Přejít na navigaci

Přišli jsme o víc…

  • Datum: 24.7.2008 v 15:22,
  • 6 komentářů
  • Konečně se nechala Hana Truncová přemluvit, aby oprášila své vzpomínky. Pojďme se začíst — hle:

    Dcery

    tak se říkávalo v naší rodině po našem opětovném shledání, poté, co jsme si s otcem okusili komunistický kriminál a poté, co jsme se vrátili do rodinného kruhu. Cenu měl život, zdraví, domov, nikoliv rozbitý džbán či ukradený šperk.

Dnes vím, že můj otec Jan John, který byl zatčen ve věku šedesáti šesti let, přežil útrapy věznění, ponižování, perzekuce před i po kriminále, pouze proto, jelikož měl pevné zdraví, byl otužilý, jeho silná vůle a sebekázeň nemohl zničit vězeňský řád ani NEŘÁD.

Otec byl nejmladší ze čtyř sourozenců, narodil se v Teplicích za Rakouska -Uherska, v živnostenské rodině. Procestoval kousek Evropy, všude jej zajímala životní úroveň, měl smysl pro spravedlnost, cenil si svobody, demokracie a téměř ve čtyřicítce se oženil s naší maminkou. Narodily se dvě dcery, sestra je o pět let mladší nežli já.  V našem dětství se zdál být svět kolem nás v pořádku. Pozdější proměnlivé politické systémy, ve kterých jsme žili, se podepsaly na každém, tak i na naší rodině, která byla tolerantní, pěstovala dobré lidské vztahy bez rozdílů náboženského či národnostního přesvědčení.

Pokud si vzpomínám na osudnou noc v pohraničí z 14. na 15.března 1939 v Teplicích, fanatici nacistické totality vyvrátili domovní vrata, hledali otce, jeho bratra, rozbíjeli, co jim pod ruku přišlo, zanechali spoušť. S devítiletou sestrou jsme sešly po schodech, stály tváří v tvář rebelům, kteří měli dlouhé železné tyče, ztuhli! Přestali křičet, přestali mlátit, nečekali nás. Byla to dětská odvaha. Nikdy nás rodiče ničím nestrašili, nebály jsme se tmy, sklepa či čehokoliv.

DceryMyslím, že od tohoto příběhu byla naše rodina za 2.světové války více ostražitá, poslech zakázaných krátkých vln z rádia bylo velice riskantní. Nic neodradilo naše rodiče pomáhat tam, kde bylo zapotřebí, penězi, potravinami, hlavně radou. Za našim otcem přišlo hodně přátel před svojí deportací neznámo kam… v letech 1938/39, před vyhoštěním z vlasti po 2.světové válce, před emigrací po roce 1948 předával otec  energii a sílu do života. Nebál se pomáhat při naší protistátní činnosti a stanul jednoho dne  v listopadu 1951 se mnou a dalšími obviněnými před státním soudem v Praze na Pankráci, byl odsouzen za velezradu a špionáž na 10 let odnětí svobody, ztrátu majetku, k peněžitému trestu, ztrátě občanských práv. Já byla odsouzena na 13 let odnětí svobody, ztrátě majetku i občanských práv, k peněžitému trestu, za stejné paragrafy.

Otec a dcera se mohli u soudu pohladit pouze pohledem, žádné loučení nebylo dovoleno, ani pozdější korespondence.

Když mi bylo asi sedm let, vzal mne otec za ruku, byly prázdniny. Navštívili jsme přítele mého otce, pana strážmistra na četnické stanici. Ten mi ukázal místní šatlavu, kde skončí kdejaký zloděj či lump, strohé zařízení. Konečně jsem viděla,  co je za malým zamřížovaným oknem, kudy vedla má denní cesta do školy. Žádná má sudička nic nepředpovídala, vzpomínka se vrátila až po létech.

Kriminály praskaly ve švech, zavřené byly celé rodiny, vězňové byli nejlevnější pracovní silou, tenkráte ještě bez pojištění s denním výdělkem Kč 1,00. V lednu 1952 jsem byla po dvou kázeňských trestech na pracovním útvaru v Jilemnici, kam přijela kontrola z liberecké věznice. Byl raport, snad jediný za celá léta takovéhoto rázu. Každá z nás odsouzených musela jednotlivě předstoupit.  "Máte přání — máte stížnost??", tak zněly otázky. Určitě na základě Svobodné Evropy, která tenkráte hlásila průběžně o politických vězních ČSSR. Měly se dokonce vybudovat eskortní stanice, aby se rodinní příslušníci mohli čas od času vidět… Ó jak lidské! To se nikdy nestalo…

Ale já jsem tenkráte předstoupila s žádostí navštívit svého otce ve věznici na Borech, kde byl vězněn i můj snoubenec. Mé přání — určitě jediné úřední za celá léta — bylo zapsáno, že obdržím zprávu.

Odvážnému štěstí přeje! Obdržela jsem povolení — na pracovním útvaru bylo rušno…spoluvězeňkyně "Holčičky" půjčily lepší oblečení za horší, žehlilo se pod slamníkem, Slávka Gollová z Klatov byla v kuchyni, přinesla mi archy hedvábného papíru, co kdybych to prý mohla cestou potřebovat… byla přímo jasnovidka.

Jednoho rána se pro mne zastavila eskorta, policista z vedlejší vesnice od Jilemnice, dostal příkaz cestovat se mnou v odděleném kupé, erární oblečení, vysoké šněrovací boty, na hlavě kostkovaný šátek, v duši radost, že uvidím otce i snoubence. Policista byl mladý, znal velice dobře můj životopis, jak jsem poznala z konverzace. Nebyl strohý, ba naopak, nabídl mi cestou ze své svačiny, že to posílá jeho žena pro mne, těm malým hruškám že říkají jednohubky. Museli jsme asi dvakráte přestupovat, vždy do oddílu separé.

V Plzni mne odevzdal přes noc do krajské věznice — cela, deky, vše nesmírně špinavé, na stole kus suchého chleba a voda, ve stavu strávníků jsem nebyla, tak jakýpak diner! Při večerním nástupu byl dotaz, zda mám "kudlu", odpověděla jsem, že nikoliv. Načež jsem slyšela za dveřmi šepot chodbaře, cela se znovu otevřela, zdali mám nůž?

Konečně sama! Natáčela jsem si vlasy na papírky, jeden arch papíru jsem položila na slamník, druhým jsem se přikryla. Příští ráno jsem jela se svojí eskortou tramvají na Bory, ve věznici nastal mým příchodem větší šum, pokřikování po prostorných chodbách, hlasy se rozléhaly, ostré tóny daly vytušit tamější režim. Kam že je dáme? Vstoupili jsme do staré návštěvní místnosti, po délce rozdělené nízkým dřevěným plůtkem, viděla jsem na straně dvířka… tento trumf jsem si nechala až na konec všeho…

Po chvilce vstoupili dva muži, jeden letitý pán, jeden mladý muž, hlavy oholené, oba v bílém režném pomačkaném cvilinku, hadry na nich visely jako na věšáku, tváře bílé, trochu zarostlé, oči snad zvětšené, bez lesku, poznamenaní drilem, kázní, hrubostí, strachem, gesta pomalá — táhli za sebou pomyslnou kouli na noze. Byli překvapeni, neměli slov ani slz, stáli jakoby přikovaní. Pomohla má duchapřítomnost — objali jsme se přes nízké dřevěné zábradlí, políbili, ale už nás od sebe rozehnali. Co a o čem povídat?Tato návštěva byla něco zvláštního, nedalo se doufat v nějaké opakování, nějaké "příště", musela se využívat každá sekunda. Já jsem mluvila, mluvila, oni poslouchali — konečně se chytli tématu — čas plynul, až zaznělo slovo"končit", já rozrazila malá dvířka, objala oba muže, políbila je za asistence bachařů. Nikdo z nás tří neplakal, byli jsme hrdí, tvrdí sami k sobě, nikomu jsme neukázali svůj vnitřní bol, svoji bezmocnost, svůj žal nad celým ortelem našeho odsouzení. Děkovala jsem v duchu za otcovu láskyplnou, ale i přísnou výchovu, za odvahu, sebeovládání a silnou vůli.

Ještě mne čekala závěrečná fáze této grandiózní návštěvy — předat pár sladkostí, toaletní mýdlo — ó jaký přepych! — cigarety… zatím se bachaři znovu dohadovali, hlasitě, hřmotně, na dálku křičící — trvalo velice dlouho, než bylo rozhodnuto ve prospěch vězňů, kteří stáli mnoho metrů od nás, čelem ke zdi.

Podle mého odhadu trvala naše návštěva 15 — 20 minut, na tehdejší dobu velice dlouhá, bez mříží, pomáhal nám sám Bůh — a snad všichni svatí. — Na zpáteční cestě mne ukrutně začala bolet hlava, migréna, která trvala 24 hodin.

V Jilemnici jsem poděkovala eskortě — cesta bez komplikací — doma jsem měla maminku a babičku, sestru na Západě, nikdo netušil, že se mi podařil "husarský kousek", bylo dlouho o čem psát, při návštěvách co vyprávět, jako ze stoletého kalendáře, jako kdysi v Dobrušce večer pod podloubím za doby F.L.Věka. Ani "Holčičky" na pracovním útvaru nepřišly zkrátka, ty chtěly vědět vše dopodrobna, držely palce, pochopily mé vniterné city a pocity pravděpodobně nejlépe.

Pokud vzpomínky nejsou břemenem — pak obohatí život, v různých životních situacích se poznávají lidé, pomáhají si, stávají se z nich přátelé třeba na celý život, hodnota života je v dobrých lidských vztazích.

Moje fantazie pracuje… na dvoře pardubického kriminálu jsme v neděli dopoledne kroužily, z tlampačů zazněla jména či čísla "K návštěvě!" Byly mezi námi mladé maminky, které viděly čas od času své děti na pár minut…vzpomínám na Slávku Gollovou, Věrku Horákovou, Věnceslavu Klímovou, Lídu Krupičkovou, Ludmilu Vokálovou — Hotovku, další… a další… vracely se opět na dvůr mezi nás plné dojmů, že viděly své děti… ty dnešní DCERY ale i SYNY.

Hana Truncová, rozená Johnová — sobota, 19. července 2008

Redakce: Zuzana Vittvarová