Přejít na navigaci

Slušná, zdraví, doporučuji hlídat! aneb Taková to byla doba…

  • Datum: 22.8.2008 v 11:37,
  • 6 komentářů
  • Sešly jsme se s paní Olgou Bezděkovou, dcerou plukovníka letectva Stanislava Rejthara, v předvečer čtyřicátého výročí vpádu spojeneckých armád Varšavské smlouvy do Československa. Seděla jsem v tom pozdním letním večeru v příjemné společnosti venku na zahradě nedaleko romantické řeky Sázavy.

    Olga a její muž povídali a já jsem jen pozorně naslouchala. Žádná literatura nemůže soutěžit s životem! I ty nejlepší románové fabulace na životní příběh Olgy a její rodiny nemají. Večer to byl plodný. Konečně Vám mohu představit další vzpomínky, které se rok po roku, krok po kroku nesou až do dneška. Zkrátka BEZ KONTINUITY, NENÍ IDENTITY.

    Nechme vyprávět Olgu:

    Po roce 1948 byli všichni letci RAF, ale nejednou i vojáci z Východu, trnem v oku komunistickým vládcům. Ti záhy udělali čistku v armádě. Za válečné zásluhy ve službách „imperialistů“ letce degradovali, vyhodili z armády, z bytů, ze zaměstnání.

DceryPozatýkali je a několik set jich uvěznili. I generála čs. letectva v Londýně Karla Janouška. Tátu zatkli v červnu 1948  v Brně, kde od března působil jako náčelník štábu 3. letecké divize. Odvezli ho do vojenské věznice do pověstného Domečku blízko Lorety v Praze. Nakonec byl propuštěn, netušil proč. Zda to bylo proto, že v našem domě bydlel plk. R. Mysík, pravá ruka pplk. B. Reicina, a my jsme si hráli s jeho dětmi,  on chtěl mít v domě pořádek, nebo že v komisi seděl jeho dávný spolužák, ke kterému se po návratu z Anglie choval kamarádsky a řekl mu: „Proč mi vykáš? Vždyť jsme spolu v akademii seděli v jedné škamně!“

Po vyhození z armády se  táta stal jeřábníkem. Měl vždy potíže se zaměstnáním, výdělkem a bydlením. Nacisté ho nikdy  nedostali, ale komunisté mu dokonale zničili zdraví. Ale nezlomili jeho ducha. Zemřel předčasně, v invalidním důchodu, po několika infarktech v roce 1977, ve svých 66 letech. Absolvoval řadu estébáckých výslechů, sbírali ho doslova před našima očima. A přitom není na seznamech spolupracovníků. Jak je to možné (soudruzi)?! Přece jen každý kontakt s StB znamenal, že si vás zapíší, traduje se v kruzích přisluhovačů.

Táta měl štěstí, že v 50. letech skončil na řadu let jen na jeřábu v Neratovicích.  (S humorem říkával, že má vejšky rád.) Máma zase říkávala, že se svým zdravím (důsledky z válečného zranění — při návratu z Francie přistál v Anglii s poškozeným letounem) by komunistům na uranu nepomohl.

Narodila jsem se tak dávno, že jsem určitě, jak se znám,  už v únoru 1948 hrozila milicionářům pěstičkou z kočárku. Byla jsem šťastné dítě, ovšem to, co se kolem mne dělo jsem citlivě zaznamenávala. Různé věci mně byly záhadné. Rodina přede mnou a bráchou nic netajila, jen moje Bábinka mě občas varovala: „Oličko, o tomhle, co doma povídáme, nikde nevykládej!“

Když mě pak potkala manželka konzula Znojemského a dobromyslně se zeptala: „Co dělá Bábinka?“ vážně jsem odpověděla: „Neřřřeknu, nebo by Bábinku zavřřřeli!“  Poplašená paní Znojemská ihned běžela k nám (byla to poúnorová doba plná zatýkání a útěků za hranice) a ptala se Bábinky: „Oli, co proboha děláš?!“

Byla jsem šťastné dítě.

DceryMůj  brácha jel v poúnorových dnech z Dejvic od Bábinky a Dědeho s mámou tramvají. Máma mu na Václaváku řekla, že kvůli sestřičce mu udělala nějaké změny v dětském pokoji. A čtyřletý brácha vážně odpověděl: „Doufám, že tam nejsou změny jako ve vládě.“

Máma ho chytla za ruku a urychleně vystoupili z tramvaje.

Hrávávala jsem si u nás v domě v Přemyslovské ulici s Kejkou Prchalovou. Jednou jsem si všimla, že dveře jejich bytu jsou polepené nějakou formelínou. Běžela jsem to říct tátovi. Táta suše konstatoval: „To budou asi zapečetěné!“ a uvažoval, kdy dojde řada na něj. Prchalovým se šťastně podařilo uniknout z Československa. Sousedovi letci Kopřivovi rovněž. Zato náš soused z vedlejšího domu, tátův kamarád František Fajtl, válečný pilot, byl jednou náhle zatčen. Jeho manželka s dítětem, t.č. u rodičů v Lounech, dostala jen písemný úřední, strohý komunistický pokyn, aby se vystěhovala z bytu. „A kde je můj manžel?“ ptala se užasle na úřadě. Údajně nevěděli. A tak obcházela s balíčkem pražské věznice, jako se to dělalo za války, a marně ho hledala. Skončil na Mírově. Bez rozsudku.

Taková to byla doba.

Táta mě nikdy nebil. Jen jednou jsem dostala záhlavek. Byli jsme na Vinohradech v evangelickém kostele a táta se zaujetím poslouchal kázání. Najednou se mluvilo o chromém… Zatahala jsem tátu za rukáv, on nic, poslouchal. Zatahala jsem znovu a on se otočil a jednu mi „mázl“. A já překvapeně, co to udělal, jsem bolestně zašeptala svůj dotaz: „A to je ten Tomášek Chromých?!“  Po letech jsem se dozvěděla, že jeden estébák dopadl hůř než já. Táta se po kostele vždycky s někým procházel po ulici a probírali politiku. Na tátu byl nalepený tajný, a tak se za nimi pořád motal a poslouchal. Vždycky, když se přiblížil moc blízko, táta změnil předmět hovoru. Ale jednou ho už to slídění tak naštvalo, že se otočil a po moravsku estébákovi vrazil facku. Nic z toho nebylo, asi se styděl, že mu „objekt“ jednu ubalil.

Byla jsem šťastné dítě.

Šla jsem s mámou navštívit naše přátele z evangelického kostela, s jejichž dětmi jsem si u nich tak ráda hrávala s tzv. domečkem pro panenky, švédskou skříní, kde byly různé pokojíčky. Tatínek — právník, vlastenec, byl za války nacisty zavřený. Na konci války dostal tyfus a Němci poslali loď s nemocnými nazdařbůh na moře. Zachránili je Švédové a mezi nimi byla krásná ošetřovatelka Ulla… Kráčely jsme s mámou k jejich bytu u Riegrových sadů, ale dveře byly pootevřené, chodilo tam spousta cizích pánů a máma mně stiskla ruku a táhla o poschodí výš. Po čase jsme sešly dolů a v parku jsem se mámy ulekaně ptala, co se děje. Máma mi vysvětlila, že v bytě asi dělají domovní prohlídku. „A to dělají také domovní prohlídku v domečku pro panenky?“ žasla jsem. JUDr. Krčmáře zavřeli na 25 let, odseděl polovinu. Ženě s dětmi se po čase podařilo odjet na falešný diplomatický pas navždy z komunistického Československa. Komunisté rozvraceli rodiny.

Taková to byla doba.

Moje pozdější, stejně stará kamarádka, se mi jednou svěřila, že když v 50. letech zatýkali jejího tátu, katolického básníka, tahal ji, čtyřletou holčičku, nějaký estébák po dvoře za copy.

Taková to byla doba.

Na Moravě, v tátově rodišti, mě nějaký tátův kamarád svezl autem a nabídl mi místo vpředu, vedle sebe. Já, která jsem toužila po autu, které jsme měli mít, jak mi táta sliboval, „až to praskne“, jsem byla nadšená. Ale něco v mé pětileté dušičce zahlodalo.

„Jak to, že máte auto?“ zeptala jsem se s úzkostí v hlase.

„Protože jsem komunista,“ zažertoval nekomunista pan Hošek.

Zbledla jsem a roztřeseně prohlásila: „To není možné. Můj táta přece s komunisty neobcuje!“ Zvolila jsem přiléhavý výraz, který jsem slyšela v kostele.

Byla jsem šťastné dítě.

Po únoru 1948 se do našeho bytu v Přemyslovské ulici přistěhovali máminy rodiče, Bábinka a Děde, vyhozeni z dejvického bytu. Děde, legionář, pracoval za války v  kanceláři presidenta Edvarda Beneše v Londýně. Po válce pracoval u presidenta až do jeho abdikace, pak odešel do penze.  Jednoho dne v říjnu 1953 celou naši šestičlennou rodinu pod hrozbou exekuce vystěhovali z Přemyslovské ulice na Vinohradech, do pastoušky, tzv. díry, jak říkával táta, do Vršovic. Jedna sousedka z Přemyslovské ulice po tátovi chtěla, když sekyrou rozbíjel na dvoře nábytek, který se nám nevešel do pastoušky, aby jí něco dal, že by se to hodilo sousedům. Táta odsekl: „Hodilo nehodilo, jsou to bolševici, nic jim nedám!“ a rozmáchl se sekyrou, až zděšeně uskočila.

Uprostřed měsíce října jsem musela ze dne na den začít s bráchou chodit do jiné školy ve Vršovicích. Hned jsem se v nové třídě seznámila s dětmi a s nadšením přivlekla domů Helenku Boreckou a ještě u dveří  volala: „Mami, mami, Helenčiny rodiče taky nejsou komunisti!“

Byla jsem šťastné dítě.

V pastoušce ve Vršovicích jsem spala s našimi v pokoji, v kterém nebyla kamna. Brácha spal v pokoji s Bábinkou a Dědem, kde kamna byla. Neměli jsme ale na podzim objednané uhlí a tak jsme první zimu topili nábytkem po Němcích, který naši dlouhá léta za komunismu poctivě spláceli. Táta měl často v noci hrůzné sny a bil kolem sebe rukama a něco křičel, zdálo se mu o válce a hořících letadlech. Vždycky shodil z nočního stolku knihy a vzbudil nás. Pak se šel projít a šlapal po mých plyšových zvířátkách, které spadly z „německé“ proleželé postele, odstrkoval je nohou a brblal: „Obludstvo!“  Tím mě rozesmál po všem tom stresu z jeho křiku a mlácení kolem sebe.

Byla jsem šťastné dítě.

Zažila jsem už povedenou měnovou reformu, pamatuji si malé růžové pětikoruny a devalvaci při nákupu v mlékárně.

Příbuzný — válečný odbojář podplukovník Josef Robotka - byl popraven. Přátelé i neznámí naši spoluobčané byli vystěhovaní z bytů, ponižováni, odsouzeni k živoření, živili se podřadnou prací v rámci komunistické zvůle a budování socialismu. Komunisté zde beztrestně — a to platí i dodnes! (potrestání se nekoná) — systematicky po nacistech likvidovali zbylou část národa. Řada těch přisluhovačů režimu, které tehdy bohužel nikdo nezabil, mučila a terorizovala své spoluobčany všech kategorií, dokonce i ty, kteří bojovali proti nacistům.

Když v roce 1953 zemřel na jaře Stalin, běžela jsem radostně ze školy domů a volala: „Poslouchal Děde tatatatatááá (Londýn)? Zemřel Stalin! Nebo Lenin…?“ zaváhala jsem.        

Byla jsem šťastné dítě.

Fascinovala mě historka, jak za tátou jednou přišli estébáci do práce a žádali ho, aby šel s nimi. Táta jim odpověděl, že dnes nemůže, protože má už delší dobu objednaného

instalatéra na opravu záchodu. A dnes se má po několika urgencích dostavit. Dnes tedy opravdu musí domů. Kdyby domů nepřišel včas, instalatér by mohl odejít a kdo ví, kdy by zase přišel. Tajní ho konsternovaně poslouchali a zřejmě pochopili, co pro obyčejného občana znamená dostat do bytu instalatéra. Odešli sami. Spolupracovníci ten hovor poslouchali za dveřmi. Všichni s tátou sympatizovali. Oceňovali, že si troufnul odmítnout dát se odvést. A můj táta, který nemluvil sprostě, jen po moravsku (což mi někdy připadalo zvláštní), jim vysvětlil situaci velmi stručně: „Bez hajzlu doma žít nemohu, bez těch hajzlů ano!“

Jednou prý zase estébáci triumfálně prohlásili, že nás děti vyhodí ze školy. Můj táta se podivoval: "Děti nám vyhodíte z národní školy? To snad nikoliv. Nikdy jsem nic takového neslyšel." Prý je otrávil a kterýsi estébák ironicky poznamenal: "Soudruh podplukovník — vždycky hrdina". (Komunisté si osobovali právo nazývat každého, tedy i nekomunisty, "soudruhem", a to jak v osobním, tak i v písemném styku. Slovo "pan" se muselo vymýtit stůj co stůj.)

Jindy zase provokovali: „Řekněte, kdo je vlastně vaším pánem?“ A táta odvětil podle svého přesvědčení: „Můj pán je Ježíš Kristus.“ Táta pocházel z Kuroslep,  z kraje Bible kralické a ve spitfiru bibli vždycky "vozil". Prý úplně zkoprněli. Vyvedl je z míry. Pro tentokrát výslech skončil. Mysleli si, že se zbláznil.

Byla jsem šťastné dítě.

Jednou si pro něj  zase estébáci přišli do bytu, aby šel s nimi. Máma se nervózně zeptala, jestli má s sebou klíče. „Ty nebude potřebovat,“ řekl jí estébák. V autě na tátu dotírali, že jeho žena na něj něco ví, že zbledla.

DceryZ dětství si dobře pamatuji, že když jsme chodili po ulicích v období komunistických svátků, kdy byly výlohy řeznictví, pekařství aj. vyzdobeny prasečími hlavami a portréty našich proradných komunistických státníků, táta vždy zdvihl hůl, kterou nosil, aby byl ozbrojen, zahrozil jí, a neohroženě prohlásil: „Marx, Engels, lůza!“ Tahala jsem ho za rukáv a šeptala: „Pojď pryč nebo nás zavřou!“  Výroky typu „Ty vedoucí úloho!“, které táta pronášel s patřičným opovržením, jsem milovala, ale pořád jsem se obezřetně rozhlížela, kdo po nás „pude“. Měla jsem skvělého tátu!

Byla jsem šťastné dítě.

Jako dítě školou povinné jsem si jednu dobu myslela, že nacisté vyhráli válku a že komunisté jsou převlečení nacisté. Že nemohou tátovi a jeho kamarádům letcům zapomenout, že proti nim ve válce bojovali a že znovu zavírají stejné lidi do vězení. Táta totiž říkával, že obě ideologie, nacistická a komunistická, měly stejný základ: nacionálně-socialistický. A to jsem ještě netušila, kolik kolaborantů s nacisty přijala KSČ do svých řad.

Abych měla šanci se dostat koncem 50. let na jedenáctiletku, dohodla třídní učitelka s rodiči, že musím vstoupit do Pionýra. Potupný akt se odehrával v 2. pololetí osmé třídy. Byla jsem jediná nepionýrka ve třídě. Připadala jsem si jako znásilněná wehrwoolfem a okamžitě jsem strhla krvavý šátek s krku a strkala do aktovky. Předseda Pionýra Tomáš, z komunistické rodiny (v roce 1969 emigroval do USA), se mě užasle zeptal, co to dělám? „Bábinka by mě zabila!“ vyhrkla jsem zoufale. Šátek jsem nikdy nenosila.

Byla jsem šťastné dítě.

Moje máma, samozřejmě bezpartijní, koncem 50. let v době, kdy nám dorůstali odborníci, budoucí reformní komunisté (kteří tolik trpěli po roce 1968), byla vyhozena z místa cizojazyčné korespondentky kvůli neplánovanému rozhovoru s Angličankou z Oxfordu, sekretářkou její bývalé koleje St´Hilda´s. Byla zrovna na nějakém školení za Prahou a jediná schopná s ní promluvit anglicky, když tam přijela s nějakou delegací. Na druhý den se ve Zlenicích objevilo velké auto a přijeli soudruzi potrestat ženu, která pomlouvala lidově-demokratické zřízení. Svolali pracující a oznámili jim, že je mezi nimi „dcera diplomata, absolventka šlechtické university, manželka britského důstojníka“, která se tam maluje atd. Vlastenka, která se nikdy nemalovala, vylekaně vstala a všichni byli tou štíhlou „stvůrou“ konsternováni.

Když přišla zdrceně domů, sedla si k tátovi na gauč a postěžovala si, že přišla o místo a divila se, že to s ním vůbec nehnulo. Táta byl zrovna také vyhozený při reorganizaci. Uvařila, vyprala prádlo, ale když našla tátu v posteli, jak si v klidu čte modlitbu, kde děkuje za prožitý den, vybuchla, vytrhla mu knihu z rukou a zařvala: „Dnes se neděkuje! Kdo bude živit děti?!“ Oba propukli v smích. Po marném shánění místa, kdy napsala 30 žádostí, zakotvila nakonec na pražských tramvajích jako padesátikilová průvodčí (taky ji pro podváhu nechtěl  lékař zaměstnat) s výslovným zákazem používat cizí jazyky, jak jí řekl důrazně kádrovák. Paradoxní bylo, že si zrovna nostrifikovala svůj oxfordský diplom. Kádrovali ji celých šest týdnů.

Máma zakoušela ve vlečňácích tramvají pekelnou zimu, často nedosáhla na šňůru a musela si povyskočit, pokud někdo nezazvonil za ní. Cestující, kteří se ptali na cestu, šeptem prosila, aby se zeptali někoho jiného, nikdy nikam moc netrefila. Stalo se jí, že i při tlačenici vypadla z tramvaje a ta jí ujela. Po nočních službách se vlekla pěšky domů několik stanic a strašně se bála. Prý ještě víc, než při bombardování Londýna. Na jeden Štědrý večer vyfásla službu ve vozovně a tak táta šel s ní. Měla za úkol údržbu WC (a nepoužívat cizí jazyky!). Jednou potkala advokáta, který ji tehdy na pokyn propustil a ten se jí svěřil, že dodnes neví, jestli je máma třídní nepřítel nebo ne? A máma se usmála a řekla: „Co to je?“ Nakonec ji táta v 1. polovině 60. let dokopal na konkurz na Československou akademii věd a ona ho vyhrála! Bylo jí řečeno, že už si zkusila dost. Přitom postoj ke státnímu zřízení nezměnila, ale státní zřízení poněkud změnilo postoj k ní. Vrhla se do práce, učila posluchače — vědecké pracovníky a napsala několik učebnic, mj. slavný Letter Writer, který vyšel v několika vydáních. A také Francouzsko-český a česko-francouzský slovník, který je na trhu dodnes. Byla nesmírně oblíbena. V roce 1990 vydala s kolegyní učebnici pro děti Come and play a hrdiny pojmenovala po svých vnucích. Po listopadu 1989 si mj. přečetla ve svých kádrových materiálech posudek na svou osobu od vršovického domovního důvěrníka: „Slušná, zdraví, doporučuji hlídat!“

A ta reorganizace mně připomíná, jak jsme s Bábinkou a Dědem jezdili v létě do Račic nad Berounkou, kde nás jeden dobrý vesničan, pan  Markup, nechával bydlet ve své prázdné zchátralé rodné chalupě, kde už některá okna nebyla zasklená. Máma mu za to vozila  z Prahy anglickou slaninu.  Naši za námi jezdili až po práci v sobotu odpoledne. Soused-horník  na mě jednou, když jsem skákala přes švihadlo, zavolal: „Vy se musíte mít, když i tvoje  máma pracuje!“ A já jsem skákala dál a vesele volala: „Ne-pra-cu-je! Ži-ví nás Dě-de z pen-ze! Na-ši jsou oba vy-ho-ze-ni z prá-ce!“  Sousedka nám hned přinesla vejce a byla dobrá večeře.

Historky jsou to někdy legrační, ale máma věděla víc. Po roce 1990 byla někam povolána kvůli rehabilitaci táty in memoriam a nějací osmašedesátníci — vojáci k ní byli drzí. „Vždyť přece Vás manžel odešel z armády dobrovolně,“ blekotali. Máma otevřela desky s papíry a stroze jim vysvětlila, že v 50. letech se odcházelo „dobrovolně“, jinak by dotyčný nesehnal práci. „Vyšetřovatelé“ pochopili, že táta byl zápaďák a bodře jí říkali, že se do ní umí vžít, že taky zažili vyhození z armády… A máma, ta tichá drobná žena, jim řekla: „Ale já se do Vás vžít nemohu. Vám šlo o kariéru. Mému muži vyhrožovali při výsleších šibenicí!“

S bydlením naší rodiny jsme se potýkali ještě 40 let po skončení války v dobách neúspěšného budování socialismu. Bydleli jsme od roku 1966 po odstěhování z pastoušky (táta prodělal několik infarktů, potřeboval výtah), v paneláku v bytě 3+1, postupně od roku 1973 tři rodiny, šest dospělých osob a čtyři až  pět malých dětí. Deset — jedenáct osob na 56 metrech čtverečních!

Na Národním výboru v Praze 4 mi bylo v roce 1978 právničkou cynicky sděleno, že ještě nejsem dost zoufalá. Tak jsem si na protest, já, která nejsem hysterická, stoupla na 15 minut na parapet za okno s ročním synkem s tím, že tam budu čtvrt hodiny stát a dokazovat svoji zoufalost. Lidi na ulici pokřikovali: „Támhle chce nějaká ženská skočit z okna!“ Po skončení protestu jsem s kluky, lehce rozhozená, vyjela z Národního výboru a zamířila do první hospody na frťana. „Dejte mi panáka,“ požádala jsem. „Paní, ještě není jedenáct, nenalejváme!“ A nedali.

Na Úřadě vlády, kam jsem posílala své stížnosti o naši neutěšené bytové situaci, mně při mém „vystávkovaném“ jednání (nastěhovala jsem se do vrátnice s kočárem a syny a žádala o  osobní jednání s referentem, který píše o koze, když já píšu o voze) papaláš jménem Tichý žoviálně řekl, že se přece v 50. letech z bytů nevystěhovávalo! Nakonec po mém výkladu připustil, že to dělali ti pantátové před nimi (ti co popravovali?). Kluci mu zatím lezli po kolenou po kanceláři, zotvírali všechny skřínky a řádili. „To je plné žádostí o byt,“ mávl nad nimi rukou.

Na mé četné písemné stížnosti a veřejné protesty, mně jistá JUDr. v presidentské kanceláři u Husáka v roce 1978 doporučila trpělivě čekat 15 až 20 let! Chtěla jsem to písemně. Tvrdě řekla, že když toho nenechám, že mi dají děti do ústavu a i s malými syny (4 a 1 rok) mě nechala vyhodit z prostor presidentské kanceláře. V posudcích v zaměstnání o mně psali, že „žije v neuspořádaných rodinných poměrech, ale právě dokončila rigorózní zkoušky…“ Studovala jsem po nocích a na peřiňáku napsala 500stránkovou rigorózní práci, abych se z našeho bydlení nezbláznila. Bratr odmítl podepsat Antichartu, vyhodili ho z Psychologického ústavu, a tak jsme spolu všichni žili doslova na hromadě ještě čtyřicet let po válce.

Taková to byla doba.

A po listopadu 1989?

DceryZa totáče jsme se s mámou  pravidelně zúčastňovaly vzpomínkových aktů na památku padlých vojáků a letců v 2. světové válce. Pozvánku nám vozil osobně do bytu kurýr z anglického velvyslanectví v Praze. Na Olšanském hřbitově se to hemžilo estébáky. Pak na nás čekal autobus a pozvaní účastníci nasedli a jelo se na velvyslanectví. V květnu 1990  se na jedné vzpomínkové slavnosti v hřbitovním oddělení padlých spojeneckých vojáků na Olšanech objevil i princ Charles. Po pietním aktu přišel najednou ke skupině žen a s úsměvem se zeptal: „Mluví tady někdo anglicky?“ Stál zrovna přede mnou. „Já přímo žvaním,“ vyhrkla jsem anglicky. „Meet my mother“ a představila jsem mu mámu. Ta mu oxfordskou angličtinou v kostce vylíčila osudy čs. letců a vojáků po návratu z Anglie do vlasti. Večer pak zavolala bráchovi a řekla mu: „Dnes mě Olička představila budoucímu anglickému králi!“  Na sklonku totáče jsme se s mámou přihlásily na zájezd do Velké Británie na oslavy Bitvy o Británii a založení čs. perutí. Ani jsme na to neměly, ale věřily jsme, že sumu seženeme. Když přišel listopad´89 zájezd se realizoval a dokonce nám president Havel poskytl letadlo! V Anglii se konečně váleční letci i exulanti sešli a máma potkala staré přátele, Muziku, Fürbacha a další.  Navštívili  jsme hřbitov v Brookwoodu s hroby padlých letců  a památník v Runnymede. A já jsem si na jedné letecké bázi v nestřeženém okamžiku vlezla nedovoleně do spitfiru a zalilo mě blaho. Táta byl se mnou.

Po rozpadu Československé federace jsem projevila ironickou obavu, jestli táta nebude za svou účast na Slovenském národním povstání terčem posměchu in memoriam. Po roce 1991 se stal zapomenutým mužem. Možná i proto, že máma vrátila Ministerstvu obrany (MO) vyznamenání s rudou hvězdou (komunistickou orlicí, jak jsem vyznamenání popsala v Lidovkách).   Kdysi jsem k jednomu svému článku o tátovi „Konečně doma…“ vložila ironické zahořklé motto — „Mému tátovi, který se zbláznil a bojoval 2. světové válce“ (1996). Když chtěli rodáci odhalit tátovi v roce 2000 pamětní desku, byla jim slibovaná dotace z Ministerstva obrany. Ale dotace nepřišla a deska se neodhalila. Z kuloárů MO jsem se dozvěděla, že kdyby táta padl do května 1945… Dobří vojáci padli!

Taková to je doba.

Dvaadvacet let po tátově předčasném odchodu se podařilo vydat jeho paměti „Dobří vojáci padli…“ Proč takhle nazvané? Když táta v květnu 1945 přijel do Prahy, zašel na radnici v Praze 1 a žádal o byt, aby si mohl přivézt z Anglie ženu a syna, které rok a půl neviděl. Zúčastnil se totiž jako náčelník štábu s leteckým plukem, vyslaným z Velké Británie přes Sovětský svaz, Slovenského národního povstání. Po potlačení povstání zůstal s několika letci a pozemním personálem dobrovolně na Slovensku, protože po bojích neměli dostatek schopných letadel k odletu. Sověti víc letadel neposlali. Naštěstí přežil v drsných podmínkách, Němci ho nedostali. Zhubl jednadvacet kilo. Komunistický úředník na radnici pohlédl na jeho RAF uniformu s vyznamenáními a drze prohlásil: "Jak to, že jste se vrátil? Dobří vojáci padli!"

PhDr. Olga Bezděková-Rejtharová

Redakce: Zuzana Vittvarová