Přejít na navigaci

  1. Dali mu paragraf přezdívaný „věděl-nepověděl“…a odseděl rok

    • Rubrika: Příběhy
    • DceraMůj táta se jmenoval Karel Waldmann a měl firmu — mezinárodní zasílatelství. Dnes by se řeklo autodoprava-stěhování. Jezdil hodně do ciziny, převážně na západ od našich hranic. Firma fungovala od roku 1935.

      Tříkrálová koleda byla bohatá. Pan Šimeček nás obdařil už dvěma příspěvky. Historka o kloboucích a skotských teriérech byla ta první. Ta druhá nás čeká teď. Jan Šimeček, zeť paní Chrtkové — Waldmannové, je všestranný a empatický člověk, fotograf, milovník zvířat, psavec a posluchač příběhů. O mamince své ženy píše v samých superlativech a používá jen výrazu maminka mé ženy. Hezké, že?! Pojďme se začíst.

  2. Jak si mě tatínek vyzvedl v Bartolomějské…

    • Rubrika: Příběhy
    • ViviV době, kdy padla poslední bomba na Londýn, narodila se v Hammersmithské nemocnici  rodičům Františkovi a čtyřicetileté Collette jejich první dcera.

      Čeští přátelé jí dali jméno „Jahůdka“ a po britských známých — dostala jméno Vivienne a intelektuální kmotrovství jedné z prvních žen graduovaných v Cambridge.

      V letních měsících roku 1945, kdy tatínek František byl již zase zpět v milované Praze, maminka Collette už zase pracovala ve svobodné Francii u pana Charles de Gaulla, byla Jahůdka odeslána v krabici od banánů přes Paříž do Ženevy, kde o ní starostlivě pečovala teta (Ma)Thilda.

      V roce 1948 znovu a znovu Collette doufala, že se František nabaží Prahy, po které se mu v emigraci tolik stýskalo, a že si vybudují společný domov v Británii. V roce 1949 Collette pochopila, že jediná možnost společného domova je už jen v Československu. Návrat do Prahy ještě odkládala do půli roku — a pak se s dcerou vrátila do domu rodiny milovaného manžela na Královských Vinohradech.

      Takto se rozmachuje paní doktorka Soyková ke svému příběhu. Patří mezi Dcery, které nám přinesla tříkrálová koleda léta Páně 2008. Nechme tedy povídání plynout, vychutnávejme si humor, který pomáhal se přenést přes leckterá příkoří. Chvíli v ich-, chvíli v er-formě.

  3. Jak se pochovávalo v Leopoldově

    • Rubrika: Příběhy
    •  

      Paní doktorka Šimanská se mezi námi objevila jednou na setkání v Sovových mlýnech. Špatně se pohybuje. Jen o berlích. Dovezl ji její nejmladší syn Pavel. Vyprávěla svůj příběh, moc smutný. Jenže na webové stránky se pořád nedostával. Když jsem se telefonicky s paní doktorkou spojila, slíbila poslat jedno své vyprávění, které jí otiskli v novinách. A dneska mi ho elektronické vlny přinesly naskenovaný. Přepsala jsem ho pro nás všechny. S takovou bestialitou, hrůzou a nehumánností na jedné straně a láskou a úctou na druhé se denně nesetkáváme.

      Dcery

      Dne 12. dubna 1959 zemřel v Leopoldově ve vězení můj tatínek Josef Nevtípil z Kozlovic ve věku jedenasedmdesáti let. Zprávu o jeho smrti nám přišli vyřídit příslušníci VB. Marně jsme usilovali o převoz. Prosili jsme na StB Přerov, ministerstvo vnitra Praha, prosili jsme na MNV Kozlovice, a VB Nitra, ale zbytečně. I když jsme věřící, prosili jsme alespoň o zpopelnění (i když tehdy to ještě nebylo katolíkům povoleno), opět marně. Převoz z bezpečnostních důvodů nebyl povolen. Podařilo se mi zjistit den pohřbu. Za to upřímně děkuji neznámému dozorci, který měl noční službu ve chvíli, kdy jsem do Leopoldova telefonovala.

  4. Jidáš v Malíně

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryNež vpustím příběh Dcery Jany Mundilové na naše webové stránky, musím se svěřit, že jsem mnohokrát projela obcí, kde se Jana narodila, a vždycky mi naskočila pohoda a libost jak diky jménu Malín, dá se krásně polaskat na patře, zkuste si to — M a l í n , tak díky bílému kostelíku s červenou pálenou krytinou na střeše nedaleko hlavní silnice. Dnes mi ovšem kvůli stříbrňákům vytanul před očima Jidáš. Čtěte dál Janin příběh, určitě mi dáte za pravdu.

      Malín byla vesnice, kde se již v roce 985 začínaly razit mince. V nedalekém Sedlci byl v roce 1142 založen klášter cisterciáků a v roce 1300 byla dokončena stavba královské mincovny ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře. Za mého dětství byl Malín vyhlášený pěstováním křenu. V roce1935 se můj táta s mámou vzali v čáslavském evangelickém kostele. Koupili v Malíně již zavedený kupecký obchod a začali sloužit lidem v kteroukoli denní dobu.

      Malin

  5. Jak to tehdy bylo u nás v Uherském Brodě

    • Rubrika: Příběhy
    • Paní Jarmilka Bílková, milá starší dáma mi konečně napsala! Stala se mluvčí za obě své sestry, za tu starší i za tu mladší. Když pomáhala vnukovi vyprávěním svého osudu a osudu jeho dědečka, otce tří uherskobrodských děvčic, rozhodla se poslat i příspěvek na naše stránky. Děkujeme, Jarmilko. A tu už je ten příběh:

      Dcery

       

  6. Miluška Havlůjová, statečná žena, starostka, pro mnohé vzor chování

    • Rubrika: Příběhy
    • Dcery

      Miluška Havlůjová (* 1929), rozená Pomplová, se narodila ve vlastenecky založené rodině. Pracovala jako úřednice a manekýna. Oba její rodiče se aktivně účastnili protinacistického odboje v okolí Rožmitálu pod Třemšínem. Matka byla v roce 1944 zatčena a konce války se dočkala v pankrácké věznici. Přežila tyfus.  Otec strávil jako spoluzakladatel a zástupce velitele Obrany národa na Rožmitálsku poslední rok války v ilegalitě.

  7. Ze šťastného dítěte Dcera nepřítele státu

    • Rubrika: Příběhy
    • Dcery

      Když jsem dostala elektronicky od dospělého syna paní Vlčkové tenhle obrázek malé Elišky Linhartové, tedy už dlouhou dobu Elišky Vlčkové, zajásala jsem. Na takové krásné „oldtajmrové“ hračky je radost pohledět. Vůbec není divu, že holčička Eliška se lišácky kouká do objektivu a v proutěném křesílku hledí radostně do budoucnosti. Jak právě mládí neposkvrněno žádnými zkušenostmi dokáže hledět.
      Já si však uvědomuji, po telefonickém rozhovoru s majitelkou těch nepřehlédnutelných a  úžasných
      hraček, že se vlastně v tu dobu schylovalo k válce.
      K té, kterou v anglicky mluvících zemích píšou WWII. A že pak tu za  chvíli byli komunisti… a že má Eliška záhy bez sebemenšího zavinění svého i otcova status Dcery nepřítele státu… Brrr
  8. Pan Tigrid měl klobouk od Čekana — šestapadesátku

    • Rubrika: Příběhy
    • Píše nám pan Ivan Margolius k článku "Když se člověk nebojí a má rád, vyjde se všema zvířatama na světě". Koukněme spolu na to krásné řetězení.

      DceryDceryDcery

  9. Když se člověk nebojí a má rád, vyjde se všema zvířatama na světě.

    • Rubrika: Příběhy
    • Aneb Václav Čekan Klobouky.

      Tříkrálová koleda z naší adresy dcery (at) dcery.cz mi vysypala pro naše webové stránky roztomilý článek od pana Jana Šimečka, fotografa a milovníka psů. Začtěme se společně:

      Dcery Nedávno jsem byl na návštěvě u přátel. Mnoho let jsme venčili své psy ve stejném parku, a tak jsme vzpomínali na společné známé tváře a jejich pejsky. Připomenul jsem nepřehlédnutelnou dámu se smečkou skotských teriérů u nohou. Prozradil jsem, že se jedná o paní Čekanovou a že, pokud vím, tak má její jméno cosi společného s klobouky. Hostitel se doslova rozzářil a vydechl: "No samozřejmě! Klobouky od Čekana, to bylo něco!" Vytušil jsem, že půjde o slavnou firmu. Ozvěna slavného jména z dávných dob, kdy si naše babičky pořizovaly šicí stroje zvané "Singrovky" a kdo něco znamenal, nechal šít své šaty u "Podolské." V ilustrovaném týdeníku Český svět z roku 1908 jsem potom našel hned několik inzerátů: "Václav Čekan, velkozávod s módními klobouky Praha, Václavské náměstí 12 a Vodičkova ulice 20. Založeno roku 1846."

  10. Rozsvítit si v archívu

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryTak dobrá, říkám si. Tolik příběhů mi přešlo přes prsty, nastal čas se poprat s tím svým. Opakující se viróza mě přikovala k teplému bytečku, tátovy kvapem se blížící devadesátiny mi tam někde hluboko v duši připomínají, že je třeba si udělat malou soukromou inventuru. Bláznivé sny, které se mi v posledních dnech zdají, mi po probuzení zanechávají po sobě intenzívní vzkaz: PIŠ!

      Příprava je důležitá. Brejle po předvánočním karambolu mi včera šikovný optik opravil. Předehra k Lazebníku sevillskému mi umetá cestičku a navozuje pohodu, kterou sobotní zimní podvečer jen a jen podtrhuje. Zítra tu jsou už Tři králové…

      Opatruji sbírku povedených jazykových obratů a snažím se ji rozmnožovat. Právě nedávno jsem do ní jeden nový přidávala. V jednom článku pana Milana Fridricha jsem našla ten nejpotřebnější pro dnešní den — „rozsvítit si v archívu“. Nadpis by tedy byl.

Další příběhy