Přejít na navigaci

  1. Dnes se návštěvy konat nebudou

    • Rubrika: Příběhy
    • Předkládám Vám krátký příběh z Moravy. Nejen dcera, ale i neteř politického vězně nemohla studovat.

      Větu pronesl bachař ve věznici ve Valdicích. Pro mne, tehdy šestnáctileté děvče, to bylo nejhorší setkání s totalitním režimem. V čekárně se shromáždili příbuzní politických vězňů. Přijeli vesměs zdaleka. Byli tam staří lidé, rodiče a prarodiče vězněných, babička v kroji až ze Slovenska.

  2. Co tě nezabije, to tě posílí…

    • Rubrika: Příběhy
    • bylo jedno z „pravidel dobrého trávení“, jejichž dodržování doporučoval v dopise z kriminálu tatínek mamince. Další byla podobná:

      Dcery

      Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř.

      Všechno zlé je pro něco dobré.

      Věci, které nemohou býti jinak, nejsou hodny tvé jediné slzy.

      Bylo jich víc, pamatuji si ta nejčastěji v duchu opakovaná. Myslím, že poslední bylo — Starosti zbytečné si nepřipouštěj. Nebyla tam rada, jak rozlišit starosti zbytečné od důvodných. A těch bylo jistě víc.

      Úžasné, pravím Vám kurzívou pro odlišení od vlastního vyprávění, přivítaly jsme mezi Dcery další členku. Ano, s potěšením konstatuji, že dcery vězněných spisovatelů se ozývají. Tentokrát příběhem paní Věry Hradečné — Jehličkové. Klikněte, prosím, na  nadpis a čtěte dál.

  3. Hana Pražáková nezapře svého otce Františka Křelinu

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryNedávno mi elektronická pošta přinesla zprávu o tom, že dcera pana Františka Křeliny bude v Praze na křtu jedné knihy paní Markéty Hejkalové. Zdá se, že jsem vypsala do jedné věty hodně jmen. Vysvětlení musí následovat. Hle: Pan František Křelina, význačný český spisovatel, představitel ruralismu byl vězněn v padesátých letech a v procesu se Zelenou internacionálou odsouzen k dvanácti letům žaláře. Jeho dcera paní Hana Pražáková napsala velmi čtivou memoárovou knihu Nadějí tu žijem, jejíž název si vypůjčila z posledního tatínkova dopisu z kriminálu, v němž on naznačuje, že by snad v květnu 1960 mohl přijít domů. Naděje se naplnila.Takže tu máme další Dceru do našeho sdružení. Ještě jsem zůstala dlužna jedno jméno — Markéta Hejkalová. Ano, je to další generace spisovatelského klanu, spisovatelka, majitelka nakladatelství Hejkal a manažerka v tom nejlepším slova smyslu! Vždyť podzimní knižní veletrh v její režii bude mít letos v Havlíčkově Brodě už osmnácté pokračování.

      Vraťme se však ke knize Nadějí tu žijem. S dovolením autorky budu citovat: (klikněte, prosím, na nadpis, objeví se pokračování.)

  4. Moje statečná maminka

    • Rubrika: Příběhy
    • Příběh je z těch mála, které se dotýkají těch před mřížemi. Mnohdy opravdu balancovali mezi životem tam a údělem z nejtěžších — vychovávat a živit děti, povzbuzovat vězněné a přitom se nenechat tímto osudem ucloumat (viz "V tu dobu se u nás objevila jedna stará dáma" od stejné autorky).

      Povolenka-k-navsteve-vezeni

      V době, kdy byl můj tatínek zatčen, tak byl po velmi těžké chorobě a během třech měsíců se měl podrobit operaci. Vše bylo odloženo o téměř devět let a tatínek to na štěstí přežil.

      Vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu mu byly povoleny balíky. Myslím, že jeden za měsíc. Byl ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské ulici. Jezdili jsme tam s maminkou a dívali se ve dvoře až někam nahoru do zamřížovaného okna, kde mávala nějaká ruka — snad tatínkova.

  5. Vězenkyní dříve, než se narodila

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryTenhle příběh se opozdil. Už jsem se omluvila panu inženýru Adolfu Rázkovi, který nám jej poskytl již loni. Slíbila jsem, že se pokusím uveřejnit na našich webových stránkách žádost o pomoc. O jakou? Obracím se na Vás, čtenářky a čtenáři, pokud znáte někoho s podobným osudem, jaký potkal paní Janu, tedy je narozen ve věznici 50. let, prosím, ozvěte se mi. V rubrice "Kontakty" naleznete adresu. Děkuji a těším se, že naše pátrání bude úspěšné, nikoli však veselé.

      Ve svazku č. 113 knihy narozených v roce 1949 najdeme k datu 21. srpna 1949 jméno Jana, která se jako tisíce jiných narodila v Praze 2, na Novém Městě č. p. 441, ale která se odlišovala od ostatních. Byla totiž od 4. 12. 1948 vězenkyní. Nejprve Okresní soudní věznice v České Lípě, která sama v květnu žádala "vzhledem k vysokému stavu těhotenství… dovolí-li to povaha deliktu, propuštění", tedy propuštění budoucí maminky Věry Schejbalové.

  6. Přítel — básník

    • Rubrika: Příběhy
    • Vyzvala jsem Dcery, aby popsaly spontánně nějakou vzpomínku, která se jim vryla jako dítěti politického vězně hluboko do duše. A hle, dcery doktora Součka z Uherského Brodu píší (ta druhá vzpomínka je pod názvem "Z opačné strany mříží" od Marie).

      Dcery

  7. Z opačné strany mříží

    • Rubrika: Příběhy
    • Dcery

      Moje vzpomínka je o člověku z opačné strany mříží. Můj tatínek byl v letech 1957 až 1960 v Iĺavě, kde coby vězeň lékárník pracoval ve vězeňské nemocnici.

      Začátkem roku 1960 jsem onemocněla infekční žloutenkou, tatínek se trápil, že mně nemůže pomoci.

  8. A zase Leopoldov a zase smrt, tentokrát při útěku

    • Rubrika: Příběhy
    • S paní Marií Ryšavou, rozenou Vaníčkovou jsem se potkala v Nové Pace na konci ledna 2008. Zmínila se krátce o svém osudu. Požádala jsem ji o příběh její rodiny pro naše webové stránky. Brzy mi vyhověla. Skrze tento příběh se můžeme přesvědčit, jak komunistický systém formoval životy lidí. Před mřížemi i za nimi.

      Dcery

       

  9. Kdo byl vlastně staříček Nevtípil?

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryOtázku jsem si vypůjčila z vyprávění paní doktorky Šimanské, rozené Nevtípilové, které jsme uveřejnili na našich stránkách pod názvem "Jak se pochovávalo v Leopoldově". Paní doktorka mi napsala: …byli u nás Vaši mladí filmaři a já tak skončila podrobnou zpověď dobré venkovské rodiny, kterou zničili komunisté. Byl to den sváteční — natáčení, diskuse, prohlížení fotografií a nakonec návštěva rodného domu mého otce v nedalekých Kozlovicích.Předkládám opis curriculum vitae mého otce,které jsem psala v roce 1945 a dostala jsem pochvalu a jedničku od našeho češtináře.

  10. V tu dobu se u nás objevila jedna stará dáma

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryKladenská Dcera přišla mezi nás na setkání do Carpe Diem. Velmi těžko se jí hovořilo. Byl to takový zvláštní den. Setkaly jsme se v novém prostředí a přišla si s námi popovídat paní Kánská. Konečně nastal den a Milada se rozepsala:

      Pocházím z poměrně zámožné rodiny. Můj dědeček spolu se svými syny vlastnili velkou stavební firmu, která byla, tuším, od roku 1948 v národní správě. Hned v tom roce se můj tatínek stal členem protistátní skupiny, protože komunisty velice nenáviděl.

Další příběhy