Pod stínem smrti — vzpomínka na Václava Havla
- Datum: 19.12.2011 v 18:49,
- Přidat komentář
-
Vážené a milé dámy,
když včera obletěla svět smutná zpráva o úmrtí Václava Havla, zdálo se, jako by se život na chvíli zastavil. Rodiče mi vyprávěli, že v Americe si každý vybaví, co dělal, když se dozvěděl o atentátu na JFK. Myslím, že většina z nás si vybaví, co dělala, když se dozvěděla o smrti Václava Havla.
S Václavem Havlem jsme se znali od počátku tátova veřejného působení. Pamatoval si mne a vždycky našel chvíli, aby mi alespoň podal ruku a usmál se na mne. Někdy jsme spolu diskutovali déle. Byl to on, kdo si přál, aby se táta účastnil podpisu česko-německé deklarace, byl to on, kdo tátovi udělil Řád TGM. Václava Havla jsem si vážila. Nejen proto, že naší zemi skutečně vydobyl v zahraničí kredit, který žádná jiná postkomunistická země neměla. Vážila jsem si ho pro jeho umění diskuse, pro jeho zájem o jiné, pro jeho úctu k třeba odlišným názorům, pro schopnost polemiky. Vážila jsem si ho i pro to, že byť jemu samému zůstalo univerzitní vzdělání odepřeno, nezahořkl a byl oproštěn od jakékoli formy závisti či zesměšňování něčeho, co sám neměl. To jsou vlastnosti, které často ve svém okolí nevidíme. Naopak, někdy jsme svědky jednání dech beroucího, kdy ti, po kterých kdysi bylo šlapáno, si své ústrky a traumata vybíjejí tím, že zoufale touží šlapat po jiných, ovládat jejich myšlení, názory, jednání a podřizovat jiné lidi sobě a svým rozhodnutím, prostě šlapat po nich.
Mnozí z bývalých vězňů koncentračních táborů se v 50. letech ztotožnili s novou totalitou natolik, že neváhali své bývalé kamarády z koncentráku posílat na smrt.
Psycholožky z našich řad by toto totalitní zmrzačení lidských duší popsaly lépe, nebudu jim tedy zasahovat do řemesla. Jen chci říct, že Václava Havla jsem si vážila proto, že žádné totalitě se jeho duši zmrzačit nepodařilo. Zůstal svobodným člověkem a se všemi ostatními jednal jako se svobodnými a sobě rovnými, byť byl hlavou státu.
Proto má vzpomínka na něho se týká právě této jeho vlastnosti. Byla jsem tehdy začínající soudkyně a médii zrovna otřásala jistá významná kauza řešená soudem. Václav Havel se k ní jako prezident mediálně vyjadřoval a jeho názory byly v porovnání s těmi mými zcela na opačné straně barikády. Shodou okolností jsme se zrovna potkali na nějaké recepci a na téma této kauzy začali diskutovat. Překvapilo mne, jak moc ho mé (zcela opačné) názory zajímaly, stále chtěl vědět víc a polemizoval se mnou. Zamýšlel se nad tím, co jsem říkala, a já se hluboce zamýšlela nad jeho pohledem na věc. Mnohé jsme si vysvětlili a pochopili důvody argumentace toho druhého. Roztomilé bylo, že jeho poradci ho tahali za kabát, že už nemá čas, že se ještě musí setkat s tím a oním, táta tahal za sukni mne, že pana prezidenta zdržuji, ale pan prezident se nedal, řekl, že ho to zajímá a že půjde, až to probereme.
Byla jsem proti němu mladá holka, generačně jsem mohla být jeho dcerou. Mohl nade mnou mávnout rukou, či se mohlncítit uražen, že s ním dovoluje někdo nesouhlasit (kolik státníků by se tak zachovalo?). Ale on respektoval mé názory a odbornou erudici, ptal se po nich a hledal argumenty opačné — pro dobro věci. Ano, byl prezidentem „lidovým“. Přesto mu nechyběla moudrost a z ní pramenící noblesa v jednání.
Nikdy mu nechyběla úcta k člověku. Nikdy nechtěl někomu vládnout, či ho dokonce ovládat. Nechyběl mu ani vtip. Jednou jsme hovořili o nějaké pozvánce, kterou rozeslal a on mi tvrdil, že na každou domaloval srdíčko k podpisu. (Zase) jsem oponovala, že my jsme tedy dostali pozvánku bez srdíčka, a jak že je to možné a pozvánku jsem vytáhla jako důkaz. Fakt byla bez srdíčka. Václav Havel se na ni podíval a povídá: „Tak za tohle bude někdo popraven“ a srdíčko tam domaloval.
Tak takhle budu vzpomínat na Václava Havla. Jistě se zasloužil o stát. Ale v mé mysli se nejvíce zasloužil o úctu k člověku.
Dostala jsem jedno krásné vánoční přání. Zamýšlí se nad významem kapky (čehokoli) v životě člověka. Dvě úvahy vybírám i pro vás všechny:
STAČILA JEDNA KAPKA a člověk zakusil Boží objetí a ví, že není sám… Stačí jedna kapka ochoty otevřít srdce — a poznáme to, co jsme dosud nepoznali…
STAČÍ JEDNA KAPKA víry a dobré vůle a uslyšíme i my zpěv andělů a naše srdce se naplní pokojem, který nám byl v té vánoční noci darován…
Markéta Čermínová