Přejít na navigaci

Mnoho věcí jsem jako malá holka nechápala

  • Datum: 4.7.2008 v 16:10,
  • 4 komentáře
  • Proč jsem nesměla venku mluvit, o tom co jsem doma slyšela. Proč tatínek k úmrtí Stalina prohlásil, konečně ta svině zhebla, a paní učitelka ve třídě usedavě plakala nad jeho úmrtím. Proč jsem nesměla vstoupit do pionýra, když bílá košile a rudý šátek mým spolužákům tak slušel.

    Dcery

Proč tatínek v roce 1952 už není právník, ale je skladníkem na koksovně. Proč se pořád stěhujeme do menšího a menšího bytu.Proč maminka už není s námi doma, ale chodí do práce a někde roztlouká vzorky uhlí. Vše se mění a pak přišel rok 1954 a mého tatínka zavřeli. Na 11 let pro velezradu. Nic jsem nechápala bylo mi 11 let. Na své dětství si vzpomínám, že jsme musely šetřit, šetřit a zase šetřit. Maminka musela uživit moji sestru, svou matku vdovu po vojákovi z první světové války a mne.

Co mě nejvíce vždy vadilo bylo Nesmíš venku mluvit, co se doma řekne.

Když jsem chodila do školy, se spolužáky jsem nemluvila o tom, že tatínek je zavřený jako politický vězeň. Spolužáci to věděli, ale nebavili jsme se o tom.

Tatínkovo uvěznění jsem pocítila až po maturitě na jedenáctileté střední škole, když jsem hledala zaměstnání. Bylo to v roce 1960.

Nikde mne nechtěli zaměstnat — byla jsem dcera politického vězně. Až po velkých přímluvách mě vzali do firmy Vítkovické stavby, tedy do národního podniku. Zjistila jsem později, že tady našlo práci hodně politických vězňů, kteří po amnestii hledali zaměstnání. Byli to odchovanci z technického kriminálu v Opavě. A tak mne maturantku zaměstnali jako kresličku v projekci.

Tam jsem vyslechla od komunistů výroky, máš chování jako tvůj otec, přitom ho nikdo z nich neznal. Pociťovala jsem to jako nespravedlnost. Tak to mě vadilo.

Nesměla jsem vycestovat. Svazáci mi to nedoporučili. Mohla bych zůstat v zahraničí. Kde ? V Bulharsku, v NDR? Díky tomu jsem vždy uvažovala, že bych ráda zůstala v zahraničí. Otec to tušil, a tak mně to rozmlouval. V roce 1966 jsem si koupila zájezd do Anglie a svazáci mě to doporučili. Otec mě prosil, atˇse domů vrátím.Vrátila jsem se, maminka byla po infarktu a asi by můj odchod nepřežila.

Když otec přišel domů na amnestii v květnu 1960, rozuměla jsem si s ním. Chodili jsme spolu na procházky a otec mi vysvětloval své názory na svět. Uchvátil mě, jelikož ovládal i filmové hvězdy jako Brigitte Bardot, Sofie Loren atd. V kriminále mukli debatovali o všem, a tak se mohl i ke mně přiblížit přes šestileté manko své přítomnosti. Pociťovala jsem, že cítí, že mu utekly roky. Když jsem jela na hory, vždy jen procedil sarkasticky „ Podsvětí už má zase manévry“. Nemyslel to špatně, ale uvědomila jsem si, že je mu líto, že už sám nemůže jezdit do hor s ohledem na nemocnou maminku, kterou měl nesmírně rád.

Možnost k emigraci byla v roce 1968, ale utíkejte do neznáma s miminem, které má šest týdnů. Zůstali jsme proto s manželem doma.

A tak když se v roce 1989 otevřely hranice, pomohla jsem synovi k získání green karty do USA. Žije tam s českou manželkou a dvěma kluky a dcera se tam rovněž přivdala a má dvě holky s Amíkem.

Nemohla jsem naši společnosti odpustit, že zavírali své občany pro svůj názor, že nás děti ochudili o otce. A s komunistickou minulosti se společnost nevyrovnala dodnes. A tak i když se svět mění, tak jsem pořád ráda, že moje děti žijí v demokratické zemi. O tom se přesvědčuji každý rok. Amerika nemá sociální výhody jako Evropa, ale demokracie tam je!

Eva Vláhová, roz. Rettová

Redakce: Zuzana Vittvarová