Přejít na navigaci

Vězenkyní dříve, než se narodila

  • Datum: 25.3.2008 v 21:14,
  • Přidat komentář
  • DceryTenhle příběh se opozdil. Už jsem se omluvila panu inženýru Adolfu Rázkovi, který nám jej poskytl již loni. Slíbila jsem, že se pokusím uveřejnit na našich webových stránkách žádost o pomoc. O jakou? Obracím se na Vás, čtenářky a čtenáři, pokud znáte někoho s podobným osudem, jaký potkal paní Janu, tedy je narozen ve věznici 50. let, prosím, ozvěte se mi. V rubrice "Kontakty" naleznete adresu. Děkuji a těším se, že naše pátrání bude úspěšné, nikoli však veselé.

    Ve svazku č. 113 knihy narozených v roce 1949 najdeme k datu 21. srpna 1949 jméno Jana, která se jako tisíce jiných narodila v Praze 2, na Novém Městě č. p. 441, ale která se odlišovala od ostatních. Byla totiž od 4. 12. 1948 vězenkyní. Nejprve Okresní soudní věznice v České Lípě, která sama v květnu žádala "vzhledem k vysokému stavu těhotenství… dovolí-li to povaha deliktu, propuštění", tedy propuštění budoucí maminky Věry Schejbalové.

Soudruh prokurátor žádosti nevyhověl, ale archivní materiály nám vypovídají, že sama "opětně s poukazem na svůj vysoký stav těhotenství" a s odvoláním na doporučení vězeňského lékaře MUDr. Grünwalda a Správy věznice požádala 31. května krajského soudce dr. Svobodu o propuštění z vazby. Uvedla mu i důvody: komplikovaný předchozí porod a současný vlastní zdravotní stav ohrožující život její i dítěte.

Odpovědí na žádost bylo přemístění na Pankrác a hlavní líčení ve dnech 17., 18. a 20. června 1949 u Státního soudu v Praze, který "uznal takto právem", že obžalovaná spáchala zločin podle § 5 zák. č. 231/48 Sb. (vyzvědačství) a odsuzuje se "k trestu těžkého žaláře v trvání pěti let".

Odsouzena byla za to, že svému známému, bývalému vojákovi československé armády, který dezertoval, uprchl na Západ a vrátil se, opsala z poznámkového sešitu svého manžela základní technické údaje kulometu vzor 37.

Její čin vyhodnotili soudní znalci následovně: "Kulomet vzor 37 byl již před válkou a je i nyní se souhlasem vojenské správy vyráběn i pro zahraničí. Jestliže tedy Schejbalová vyzradila Šupovi technická data, tj. popis hlavních částí, délku a váhu této zbraně, nebyl tím vyzrazen předmět, který vláda tají v důležitém zájmu obrany republiky, protože tato data jsou sdělována zástupcům interesovaných států již při obchodním jednání. Jelikož však tato data byla opsána z poznámkového sešitu frekventanta vojenského učiliště, mohlo z toho být patrno, jak je o této zbrani na vojenských školách vyučováno a mohlo být také zjištěno, že zbraň je zavedena ve výzbroji čsl. vojska. Dojde-li pak soud k tomuto přesvědčení, pak konstatujeme, že posledně uvedené okolnosti jsou státním tajemstvím podle ustanovení § 5 zák. č. 231/48 Sb.Miloslav Šup mohl z doby své prezenční služby vědět, že kulomet vzor 37 je v čsl. armádě používán, konstatujeme však, že by bylo vyzrazením státního tajemství i to, kdyby Schejbalová Šupovi tuto okolnost potvrdila."

Pětiletý trest odnění svobody odůvodnil předseda senátu JUDr. Ludovít Engelsmann takto: "U obžalované Věry Schejbalové při výměře trestu soud vzal jako polehčující její doznání, její zachovalost, to že je v druhém stavu, že je velmi vážně nemocná a že jednala pod psychickým nátlakem vyhrůžky přednesené Mil. Šupem. Při tom vzal soud ještě v úvahu, že data o kulometu, která tato Šupovi poslala, podle znaleckého posudku netvoří státní tajemství, neboť takováto data jsou sdělována zájemncům v cizině. Státním tajemstvím podle znaleckého posudku by byla jenom ta skutečnost, že předmětná zbraň je vedena ve výzbroji čsl. armády. Tuto skutečnost však Šup sám mohl věděti neboť krátce přetím byl vojákem. Je proto zřejmé, že Schejbalová fakticky Šupovi nic neprozradila, že v daném případu činnost Schejbalové byla nepatrného rozsahu a s ohledem na zřejmou a význačnou převahu polehčujících okolností jakož i rozsah inkriminované činnosti, soud při výměře trestu použil § 54 tr. z. ve znění § 88 zák. č. 231/46 Sb. a vyměřil trest blízký nejnižší sazbě podle zák. možné a to proto, že s ohledem na povahu pachatela a způsob provedení a rozsah inkriminované činnosti soud tento trest pokládal za přiměřený zavinění Schejbalové."

S takovým rozsudkem se nespokojila státní prokuratura v Praze. jejímu odvolání Nejvyšší soud vyhověl a v odvolacím řízení uložil v březnu 1950 nový trest v trvání dvanácti roků a navíc konfiskaci majetku.

Na to, proč se její dcerka Jana narodila na Vinohradech, nacházíme odpověď v knížce Osudy politických vězňů 1948 — 89, Ústí nad Orlicí 1996. Paní Schejbalová vzpomíná: "Datum si nepamatuji, ale po jednom nelidském zákroku dozorkyně vůči mně, jsem začala prudce krvácet a byla převezena na porodnické oddělení k MUDr. Prosovi. Nastal veliký předporodní zápas, trval tři dny, byla jsem téměř stále v bezvědomí. Díky Bohu lékaři zápasili, protože pro ně jsem byla člověk a ne číslo 784."

Pan primář MUDr. Jiří R. Pros o těch událostech svědčí: "Paní Věra Schejbalová, rozená Motyčková, narozená 12. září 1925 byla převezena do porodnice v Praze 2, Apolinářská 18 na oddělení, které jsem vedl jako primář, z věznice na Pankráci. Jako politický vězeň byla hlídána ve dne v noci střídavě dvěma dozorkyněmi. Na mém oddělení porodila dne 21. srpna 1949 děvčátko. Porod byl komplikován, takže byla na oddělení několik měsíců, poněvadž její stav, pro velké vyčerpání, byl dlouho povážlivý. Během pobytu neměl k ní, kromě ošetřujícího personálu, nikdo povolen přístup. Dlouhotrvající tělesné vyčerpání a absolutní izolace měla za následek i vyčerpání psychické."

Vraťme slovo paní Věře Schejbalové: "Po porodu jsem o sobě dva měsíce nevěděla. Přesto si pro mě přijela eskorta a přesunuli mě na Pankrác i s dítětem, na samotku TBC. Obsluhovala mě trestankyně, která denně chodila na pneumothorax. Dítě mělo láhev pouze něčeho studeného, protože to připravoval dozorce a muselo se o to velmi slušně prosit. Holčička měla proto stále katar, protože na samotce byla pouze studená voda. Jak dlouho, jsme tak živořily, se nepamatuji, ale že jsme přežily, cítím jako zázrak Boží.

Moji rodiče, kteří již vychovávali syna, žádali o moji dceru. Bylo jim sděleno, že bude dána do socialistické výchovy na patřičná místa. Nastal boj mých rodičů a dvou právníků o dítě. To nakonec dostali snad i díky postupu mého manžela. Ten byl jako voják samozřejmě vyslýchán, když jsem byla zatčena. Po určité době usoudili, že s takovou vlastizrádkyní jako jsem já, žít nelze a musel podepsat, že se mě navždy zříká. Na radu právníka tehdy požádal o rozvod. Bylo to jediné řešení pro mé rodiče a naše děti. Dcera se dostala do jejich péče, ovšem otec byl bez financí. Po určitou dobu je mohl podporovat manžel — v té době vlastně bývalý.

V roce 1953 jsem byla zrovna půl roku v Ruzyni na samotce v podzemí a v té době jsem začala být znovu vyslýchána. Tehdy jsem zešedivěla. Důvod jsem se dozvěděla později. V té době byl zatčen můj muž."

Na první setkání s maminkou vzpomíná paní Jana, která žila u své babičky takto: "Když mně bylo asi šest let, hrála jsem si venku a k našemu domu přicházela nějaká paní. Instinktivně jsem věděla, že je to maminka." To se psal již rok 1954, když byla po šesti letech vězení paní Schejbalová podmínečně propuštěna.

S tatínkem, kterého také poznala hned při vystupování z vlaku, se však setkala až po dalších šesti letech, po amnestii v roce 1960.

Své svědectví paní Věra ve vzpomínané publikaci uzavírá: "V roce 1960, když se vrátil můj manžel z vězení, jsme se dali opět oddat. Celá naše rodina byla až do roku 1989 pod dozorem StB. Zvali mě do Vysokého Mýta, abych podepsala spolupráci, ale to se jim nikdy nepodařilo.

Použila jsem úmyslně prostá slova, všem srozumitelná. Já sama již nemohu udělat víc pro přítomnou i budoucí generaci, než napsat tuto pravdivou zpověď o událostech, jež se nedají zapomenout. Děkuji Bohu, že jsem ještě schopna podat tato svědectví."

Ing. Adolf Rázek

Redakce: Zuzana Vittvarová

Komentáře k článku

Přidat komentář
  • povinné položky: *

*

*

znaků