Přejít na navigaci

  1. Slušná, zdraví, doporučuji hlídat! aneb Taková to byla doba…

    • Rubrika: Příběhy
    • Sešly jsme se s paní Olgou Bezděkovou, dcerou plukovníka letectva Stanislava Rejthara, v předvečer čtyřicátého výročí vpádu spojeneckých armád Varšavské smlouvy do Československa. Seděla jsem v tom pozdním letním večeru v příjemné společnosti venku na zahradě nedaleko romantické řeky Sázavy.

      Olga a její muž povídali a já jsem jen pozorně naslouchala. Žádná literatura nemůže soutěžit s životem! I ty nejlepší románové fabulace na životní příběh Olgy a její rodiny nemají. Večer to byl plodný. Konečně Vám mohu představit další vzpomínky, které se rok po roku, krok po kroku nesou až do dneška. Zkrátka BEZ KONTINUITY, NENÍ IDENTITY.

      Nechme vyprávět Olgu:

      Po roce 1948 byli všichni letci RAF, ale nejednou i vojáci z Východu, trnem v oku komunistickým vládcům. Ti záhy udělali čistku v armádě. Za válečné zásluhy ve službách „imperialistů“ letce degradovali, vyhodili z armády, z bytů, ze zaměstnání.

  2. Mohla jsem být kominicí nebo pokrývačkou

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryJak uvést vzpomínání Dcery, která se jednoho jarního dne objevila v kavárně Savoy na Újezdě a která mi slíbila, že se pokusí vypsat ze svých zážitků a pocitů?  Jenže paní Mahula je žena velmi zaneprázdněná a já jsem musela čekat.Trpělivost přinesla růže. Neváhejme a dejme se do čtení.

      Někdy v sedmdesátych letech, už dávno v emigraci a coby vdaná žena, jsem se jednou před maminkou zmínila, že mám občas zlé sny o době, kdy byl tatínek v kriminále. Maminka reagovala podrážděně a prohlásila, že určitě přeháním. Dnes je mi jasné, že se jí poznámka, kterou jsem udělala docela nevinně a spontánně, osobně dotkla. Snažila se tolik — ale to jsem si jasně uvědomila až po letech vlastního mateřství — aby nás děti těch smutných a těžkých šest let co nejmíň poznamenalo. A mám pocit, že až do chvíle mojí poznámky tajně doufala, že se jí to celkem podařilo.
  3. V kamenolomu se pan Biskup sešel s kardinálem Tomáškem

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryJindřiška patří mezi  prvni Dcery. Její příběh zapsaný paní doktorkou Švehlovou je na webových stránkách pod názvem "Křičeli na ni: Kulak". Mně se podařilo Jindřišku umluvit, aby napsala o svém životě sama. Byla jsem velmi potěšena, když jsem před pár dny dostala dopis a důvěru, abych si přečetla a použila do budoucí knihy  asi dvacet stránek strojopisu v osmerkovém formátu. Rozhodla jsem se nic neupravovat. Dialekt přibližuje čas a místo. Celé vyprávění je už vlastně dvacet let staré. Nuže, pusťtme se do čtení:

      Vše, co tady píši, je pro našeho drahého syna, který byl tím nejlepším dítětem, jakého jsme si mohli s tatínkem přát. Měl velice rád svého dědu a babičku, aby věděl, co museli všichni nevinně vytrpět a on sám, když vycházel školu se samýma jedničkama, nemohl jít dál studovat. Až po vyučení mohl nastoupit na průmyslovou školu do Dobrušky a pak pokračovat na vojenské akademii v Brně.

      Bernartice 18. 9. 1988

  4. Václav Švéda, člen odbojové skupiny bratří Mašínů, byl můj tatínek

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryPošta mi přinesla velkou obálku s dokumenty o jednom lidském osudu, který zamíchal životy celé jedné široké rodiny. Paní Zouharová mi poslala v kopii doslova to nejdražší, co jí po tatínkovi a mamince zůstalo. I dopis na rozloučenou, který napsal Václav Švéda z pankrácké věznice, když čekal na svou popravu dne 29. 1. 1955, a který se dostal do rukou jeho dětí až za čtyřicet dlouhých let. Na přiloženém obrázku jsou dva krásní mladí lidé — rodiče Lidunky a Radouška, kterým komunistický režim zasáhl tak tvrdě do života.

      Paní Zouharová je po operaci očí, tak se musíme zatím spokojit s fotografiemi a dobovými dokumenty.

  5. Přišli jsme o víc…

    • Rubrika: Příběhy
    • Konečně se nechala Hana Truncová přemluvit, aby oprášila své vzpomínky. Pojďme se začíst — hle:

      Dcery

      tak se říkávalo v naší rodině po našem opětovném shledání, poté, co jsme si s otcem okusili komunistický kriminál a poté, co jsme se vrátili do rodinného kruhu. Cenu měl život, zdraví, domov, nikoliv rozbitý džbán či ukradený šperk.

  6. V té chvíli táta na vás vzpomíná

    • Rubrika: Příběhy
    • Na knihu se chystáme a sbíráme o sto šest. Podívejte na jeden archivní poklad od Voříšků (viz také www.dcery.cz/?… ).

      Když jsem tě viděl naposled,

      znal jsi již skoro hodiny.

      Že bys to ještě nedoved,

      když krůček měls jen jediný?

      Ale i když to ještě neumíš,

      maminky vždy se ptej,

      učený s nebe nespadl — to víš —

      a nyní dobrý pozor dej.

      Ručička velká s malou až

      na čísle dvanáct budou stát

      Lidušku pěkně zavoláš,

      budete oba vzpomínat.

      Až na věži dvanáctá odbije hodina

      za ruce musíte se spolu vzít -

      v té chvíli táta na vás vzpomíná,

      v té chvíli chtěl by s vámi být.

      autor: tatínek Lídy Voříškové

  7. Drevenica v dedinke Jasenová medzi Oravou a Liptovom

    • Rubrika: Příběhy
    • Mám velkou radost. Potkala jsem se s Majou a bylo nám dobře, protože jsme si hned porozuměly. Pro Vás, kdo pravidelně čtete naše stránky, mám zprávu — určitě toto není poslední příspěvek od Maji Jurčovičové, těšte se i na to, že se mezi slzami zasmějete.

      Dcery

      Mnohým z nás nie je potrebné pripomínať dôsledky „Akcie B“ na Slovensku, pretože ju sami zažili. S tými, čo ju nezažili na vlastnej koži , chcem sa podeliť o svoje zážitky ako som túto „socializáciu mesta“ prežívala ja a tiež moja najbližšia rodina, a čo nasledovalo potom, v budúcnosti.

  8. Naše sousedka spala s celou československou armádou…

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryBrzy poté, co Honza Roubík dostudoval práva, začla druhá světová válka. Přihlásil se k 311. peruti RAF a s partou dalších československých RAF letců šel jednu sobotu večer tancovat do klubu letců v Cardiffu. Požádal česky mluvící slečnu Lolu o tanec, druhý den ji požádal o peníze na cigarety a pak ji přivedl do jiného stavu. Chtěl si ji vzít, protože jí řekl: “Já se stejně zabiju, tak ať má česká holka po mně aspoň penzi.” Ale český velitel perutě dělal s jeho sňatkem potíže, když zjistil nevěstino nečesky znějící jméno. Nakonec byl velitel přemluven manželkou jakéhosi českého papaláše v exilu. Rodiče se vzali v květnu a já se narodila v prosinci. Když jsem po letech tetě připomněla: “ Dnes mají moji rodiče výročí.“ Okřikla mě, pšššt.

  9. Mnoho věcí jsem jako malá holka nechápala

    • Rubrika: Příběhy
    • Proč jsem nesměla venku mluvit, o tom co jsem doma slyšela. Proč tatínek k úmrtí Stalina prohlásil, konečně ta svině zhebla, a paní učitelka ve třídě usedavě plakala nad jeho úmrtím. Proč jsem nesměla vstoupit do pionýra, když bílá košile a rudý šátek mým spolužákům tak slušel.

      Dcery

  10. Václav Černý chodil dokonce víc než dřív

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryPocházím z rodiny literárního kritika a nakladatele Bedřicha Fučíka a překladatelky z němčiny Jitky Fučíkové. Byli jsme tři děti, syn a dvě dcery. Bratr byl lékař, přede dvěma lety zemřel. My dvě se sestrou jsme byly zaměstnané v knihovnách — já od maturity v Národní knihovně v Klementinu, sestra nejdřív také tam, potom v knihovně Národního technického muzea a nakonec v knihovně stomatologického ústavu (nebýt komunistického režimu, byly bychom jistě dělaly něco jiného).

Další příběhy