Přejít na navigaci

  1. Tak my si jdeme pro ten dobytek…

    • Rubrika: Příběhy
    • Otevřela jsem si svoji elektronickou poštu a ejhle — dostávám nový příběh Dcery. Než Vám ho, milé čtenářky a čtenáři, nabídnu, začtěme se do průvodních slov paní Rybákové, která nám tuto jinou ilustraci padesátých let zprostředkovává:

      Posílám Vám v příloze další smutný příběh jedné z DCER, paní Hanky Bicencové. Je to přítelkyně mé maminky, seznámily se v učilišti Rudého Letova, což bylo jediné místo, kde se mohly s "laskavým svolením soudruhů" vyučit nástrojařkami, přestože obě měly výborné výsledky na základní škole a plánovaly studia. Paní Hanka se v učilišti ocitla na základě příběhu, který Vám posílám, a moje maminka, protože byla statkářovou dcerou,který vlastnil čtyřiadvacet hektarů zemědělské půdy. Nejprve jí ale jeden místní soudruh nabídl práci v nedaleké cihelně. Maminčin tatínek zemřel záhy na následky kriminálu (práce v dolech), kam byl uvržen, jelikož nechtěl vstoupit do družstva. Moc mne mrzí, že mi nebylo dáno jej poznat.Chci Vám velmi poděkovat za Vaše úsilí, prostřednictvím kterého "oživujete" ztracenou paměť lidí a upozorňujete ty, kteří nechtěli a nechtějí vidět a vědět — na zločiny, které se zde děly ve jménu nesmyslné ideologie.

      Dcery

      Dejme se tedy do čtení:

  2. Teď vyndej kapesník

    • Rubrika: Příběhy
    • DceraLéto bylo přímo jahodové: chodila jsem s maminkou a babičkou do lesa a pořád sbírala jahody. Nádherně voněly. Dodnes cítím jejich omamnou vůni.

      Dostala jsem nápad: nebudu je teď jíst, ale nasbírám je pro babičku na jahodové knedlíky. To bude, panečku, zítra dobrý oběd!

      Babička si s maminkou sedly na pařezy, já běhala kolem a sbírala. Sem tam jsem slyšela, jak si spolu povídají o věcech, kterým jsem nerozuměla. Moc se nesmály, a tak jsem každou chvilku popadla tu největší jahodu a přiběhla s ní k oběma.

      Ani si mě nevšimly. Měly vážné obličeje.

      „Už jsem hotová, mám oba kyblíčky plné“, hrdě jsem za chvíli hlásila.

      Zvedly se tedy z pařezů a šly jsme zpátky do chaty.

      Před ní stálo černé auto, takové tady nikdy nebylo.

      Nějaká návštěva? Ale kdo?

      Takhle detektivně začíná příběh, který mi pro naše stránky zprostředkoval Honza Šimeček. Milovník lidí, pejsků a vyprávění o nich, tedy o lidech i pejscích. Klikněte, prosím, na název a čtěte dál.

  3. A babičko, co to byli ti komunisti?

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryDceryDalší příběh Dcery, kterou nám přinesla tříkrálová nadílka, je příběh Michaely Freiové — Myslivcové. Autorka byla trochu skoupá ve svém vyprávění. Snad proto, že řadí skromnost mezi ctnostmi do první řady. Tak jsem využila jiných zdrojů a rozšířila životopis o další již uveřejněné údaje. Věřím, že ne na škodu věci.

  4. Táta, já a kriminál padesátých let

    • Rubrika: Příběhy
    • fotka-z-indexuOtevřela jsem si webové stránky www.miroslavabockova.estranky.cz a odtud jsem vybrala silný příběh otce mukla a jeho dcery, tedy Dcery, která pracuje na tom, aby se na utrpení let padesátých, ale i šedesátých nezapomínalo. Jeden příběh na našich stránkách je limitován, proto se podívejte na výše uvedené stránky. Naleznete tam i více fotografií.

  5. Dali mu paragraf přezdívaný „věděl-nepověděl“…a odseděl rok

    • Rubrika: Příběhy
    • DceraMůj táta se jmenoval Karel Waldmann a měl firmu — mezinárodní zasílatelství. Dnes by se řeklo autodoprava-stěhování. Jezdil hodně do ciziny, převážně na západ od našich hranic. Firma fungovala od roku 1935.

      Tříkrálová koleda byla bohatá. Pan Šimeček nás obdařil už dvěma příspěvky. Historka o kloboucích a skotských teriérech byla ta první. Ta druhá nás čeká teď. Jan Šimeček, zeť paní Chrtkové — Waldmannové, je všestranný a empatický člověk, fotograf, milovník zvířat, psavec a posluchač příběhů. O mamince své ženy píše v samých superlativech a používá jen výrazu maminka mé ženy. Hezké, že?! Pojďme se začíst.

  6. Jak si mě tatínek vyzvedl v Bartolomějské…

    • Rubrika: Příběhy
    • ViviV době, kdy padla poslední bomba na Londýn, narodila se v Hammersmithské nemocnici  rodičům Františkovi a čtyřicetileté Collette jejich první dcera.

      Čeští přátelé jí dali jméno „Jahůdka“ a po britských známých — dostala jméno Vivienne a intelektuální kmotrovství jedné z prvních žen graduovaných v Cambridge.

      V letních měsících roku 1945, kdy tatínek František byl již zase zpět v milované Praze, maminka Collette už zase pracovala ve svobodné Francii u pana Charles de Gaulla, byla Jahůdka odeslána v krabici od banánů přes Paříž do Ženevy, kde o ní starostlivě pečovala teta (Ma)Thilda.

      V roce 1948 znovu a znovu Collette doufala, že se František nabaží Prahy, po které se mu v emigraci tolik stýskalo, a že si vybudují společný domov v Británii. V roce 1949 Collette pochopila, že jediná možnost společného domova je už jen v Československu. Návrat do Prahy ještě odkládala do půli roku — a pak se s dcerou vrátila do domu rodiny milovaného manžela na Královských Vinohradech.

      Takto se rozmachuje paní doktorka Soyková ke svému příběhu. Patří mezi Dcery, které nám přinesla tříkrálová koleda léta Páně 2008. Nechme tedy povídání plynout, vychutnávejme si humor, který pomáhal se přenést přes leckterá příkoří. Chvíli v ich-, chvíli v er-formě.

  7. Jak se pochovávalo v Leopoldově

    • Rubrika: Příběhy
    •  

      Paní doktorka Šimanská se mezi námi objevila jednou na setkání v Sovových mlýnech. Špatně se pohybuje. Jen o berlích. Dovezl ji její nejmladší syn Pavel. Vyprávěla svůj příběh, moc smutný. Jenže na webové stránky se pořád nedostával. Když jsem se telefonicky s paní doktorkou spojila, slíbila poslat jedno své vyprávění, které jí otiskli v novinách. A dneska mi ho elektronické vlny přinesly naskenovaný. Přepsala jsem ho pro nás všechny. S takovou bestialitou, hrůzou a nehumánností na jedné straně a láskou a úctou na druhé se denně nesetkáváme.

      Dcery

      Dne 12. dubna 1959 zemřel v Leopoldově ve vězení můj tatínek Josef Nevtípil z Kozlovic ve věku jedenasedmdesáti let. Zprávu o jeho smrti nám přišli vyřídit příslušníci VB. Marně jsme usilovali o převoz. Prosili jsme na StB Přerov, ministerstvo vnitra Praha, prosili jsme na MNV Kozlovice, a VB Nitra, ale zbytečně. I když jsme věřící, prosili jsme alespoň o zpopelnění (i když tehdy to ještě nebylo katolíkům povoleno), opět marně. Převoz z bezpečnostních důvodů nebyl povolen. Podařilo se mi zjistit den pohřbu. Za to upřímně děkuji neznámému dozorci, který měl noční službu ve chvíli, kdy jsem do Leopoldova telefonovala.

  8. Jidáš v Malíně

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryNež vpustím příběh Dcery Jany Mundilové na naše webové stránky, musím se svěřit, že jsem mnohokrát projela obcí, kde se Jana narodila, a vždycky mi naskočila pohoda a libost jak diky jménu Malín, dá se krásně polaskat na patře, zkuste si to — M a l í n , tak díky bílému kostelíku s červenou pálenou krytinou na střeše nedaleko hlavní silnice. Dnes mi ovšem kvůli stříbrňákům vytanul před očima Jidáš. Čtěte dál Janin příběh, určitě mi dáte za pravdu.

      Malín byla vesnice, kde se již v roce 985 začínaly razit mince. V nedalekém Sedlci byl v roce 1142 založen klášter cisterciáků a v roce 1300 byla dokončena stavba královské mincovny ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře. Za mého dětství byl Malín vyhlášený pěstováním křenu. V roce1935 se můj táta s mámou vzali v čáslavském evangelickém kostele. Koupili v Malíně již zavedený kupecký obchod a začali sloužit lidem v kteroukoli denní dobu.

      Malin

  9. Jak to tehdy bylo u nás v Uherském Brodě

    • Rubrika: Příběhy
    • Paní Jarmilka Bílková, milá starší dáma mi konečně napsala! Stala se mluvčí za obě své sestry, za tu starší i za tu mladší. Když pomáhala vnukovi vyprávěním svého osudu a osudu jeho dědečka, otce tří uherskobrodských děvčic, rozhodla se poslat i příspěvek na naše stránky. Děkujeme, Jarmilko. A tu už je ten příběh:

      Dcery

       

  10. Miluška Havlůjová, statečná žena, starostka, pro mnohé vzor chování

    • Rubrika: Příběhy
    • Dcery

      Miluška Havlůjová (* 1929), rozená Pomplová, se narodila ve vlastenecky založené rodině. Pracovala jako úřednice a manekýna. Oba její rodiče se aktivně účastnili protinacistického odboje v okolí Rožmitálu pod Třemšínem. Matka byla v roce 1944 zatčena a konce války se dočkala v pankrácké věznici. Přežila tyfus.  Otec strávil jako spoluzakladatel a zástupce velitele Obrany národa na Rožmitálsku poslední rok války v ilegalitě.

Další příběhy