Přejít na navigaci

  1. Mezi dvěma fotografiemi

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryNa starší fotografii je mi tři a tři čtvrtě roku a vedu se s tátou podívat na Karlovo náměstí, jak se staví dům, který projektoval.Tu okachlíkovanou polikliniku. Ale tomu tenkrát nerozumím, a těším se na Ježíška, protože má přijít zítra. Ježíšek přišel, s tátou jsme si hráli na sochy — to byla moje nejoblíbenější hra. A když jsme se vyspali, přišli podivní pánové v kožených kabátech a bylo podivné ticho a táta se mnou objímal a loučil a pak s mámou a já stála jako socha a nic nechápala. Ale ti pánové se mi potom zjevovali v častých snech, věděla jsem, že jsou za dveřmi, že jim nesmím otevřít, ale dveře se vždycky nějak otevřou a pánové v kožeňácích vejdou a mají v rukách revolvery a chtějí mi udělat něco strašného, co se nedozvím, protože se probudím.

  2. Manžel stíhač v RAF, tatínek SOKOL a jiné neodpustitelné skutečnosti

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryPojďme a vyslechněme si velký příběh. Mám ambice upoutat Vás čtenáře a hovořit o tom, že jde o ságu jednoho poctivého pracovitého rodu z Nové Paky. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem příběh digitalizovala. Za to se, Maruško, omlouvám.

      Ale teď už se začtěme:

       

      Žiji ve městě Nová Paka 82 let a pro jeho krásné okolí celé rodině přirostlo k srdci. Leží v podhůří Krkonoš a v turistické oblasti Českého ráje, mezi Pojizeřím a Podzvičínskem, na obzoru se rýsují dominanty hradů Kumburku a Bradlece. Samo město krásní, ale mám takový pocit, že v překotném žití současnosti se zároveň vytrácí paměť, nevzpomíná se na občany, kteří nás předešli svými životy.

  3. Kartouzy

    • Rubrika: Příběhy
    • Věznice Kartouzy ve Valdicích je po silnici od Nové Paky vzdálená asi 16 km. Pěšky přes kopečky a lesy je to kratší.

  4. Jsem dcera vyvrhele a zrádce národa (Cesta na chaloupku přinesla příběh)

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryMám velkou radost. Po mé návštěvě v Hodkovicích nad Mohelkou se paní Čiháková-Hanzlová rozepsala. O jejím otci se soudruh ředitel osmiletky Oldřich Nýč vyjádřil jako o vyvrheli a zrádci národa.

      Jeví se jako absolutně absurdní v době, kdy téměř neexistoval tzv. široký sortiment čehokoli, že existoval specielni dopisní papír pro odsouzené, hle tu je označení — zvětšené:

      Dcery

      Dcery

      Bylo třeskuté ráno 23. prosince roku 1949. Všude v domácnostech probíhaly přípravy na Vánoce. K nám ale ráno o půl páté vtrhli estébáci v kožených kabátech s pistolemi a se psem. My měli v té době vlčáka a oni hned na matku, aby ho někde zavřela nebo ho zastřelí. Mně tehdy bylo osm let. Musela jsem zůstat ležet v posteli, ani hnout, oni rabovali v celém bytě, i v mých hračkách. Slyšela jsem cinkot hrníčků v kredenci. Hledali nějaké letáky, ale nic nenašli. Všechno rozházeli a něco rozbili. Otce odvedli do četnické stanice, která náhodou sousedila s naší zahradou. Náš pes tam stál u vrat a strašně naříkal. To jsme s matkou netušili, že již tam dostal otec první facky.

  5. Tenkrát mi bylo deset let

    • Rubrika: Příběhy
    • Dcery 

      Přivítejme nový příběh, je z rodu spisovatelských. Dcera dr. Bedřicha Fučíka paní Klára Pokorná vzpomíná:

      Když jsem přišla jednoho krásného květnového dne ze školy, maminka mi řekla hned ve dveřích, že si mám jít hrát ven. To bylo něco nezvyklého. Jindy jsem se musela nejprve převléct, pak si udělat úkoly a teprve jít za kamarády. Bydleli jsme v tiché čtvrti, kde přejelo auto tak jednou dvakrát za den a pro nás děti to bylo hotové eldorádo. Okamžitě jsem mazala.

  6. Zemřela maminka

    • Rubrika: Příběhy
    • Dneska dopoledne, když jsem dostala zprávu o úmrtí Janiny maminky, paní Eleonory Roubíkové (Loly Roubik), mě najednou pohltila velká bolest. Taková, eleonora-roubikkterá člověka zasáhne do hloubi duše i těla. Za všechny naše maminky nás Dcer politických vězňů. Najednou jsem si uvědomila, co pro nás naše mámy, mamky, maminky byly schopny udělat. Pro nás právě v těch osudných a osudových letech padesátých, když měly na svých bedrech prakticky všechno. Aby z nás vychovaly slušné lidi, aby nás uživily, ošatily a nejen to — abychom nezapomněly na své táty, kteří byli v kriminálech…

      Mnohdy jsme nedokázaly být vděčné. Jako dcery jsme možná více tíhly k tátům.

      Nezapomeňme však, že ten grunt byl a je v našich maminkách.

      Mrzí mě, že jsem paní Roubíkovou poznala až loni, byť jsem ji z vyprávění znala už od poloviny osmdesátých let. Žena se silnou vůlí, humorem a láskou k poznávání. Myslím, že byla Janě Švehlové velmi dobrou matkou. Zapíjím její oči bílým kernerem z Porýní. Snad se nad tím někde na mě pousměje.

  7. Pokračování s Kutnohorským deníkem(viz článek paní Mundilové)

    • Rubrika: Příběhy
    • Další diskusní příspěvek pana Krenauera je na světě. Prosím, ozvěte se, kdo máte názor na probírané záležitosti. Děkuji. Jazykově jsem nic neupravovala. A teď už jen kliknout na název příspěvku a pokračování je tu. A nová odpověď Jany Mundilové jakbysmet. Mám radost, že se snad konečně kýžená diskuse, polemika, vysvětlování si názorů a tím i osvěta rozjede. Bude to poučné pro nás pro všechny.

  8. Můžeme a musíme do toho mluvit

    • Rubrika: Příběhy
    • aneb Dcery už jen pasivně nenaslouchaji, ale jejich hlas je slyšet. Paní Jana Mundilová se ozvala na ohlas jednoho čtenáře Kutnohorského deníku k udělování medailí bratrům Mašínovým.

      Pojďme společně přečíst, jak se všechno událo:

      Dostal se mi do ruky Kutnohorský deník. Nějaký dopisovatel si vyléval srdce kvůli Mašínům, pan premiér že vyjíždí do ciziny, aby jim dal medaile. A tak on přemýšlí o tom, že nebude emigrovat do USA ale na Ukrajinu, protože, když se prostřílí, bude taky za hrdinu, a že prý, když se kácí les, že lítají třísky a mele a mele a nakonec se probudí zpocený, a jestli pan Topolánek taky někdy mívá takové blbé sny. Tak jsem se rozčílila a poslala jsem odpověď. Otiskli ji. A že dopisovatel za to dostal stovku, tak i já si mám pro stejnou sumu dojít taky. To jsou paradoxy!

      A já dodávám, klikněte na nadpis, abyste si mohli přečíst, co paní Mundilová velmi vtipně odpověděla a za co dostala ten výrazný obolus. V Kutné Hoře vědí, že žijeme v demokratickém státě a že cenzura už není. Kéž by to tak bylo v celé republice!

  9. Cestou na chaloupku

    • Rubrika: Příběhy
    • Za Turnovem vyjedu Paceřák, kopec, kterému říkal táta magnetickej. Vždycky, když jsme jeli do Liberce, tak jsme se museli pořádně rozjet, abychom bez zadýchání vyjeli na vrcholek. Běda, když nás zabrzdilo nějaké pomalejší auto, to se muselo přeřazovat na nižší rychlosti a řidič mohl dělat psí kusy, byl opravdu jak magnetem přitahován ke kopci. Dnešní cesta na chaloupku mě zanesla v mysli do dávné minulosti, když jsem seděla vedle táty, naše tatřička pětasedmdesátka měla staženou střechu, vítr mi cuchal vlasy a my jsme tenkrát překonali ten opravdový, nikoli pohádkový magnetický kopec na jeden zátah. A pak, pak už tu byly Hodkovice nad Mohelkou, s náměstím taky do kopce. Dnes už řídím sama a jedu cíleně do Hodkovic. Za paní Věrou Čihákovou-Hanzalovou, Dcerou, kterou mezi nás přivedl článek o svíčkové U Medvídků z časopisu Výběr.

  10. Medaile svatého Jiří pro Jaromíra Indru

    • Rubrika: Příběhy
    • Těší mě dávat na stránky zprávy, které dokládají, že se naše společnost přece jen ozdravuje, že nezapomíná na ty, kteří pro národ, pro děti, pro město, pro rodinu, pro literaturu, pro přírodu atd. něco z lásky učinili, na něž se muselo po určitý čas ve velkém zapomenout. Ti nejbližší však ve svých srdcích stále vzpomínky opatrovali. Nyní už nastala, chvála Bohu, taková doba, že tito lidé jsou oceňováni za své skutky těmi nejvyššími vyznamenáními. Škoda, tentokrát už jen in memoriam.

      Dcery

Další příběhy