Přejít na navigaci

Naše sousedka spala s celou československou armádou…

  • Datum: 9.7.2008 v 10:03,
  • 2 komentáře
  • DceryBrzy poté, co Honza Roubík dostudoval práva, začla druhá světová válka. Přihlásil se k 311. peruti RAF a s partou dalších československých RAF letců šel jednu sobotu večer tancovat do klubu letců v Cardiffu. Požádal česky mluvící slečnu Lolu o tanec, druhý den ji požádal o peníze na cigarety a pak ji přivedl do jiného stavu. Chtěl si ji vzít, protože jí řekl: “Já se stejně zabiju, tak ať má česká holka po mně aspoň penzi.” Ale český velitel perutě dělal s jeho sňatkem potíže, když zjistil nevěstino nečesky znějící jméno. Nakonec byl velitel přemluven manželkou jakéhosi českého papaláše v exilu. Rodiče se vzali v květnu a já se narodila v prosinci. Když jsem po letech tetě připomněla: “ Dnes mají moji rodiče výročí.“ Okřikla mě, pšššt.

Hned po skončení války se tatínek nemohl dočkat návratu domů a s prvními letadly se vrátil. Šel pro mě koupit na Václavák kočárek, pyšný na svoji uniformu RAF. Průvodčí ho s kočárkem nepustil do tramvaje a řval na tatínka: „Snad si nemyslíte, že Vás sem pustím. Vy ste si na Západě váleli šunky, zatímco my sme tady trpěli pod Němcema“. Nikdo ze spolucestujících se neozval, i když to bylo ještě tři roky před převzetím moci komunisty, to už se lidi začli bát se za někoho vzít.

DceryMaminka a já jsme následovaly tatínka do jeho milované vlasti. Pro tatínka přišli estébáci tři dny po Vánocích 1949. Bylo mu pětatřicet, mamince třiatřicet a mně šest let. Coby dítě jsem nikdy nepochopila, proč byl tatínek zavřený deset let. Na jednu stranu mi maminka říkala, že je nevinný, že je velký hrdina, a jak mám být na něj pyšná. Na druhou stranu jsem viděla pány ve stejné režné uniformě, jakou měl tatínek, když jsme ho navštěvovaly v Jáchymově. O těch pánech v režné uniformě, kteří zametali cestu v oboře Hvězda, nám soudružka učitelka řekla, že to jsou nepřátelé státu. K mému ještě většímu maglajsu v hlavě přispěla hádka mezi rodiči, když se tatínek vrátil z kriminálu a rodiče nevěděli, že je slyším. Maminka křičela na tatínka: “Kdybys nekecal ty blbosti po kavárnách, tak bys nebyl zavřenej a já bych neměla tenhle hroznej život”. Můj obvykle flegmatický tatínek, který mi o kriminálu vyprávěl jen zábavné historky, jí tichým hlasem odpověděl: “Já to taky neměl lehký. Někdy jsem nevěděl, jestli budu živej příští den.”

Po soudu s tatínkem coby zrádcem vlasti, národní výbor nařídil mamince vystěhovat se se mnou do pohraničí. Maminka uměla docela dobře křičet, a tak šla soudruhům říct: “Než bych se vystěhovala, tak se radši zabiju a svoje dítě taky”. Nikdy už nebudu vědět, jestli soudruzi podlehli maminčině hrozbě anebo prosbám třech komunistek ze sousedství, které šly na národní výbor a vymáhaly, aby nás nechali na pokoji.

Zůstaly jsme v bytě, který rozdělili na kuchyň a obývák pro nás. Do dvou ložniček nahoře přistěhovali rodinku. Společná koupelna byla vedle ložniček. Chlapečkova maminka, naše nová sousedka, vylévala jeho nočníček s kakáním do vany. Buď měla nařízeno STB, aby nám ztěžovala život nebo doufala, že jestli nám bude otravovat život, tak se odstěhujeme a ona bude mít celý byt pro svoji rodinku. To ještě nevěděla, že na moji maminku si nepřijde. Moje maminka koupila vaničku pro miminka a osobní hygiena byla vyřešena.

Já jsem měla tu přistěhovanou sousedku moc ráda, protože byla pořád veselá. Podle mé maminky prý spala v našem rozděleném bytě s celou československou armádou. Nevím, co tím maminka myslela, ale je pravda, že na 9. května, když se oslavovalo osvobození naší republiky od Němců, tanky z Letenské pláně jely kolem našeho domu a jako na povel od vyšší moci, tankisti se otočili k našim oknům a mávali na nás šeříkem. Vlastně na paní sousedku a její kamarádky, které prý také spaly s celou československou armádou, jak tvrdila moje maminka. Proto jsem nesměla nic od sousedky jíst, protože prý byla nakažená. Já jsem sice nevěděla, co znamená být nakažená, ale pamatuji se, jak sousedka oslavovala narozeniny a měla doma krásný dort. Když jsem na dort zírala, tak řekla: “Vem si kousek. Neboj. Já to nepekla”. A když se dívala s kamarádkou do knížky s pornografickými obrázky, tak já jsem se také podívala a žasla. Paní sousedka jen řekla: “Tohle Tvoje maminka a tatínek nedělali”.

Právě proto, že tatínek a maminka “tohle” nedělali, já jsem neměla sourozence. Když jsem maminku prosila, aby mi pořídila bratříčka nebo sestřičku, tak jsem vždy dostala stejnou odpověď: To by tatínek asi nebyl moc rád”. Na což já, jako vždy, měla hned svou odpověď: “Ale jó, mami. To by bylo pro tatínka pěkné překvapení!” Maminka opáčila: “No z takových překvapení by určitě radost neměl!”

DceryNa dětství mám hezké vzpomínky. Asi proto, že maminka se snažila mi nahradit oba rodiče. Co se jí ovšem nepodařilo, bylo dostat mě do školy po osmé třídě. To mi soudruh ředitel ve škole řekl, že po prázdninách si musím najít zaměstnání. Po jednom roce v Tesle Strašnice, kde jsem působila jako pomocná letovačka, jsem dostala místo sanitářky-uklízečky na operačním sále v nemocnici na Bulovce. Byli tam na mě moc hodní. Utírat krev z podlahy mi nevadilo, ale jednou jsem omdlela při držení instrumentů, když pan doktor dělal potrat. Bylo mi patnáct. V tu dobu jsem požádala komisi lékařů, aby mi dali povolení jít na jedenáctiletku. Chtěla jsem být dětskou lékařkou. Předvolali si mě na jejich schůzi. Byla jsem ráda, že několik jsem jich znala z operačního sálu. Už nevím, který z nich se mě zeptal : “Když bysme ti dovolili jít dál do školy a ty by ses stala dětskou lékařkou, starala by ses o děti kapitalistů?” Nevěděla jsem, jak jim odpovědět a nikdy už nebudu vědět, jestli to byl důvod, proč mně lékařská komise z Bulovky na jedenáctiletku povolení nedala.

Přesto byl osud ke mně laskavý. Medicínu jsem nevystudovala, ale proto jsem se asi přehoupla na politickou psychologii v zahraničí poté, co jsem odešla z Československa. Moje studium mi dalo možnost najít další dcery nepřítele státu, které mi umožnily cítit se mezi svými. Když mi umřel tatínek, tak mi neodešel někdo, koho bych považovala za otce. Byl pryč celé mé dětství. Ale dodnes cítím, že mi umřel jeden z mých nejlepších kamarádů. Nedávno mi umřela maminka. Maminka mě přesvědčovala, abych zapomněla na minulost a starala se o zahrádku. Na jejím pohřbu jsem se teprve dozvěděla, jak mi fandila, abych byla mezi těmi, kteří na křivdy 50. let nenechají zapomenout.

Jana Švehlová

Redakce: Zuzana Vittvarová