Přejít na navigaci

Rozsvítit si v archívu

  • Datum: 5.1.2008 v 20:23,
  • 1 komentář
  • DceryTak dobrá, říkám si. Tolik příběhů mi přešlo přes prsty, nastal čas se poprat s tím svým. Opakující se viróza mě přikovala k teplému bytečku, tátovy kvapem se blížící devadesátiny mi tam někde hluboko v duši připomínají, že je třeba si udělat malou soukromou inventuru. Bláznivé sny, které se mi v posledních dnech zdají, mi po probuzení zanechávají po sobě intenzívní vzkaz: PIŠ!

    Příprava je důležitá. Brejle po předvánočním karambolu mi včera šikovný optik opravil. Předehra k Lazebníku sevillskému mi umetá cestičku a navozuje pohodu, kterou sobotní zimní podvečer jen a jen podtrhuje. Zítra tu jsou už Tři králové…

    Opatruji sbírku povedených jazykových obratů a snažím se ji rozmnožovat. Právě nedávno jsem do ní jeden nový přidávala. V jednom článku pana Milana Fridricha jsem našla ten nejpotřebnější pro dnešní den — „rozsvítit si v archívu“. Nadpis by tedy byl.

DceryAsi jako každá dcera jsem tátu milovala. Jako maličká, asi dvouletá jsem s ním jezdila na motorce. Seděla jsem na palivové nádrži. Dnes by si auditoři bezpečnosti asi ukroutili krk nad takovým hazardérstvím. Světlé lokýnky mi poletovaly kolem hlavy.

Nebo — na koupališti jsme měli velikánskou nafouklou černou duši z pneumatiky od náklaďáku. Jen jsme museli dávat pozor, abychom se neškrábli o ventilek. Táta ji někde sehnal pro radost nejen naší, ale ostatních návštěvníků koupaliště. Řádili jsme s ní na hladině i pod ní. Duše zůstávala u paní pokladní po celou letní sezónu v malé soukromé převlékárně. Tam pouštěla paní Lacinová jen ty, které dostatečně znala.

Pamatuji se, jak si chodili duši půjčovat od nás děti i dospělí. Byla jsem hrdá na tátu, že je takovej frajer, že všechno dokáže.

V zimě jsme jezdili na hory. Sáňkovali jsme a lyžovali. Když jsme si dávali horký čaj, abychom se zahřáli, seděli jsme v krkonošských boudách, které táta znal už z dávna. A vyprávěl. Vždycky vesele. Lidi se za ním táhli.

Dcery

Jednou, to už jsem přestála ve třech letech spalničky, levé oko mi téměř osleplo, narodil se bratr, bylo třeba zajet se mnou k očnímu lékaři. V Boleslavi mě máma předala tátovi a spěchala domů k miminku. Protože jsem byla ve svých letech velmi vážný pacient, připadalo mi, že jsem též pacientkou velmi váženou. Pan primář Soukup měl ty nejlepší přístroje v širokém dalekém v okolí. Když všechno prověřil a proměřil, táta si mě převzal i s poučením, že léčení bude na léta, tedy i na léta dojíždění na oční. Dali jsme si zmrzlinu a táta měl domluveno, že pojedu vlakem zpátky domů. On ještě zůstane v práci. Měl známého mašinfíru, a tak mě v bělounkých šatičkách, punčoškách a botičkách vynesl nahoru na lokomotivu. Chlapci slíbili, že mě předají na nádraží mámě, která tam bude čekat s kočárkem. Cesta byla úžasná. Nikdy už nezapomenu, jak se přikládá uhlí, nechali mě totiž podívat se pod kotel, brali mě do svých umazaných rukou, čichali jsme společně páru, kterou cestou upouštěli, koukali jsme na jiskry, které se táhly za námi. Tahle cesta byla pro mě náplast za vytrpěné chvíle u doktora. Po hodinové cestě mě mašinfíra předával nevěřící matce. Nevím, jestli plakala štěstím, že mě vidí celou, nebo vztekem nad frajerským nápadem tátovým, když se jí do rukou dostal malý umouněný havíř.

A pak přišel den a já tátu najednou neměla. První třída. Všichni doma chodili nějak divně zachmuřeně, děda pouštěl nahlas Londýn a dědci, kteří za ním přišli do seknice, hovořili, že už to dlouho nevydrží. Bylo po maďarských událostech.

Pamatuji se, že nám máma navykládala, že je táta na brigádě. Věřila jsem tomu. Až jednou, když jsem se zastavila u jednoho dlaždiče, takový příjemný člověk to byl, šla jsem ze školy a vždycky jsem se ráda dívala z dálky, jak pracuje, jak si připravuje písek, kostky, jak si s nimi pohazuje, aby našel tu nejlepší stranu, jak na ni poklepává kladívkem, přišlo mi, že se s nimi mazlí. Pozdravila jsem ho. Byla jsem cepovaná ke slušnosti. Ale nedovolila bych se ho oslovit. On se však nerozpakoval a dal se se mnou do hovoru. Bylo mi s ním moc dobře. Když jsem mu říkala, že je táta na dlouho pryč na brigádě, divně se na mě díval a pohladil mě. „Až půjdeš zítra zase kolem, přinesu Ti hezké povídání o kocourkovi Felixovi. Ten s francovkou Alpou všechno překoná!“ A opravdu, na druhý den jsem ho už z dálky vyhlížela, jestli je to on, kdo klečí na jutovém pytli, a dělá hezké oblouky z žulových kostek. Byli totiž na tu dlouhou ulici dva dlaždiči. Někdy se střídali. Ano, byl to on. Když jsem si dodala odvahy a už z velké dálky pozdravila, vstal a z kupy oblečení vytáhl nějaké papíry. Mával jimi na mě. Dal mi je. Pamatuji se, jak jsem byla z toho daru u vytržení. Vždyť tenkrát žádné barevné reklamy nebyly. A najednou tady se kocourek Felix na osmerkovém papíře na mě usmívá a všechno zmůže. Znala jsem Pepka námořníka. Strýc nám někdy promítal jeho příběhy. Ale ty po rozsvícení zmizely. Pepek byl Američan. Felix byl náš a na papíře zůstával. Zasazen do našeho prostředí. Vždyť se nemusel cpát špenátem, ale natíral si svaly francovkou, případně přinesl vždy včas francovku Alpu potřebnému. A tady v tom příběhu pomohl řeznickému mistrovi. A to byl můj táta. Pamatuji si, že jsem dostala těch příběhů víc. Ale tenhle byl první. Chránila jsem si ho jako oko v hlavě. A přála jsem si, abych mohla tátovi namazat svaly, aby mohl dát hlupákům, kteří ho drží ve vězení, do nosu. Jenže když jsem o té tajemné síle Alpy chtěla napsat tátovi do dopisu, máma se na mě rozzlobila. Musela jsem napsat znovu. Tak jsem aspoň namalovala obrázek ze Švejka a pod ním mohlo být: To chce klid. Cenzurou na Pankráci to prošlo. Bohužel se tyhle dopisy někde při stěhování ztratily.

Dcery

Ještě jedna vzpomínka se mi dere na povrch. Když jsem odpromovala, nechtěla jsem snobsky oznamovat své úspěšné ukončení studia. Táta tenkrát pravil, že je to jeho velký svátek a že si přeje, aby to celý svět věděl, že on sice seděl, ale že má dceru s titulem. Tak jsem musela do tiskárny. Promoci si užil. Vzpomínal, jak se plánovalo, že budu muset odejít do deváté třídy někam ke známým na Moravu, oni mi tam pak pomohou na střední školu. Bohudík, v šestašedesátém se už politicky oteplovalo a já mohla zůstat doma. Právě tak v sedmdesátém mě ještě můj anděl strážný opatroval a vzali mě na vysokou.

Na střední škole jsem měla kamarádku, se kterou se stýkáme doposud. Jediné my dvě ze třídy jsme  v osmašedesátém věděly, co pro mnohé znamenala padesátá léta. Mně osud tátu na dva roky odebral z mého života, ale její tatínek neunesl ztrátu po léta budované cukrárny, a skočil pod vlak. Na další studia pro Dášu nebylo ani pomyšlení. Moc mě to mrzelo, psala ty nejkrásnější slohy ze třídy, vždycky jsem jí je trošku záviděla. Byla by zajisté vyhlášenou filoložkou.

Můj táta přežil hnusný čas v nacistickém kriminále i v tom komunistickém. Byl to frajer. Dokázal se prát s osudem i s hlupáky, říkali o něm anarchista. Nesnášel nespravedlnost a komunisty. Rád zpíval a hodně se smál. Jeho životní principy, které vypadají možná poklesle, ale držím se jich, a jako rodinný necizelovaný šperk je posílám dál do světa, byly:

Zachvátí-li Tě mamon, zahyneš. Používáš-li cizí hlavy, do vlastní si n.s.r. Usmívej se, nikdo nemůže za to, jak ses vyspal.