisuje, jak její babička byla rozhodnuta nekompromisně ji oddělit od tatínka po jeho návratu.

Musíme si uvědomit, že propuštění vězni obvykle neměli žádná „občanská práva“, ať už vypršel jejich trest, nebo byli propuštěni na amnestii. Neměli tedy nárok na byt; navíc, většina bytů či domů byla vlastněna nebo alespoň ovládána státem.

Po krátkých rozpacích pokračuje: „Řeknu vám, jak to bylo. Celou dobu, co byl pryč jsem si myslela, že můj tatínek je princ z pohádky. Nemohla jsem žít u své babičky bez toho, abych nesnila o otci, jak přijde a osvobodí mne. Jak vidíte, neměla jsem ponětí o tom, čím prošel, jak političtí vězni byl mučeni, než je poslali do uranových dolů, a jak se to zapsalo na naši rodinu.“

Po svém propuštění musel otec paní L. bydlet se svou sestrou, protože neměl kam jít. Zpočátku občas navštěvoval svou dceru. Slovní výměny mezi jejím tatínkem a jeho tchýní byly hrozné a po několika takovýchto návštěvách raději utíkala ke své tetě, kdykoliv přijel. Dopis jejího tatínka k jejím osmnáctým narozeninám vztahy nijak nezlepšil. Její babička se rozzuřila, kdykoliv se dozvěděla o nějakém kontaktu mezi její vnučkou a zetěm, který žil poměrně daleko od jejich vesnice. Až na pár dopisů tatínek a jeho jediné dítě ztratili spojení.

Paní L. je vdaná, má dva syny, snachu a vnučku. Zmiňuje sebevražedné myšlenky z doby, kdy se s manželem starala o babičku, která neustávala ve svých slovních útocích až do dne své smrti.

Doba obecného nadšení ze sametové revoluce v roce 1989 byla pro paní L. dobou vzpomínání. S pádem komunismu přišla svoboda tisku, slova a shromažďování. Někteří dřívější političtí vězni vydali zápisky o hrůzách výslechů a věznění z let padesátých. Byla založena Konfederace politických vězňů. Tato organizace se stala další rodinou pro mnoho manželek, manželů a dětí odsouzených. Paní L. si uvědomila, co všechno mohl zažít její tatínek, uvědomovala si také těžký život její babičky, a litovala ztráty svého tatínka—prince z pohádky, na něhož čekala celé ty roky nešťastná se svou babičkou.

Minulost se jemně připomněla sama, když měla paní L. obyčejnou chřipku. V ten čas, „dohlížitel“ z komunistických časů, kontrolující, jestli se nemocný doma „opravdu“ léčí, měl devastující efekt na paní L. Návštěva dohlížitele pro paní L. představovala „prohlídku bytu tajnou policií“ z časů dětství po uvěznění jejího tatínka. Po několika dnech slabé rýmy si její doktor všiml, že psychicky vypadá špatně. A uvědomil si, že potřebuje pomoc psychiatra.

Chvíli před naším rozloučením paní L. říká: „Můj tatínek vždycky tvrdil: ‚Žádnou emigraci,‘“ jako by chtěla dokončit jedno z našich nedokončených témat. Na chvíli se odmlčí a pak pokračuje: „Podle toho, co vidím po roce 1989, říkám svým dětem: ‚Nikdy se tu nedočkáme spravedlnosti.‘“ Dodává: „Možná dělám dojem že jsem komunikativní, ale to jenom když mám pocit, že můžu být upřímná, můžu říct věci na rovinu. Jsem obvykle opatrná, ale občas se potřebuji vymluvit.“

Redakce: Veronika Benešová