Přejít na navigaci

  1. Drevenica v dedinke Jasenová medzi Oravou a Liptovom

    • Rubrika: Příběhy

    • Mám velkou radost. Potkala jsem se s Majou a bylo nám dobře, protože jsme si hned porozuměly. Pro Vás, kdo pravidelně čtete naše stránky, mám zprávu — určitě toto není poslední příspěvek od Maji Jurčovičové, těšte se i na to, že se mezi slzami zasmějete.

      Dcery

      Mnohým z nás nie je potrebné pripomínať dôsledky „Akcie B“ na Slovensku, pretože ju sami zažili. S tými, čo ju nezažili na vlastnej koži , chcem sa podeliť o svoje zážitky ako som túto „socializáciu mesta“ prežívala ja a tiež moja najbližšia rodina, a čo nasledovalo potom, v budúcnosti.

  2. Naše sousedka spala s celou československou armádou…

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryBrzy poté, co Honza Roubík dostudoval práva, začla druhá světová válka. Přihlásil se k 311. peruti RAF a s partou dalších československých RAF letců šel jednu sobotu večer tancovat do klubu letců v Cardiffu. Požádal česky mluvící slečnu Lolu o tanec, druhý den ji požádal o peníze na cigarety a pak ji přivedl do jiného stavu. Chtěl si ji vzít, protože jí řekl: “Já se stejně zabiju, tak ať má česká holka po mně aspoň penzi.” Ale český velitel perutě dělal s jeho sňatkem potíže, když zjistil nevěstino nečesky znějící jméno. Nakonec byl velitel přemluven manželkou jakéhosi českého papaláše v exilu. Rodiče se vzali v květnu a já se narodila v prosinci. Když jsem po letech tetě připomněla: “ Dnes mají moji rodiče výročí.“ Okřikla mě, pšššt.

  3. Mnoho věcí jsem jako malá holka nechápala

    • Rubrika: Příběhy

    • Proč jsem nesměla venku mluvit, o tom co jsem doma slyšela. Proč tatínek k úmrtí Stalina prohlásil, konečně ta svině zhebla, a paní učitelka ve třídě usedavě plakala nad jeho úmrtím. Proč jsem nesměla vstoupit do pionýra, když bílá košile a rudý šátek mým spolužákům tak slušel.

      Dcery

  4. Václav Černý chodil dokonce víc než dřív

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryPocházím z rodiny literárního kritika a nakladatele Bedřicha Fučíka a překladatelky z němčiny Jitky Fučíkové. Byli jsme tři děti, syn a dvě dcery. Bratr byl lékař, přede dvěma lety zemřel. My dvě se sestrou jsme byly zaměstnané v knihovnách — já od maturity v Národní knihovně v Klementinu, sestra nejdřív také tam, potom v knihovně Národního technického muzea a nakonec v knihovně stomatologického ústavu (nebýt komunistického režimu, byly bychom jistě dělaly něco jiného).

  5. Mezi dvěma fotografiemi

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryNa starší fotografii je mi tři a tři čtvrtě roku a vedu se s tátou podívat na Karlovo náměstí, jak se staví dům, který projektoval.Tu okachlíkovanou polikliniku. Ale tomu tenkrát nerozumím, a těším se na Ježíška, protože má přijít zítra. Ježíšek přišel, s tátou jsme si hráli na sochy — to byla moje nejoblíbenější hra. A když jsme se vyspali, přišli podivní pánové v kožených kabátech a bylo podivné ticho a táta se mnou objímal a loučil a pak s mámou a já stála jako socha a nic nechápala. Ale ti pánové se mi potom zjevovali v častých snech, věděla jsem, že jsou za dveřmi, že jim nesmím otevřít, ale dveře se vždycky nějak otevřou a pánové v kožeňácích vejdou a mají v rukách revolvery a chtějí mi udělat něco strašného, co se nedozvím, protože se probudím.

  6. Manžel stíhač v RAF, tatínek SOKOL a jiné neodpustitelné skutečnosti

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryPojďme a vyslechněme si velký příběh. Mám ambice upoutat Vás čtenáře a hovořit o tom, že jde o ságu jednoho poctivého pracovitého rodu z Nové Paky. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem příběh digitalizovala. Za to se, Maruško, omlouvám.

      Ale teď už se začtěme:

       

      Žiji ve městě Nová Paka 82 let a pro jeho krásné okolí celé rodině přirostlo k srdci. Leží v podhůří Krkonoš a v turistické oblasti Českého ráje, mezi Pojizeřím a Podzvičínskem, na obzoru se rýsují dominanty hradů Kumburku a Bradlece. Samo město krásní, ale mám takový pocit, že v překotném žití současnosti se zároveň vytrácí paměť, nevzpomíná se na občany, kteří nás předešli svými životy.

  7. Kartouzy

    • Rubrika: Příběhy

    • Věznice Kartouzy ve Valdicích je po silnici od Nové Paky vzdálená asi 16 km. Pěšky přes kopečky a lesy je to kratší.

  8. Jsem dcera vyvrhele a zrádce národa (Cesta na chaloupku přinesla příběh)

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryMám velkou radost. Po mé návštěvě v Hodkovicích nad Mohelkou se paní Čiháková-Hanzlová rozepsala. O jejím otci se soudruh ředitel osmiletky Oldřich Nýč vyjádřil jako o vyvrheli a zrádci národa.

      Jeví se jako absolutně absurdní v době, kdy téměř neexistoval tzv. široký sortiment čehokoli, že existoval specielni dopisní papír pro odsouzené, hle tu je označení — zvětšené:

      Dcery

      Dcery

      Bylo třeskuté ráno 23. prosince roku 1949. Všude v domácnostech probíhaly přípravy na Vánoce. K nám ale ráno o půl páté vtrhli estébáci v kožených kabátech s pistolemi a se psem. My měli v té době vlčáka a oni hned na matku, aby ho někde zavřela nebo ho zastřelí. Mně tehdy bylo osm let. Musela jsem zůstat ležet v posteli, ani hnout, oni rabovali v celém bytě, i v mých hračkách. Slyšela jsem cinkot hrníčků v kredenci. Hledali nějaké letáky, ale nic nenašli. Všechno rozházeli a něco rozbili. Otce odvedli do četnické stanice, která náhodou sousedila s naší zahradou. Náš pes tam stál u vrat a strašně naříkal. To jsme s matkou netušili, že již tam dostal otec první facky.

  9. Tenkrát mi bylo deset let

    • Rubrika: Příběhy

    • Dcery 

      Přivítejme nový příběh, je z rodu spisovatelských. Dcera dr. Bedřicha Fučíka paní Klára Pokorná vzpomíná:

      Když jsem přišla jednoho krásného květnového dne ze školy, maminka mi řekla hned ve dveřích, že si mám jít hrát ven. To bylo něco nezvyklého. Jindy jsem se musela nejprve převléct, pak si udělat úkoly a teprve jít za kamarády. Bydleli jsme v tiché čtvrti, kde přejelo auto tak jednou dvakrát za den a pro nás děti to bylo hotové eldorádo. Okamžitě jsem mazala.

  10. Zemřela maminka

    • Rubrika: Příběhy

    • Dneska dopoledne, když jsem dostala zprávu o úmrtí Janiny maminky, paní Eleonory Roubíkové (Loly Roubik), mě najednou pohltila velká bolest. Taková, eleonora-roubikkterá člověka zasáhne do hloubi duše i těla. Za všechny naše maminky nás Dcer politických vězňů. Najednou jsem si uvědomila, co pro nás naše mámy, mamky, maminky byly schopny udělat. Pro nás právě v těch osudných a osudových letech padesátých, když měly na svých bedrech prakticky všechno. Aby z nás vychovaly slušné lidi, aby nás uživily, ošatily a nejen to — abychom nezapomněly na své táty, kteří byli v kriminálech…

      Mnohdy jsme nedokázaly být vděčné. Jako dcery jsme možná více tíhly k tátům.

      Nezapomeňme však, že ten grunt byl a je v našich maminkách.

      Mrzí mě, že jsem paní Roubíkovou poznala až loni, byť jsem ji z vyprávění znala už od poloviny osmdesátých let. Žena se silnou vůlí, humorem a láskou k poznávání. Myslím, že byla Janě Švehlové velmi dobrou matkou. Zapíjím její oči bílým kernerem z Porýní. Snad se nad tím někde na mě pousměje.

Další příběhy