Přejít na navigaci

  1. Ze šťastného dítěte Dcera nepřítele státu

    • Rubrika: Příběhy
    • Dcery

      Když jsem dostala elektronicky od dospělého syna paní Vlčkové tenhle obrázek malé Elišky Linhartové, tedy už dlouhou dobu Elišky Vlčkové, zajásala jsem. Na takové krásné „oldtajmrové“ hračky je radost pohledět. Vůbec není divu, že holčička Eliška se lišácky kouká do objektivu a v proutěném křesílku hledí radostně do budoucnosti. Jak právě mládí neposkvrněno žádnými zkušenostmi dokáže hledět.
      Já si však uvědomuji, po telefonickém rozhovoru s majitelkou těch nepřehlédnutelných a  úžasných
      hraček, že se vlastně v tu dobu schylovalo k válce.
      K té, kterou v anglicky mluvících zemích píšou WWII. A že pak tu za  chvíli byli komunisti… a že má Eliška záhy bez sebemenšího zavinění svého i otcova status Dcery nepřítele státu… Brrr
  2. Pan Tigrid měl klobouk od Čekana — šestapadesátku

    • Rubrika: Příběhy
    • Píše nám pan Ivan Margolius k článku "Když se člověk nebojí a má rád, vyjde se všema zvířatama na světě". Koukněme spolu na to krásné řetězení.

      DceryDceryDcery

  3. Když se člověk nebojí a má rád, vyjde se všema zvířatama na světě.

    • Rubrika: Příběhy
    • Aneb Václav Čekan Klobouky.

      Tříkrálová koleda z naší adresy dcery (at) dcery.cz mi vysypala pro naše webové stránky roztomilý článek od pana Jana Šimečka, fotografa a milovníka psů. Začtěme se společně:

      Dcery Nedávno jsem byl na návštěvě u přátel. Mnoho let jsme venčili své psy ve stejném parku, a tak jsme vzpomínali na společné známé tváře a jejich pejsky. Připomenul jsem nepřehlédnutelnou dámu se smečkou skotských teriérů u nohou. Prozradil jsem, že se jedná o paní Čekanovou a že, pokud vím, tak má její jméno cosi společného s klobouky. Hostitel se doslova rozzářil a vydechl: "No samozřejmě! Klobouky od Čekana, to bylo něco!" Vytušil jsem, že půjde o slavnou firmu. Ozvěna slavného jména z dávných dob, kdy si naše babičky pořizovaly šicí stroje zvané "Singrovky" a kdo něco znamenal, nechal šít své šaty u "Podolské." V ilustrovaném týdeníku Český svět z roku 1908 jsem potom našel hned několik inzerátů: "Václav Čekan, velkozávod s módními klobouky Praha, Václavské náměstí 12 a Vodičkova ulice 20. Založeno roku 1846."

  4. Rozsvítit si v archívu

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryTak dobrá, říkám si. Tolik příběhů mi přešlo přes prsty, nastal čas se poprat s tím svým. Opakující se viróza mě přikovala k teplému bytečku, tátovy kvapem se blížící devadesátiny mi tam někde hluboko v duši připomínají, že je třeba si udělat malou soukromou inventuru. Bláznivé sny, které se mi v posledních dnech zdají, mi po probuzení zanechávají po sobě intenzívní vzkaz: PIŠ!

      Příprava je důležitá. Brejle po předvánočním karambolu mi včera šikovný optik opravil. Předehra k Lazebníku sevillskému mi umetá cestičku a navozuje pohodu, kterou sobotní zimní podvečer jen a jen podtrhuje. Zítra tu jsou už Tři králové…

      Opatruji sbírku povedených jazykových obratů a snažím se ji rozmnožovat. Právě nedávno jsem do ní jeden nový přidávala. V jednom článku pana Milana Fridricha jsem našla ten nejpotřebnější pro dnešní den — „rozsvítit si v archívu“. Nadpis by tedy byl.

  5. Ze Zebína jsme mávali na tatínka uvězněného ve Valdicích

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryPoslední víkend v březnu jsem navštívila Jičín. Psala jsem o tom v článku v našich Aktualitách s názvem Pišme a diskutujme o absurditách minulosti. Paní redaktorka Olga Myslivečková z Reflexu si vzala příběh paní Tížkové jako základní kostru pro svůj článek. Uvádím ho na našich stránkách zkráceně. Mojí snahou je příběhy hezky řadit jeden vedle druhého. Možná hezký počin pro budoucí pokolení — všechno o Dcerách nepřítele státu na webu www.dcery.cz.

      Karel Procházka byl odsouzen na třicet let za pokus o útěk za hranice, odseděl si dvanáct. Jeho dceři Haně Tížkové bylo tehdy 13 let.

  6. Pohromy u Wagnerů a Jirounků

    • Rubrika: Příběhy
    • Konečně jsem našla čas, abych se pustila do zveřejnění příběhu naší hostitelky v Carpe Diem paní Heleny Jirounkové. Vyberu z její knihy Úniky z temna, které vydalo nakladatelství Baset, pár stránek.helena-jirounkova

      Kniha je opatřena předmluvou pana Štampacha, v níž jsem našla několik myšlenek, které souzní s cíli našeho společenství.

      Standardní dějiny panovníků, převratů a válek, to je historická věda 19. století, u nás ovšem dosud převládá ve školních učebnicích a v povědomí lidí. Od třicátých let minulého století se ve světě pěstuje jiný typ historické práce. Badatelé se zajímají o životní styl a dobovou mentalitu. Spíše než listiny státnického významu je jako zdroje informací zajímají doklady o běžném životě, například zachycená vyprávění svědků či korespondence. A právě tento posun ukazuje, že osobně viděné drobné události nejsou banální. Vypovídají o době se stejnou závažností jako příběhy císařů, králů, papežů atd.

  7. Humor nás chránil v nejtěžších dobách

    • Rubrika: Příběhy
    • humor-nas-chranil-dcery-nepratel-statu

  8. Každý je strojcom svojho šťastia, len komunisti sú strojcami nešťastia druhých!

    • Rubrika: Příběhy
    • s

      aneb Každý príbeh má svoj prológ.

      Snad mi slovenská Dcera Bibiana Sedláčková odpustí, že jsem dala motto jejího příspěvku do titulku článku a název — Každý príbeh má svoj prológ — až do dalšího textu. Jsem velmi potěšena tím, že můžeme uveřejnit na našich webových stránkách v jazyku češtině nejbližším další příběh. Snad se ostatní přidají. Ale teď už čtěme:

      Príbeh našej rodiny, prenasledovanej komunistami, je jedným z tisícov smutných príbehov jednotlivcov a ich rodín. Prológ týchto tragédií je treba hľadať v tridsiatych rokoch minulého storočia, kedy súdruh Gottwald na pôde parlamentu prvej republiky, arogantne oznámil, že : „my komunisti sa chodíme do Moskvy učiť, ako vám vykrútiť krk“.

  9. Není převychován natolik, aby mohl být propuštěn

    • Rubrika: Příběhy
    • Dnes je druhého listopadu roku 2007. V tento den svátku Dušiček Vám povím příběh, který se udál před padesáti čtyřmi lety. Oživím tím vzpomínku na své již dávno zemřelé rodiče.Dcery

      Paní Bobková velmi kultivovaně vypráví na magnetofonové kazetě o svém osudu. Snad se nám podaří takové příběhy digitalizovat. Zatím se musíme spokojit jen s přepisem povídání.

  10. Jen rány dávají tvář životu a lidem

    • Rubrika: Příběhy
    • Milé Dcery,

      nevím, jestli je můj příběh tak silný, jako příběhy Vás ostatních. Proto jsem trochu váhala s jeho napsáním, možná většina z Vás prožila mnohem těžší útrapy než já. Byl mi rok, když tátu zavřeli a dva a půl, když se z Mírova vrátil. Více asi chyběl mému bratrovi. Vidíte, teď mi vlastně dochází, že jsme o tom s bratrem nikdy nemluvili.

      f

      Takhle nám na svatého Martina 2007 píše Jiřina Hájíčková — Formánková, poslala mi ke svému příběhu hezký citát z knihy Kámen a bolest od Karla Schulze, který jsem použila do nadpisu. Ale čtěme dále:

Další příběhy