Paní doktorka Čermínová je s námi v kontaktu

20.12.2007 v 15:30

Na našem setkání v Carpe Diem se představila paní doktorka Markéta Čermínová, jejíž otec byl také obětí komunistické zvůle (JUDr. Jakub Čermín — dlouhodobý předseda Českého svazu bojovníků za svobodu, přidávám i jeho životopis). Ona se však narodila až po tatínkově návratu z věznic. Paní doktorka se zajímá o historii dvacátého století a snaží se své poznatky rozšiřovat mezi veřejeností. Bylo mi milé, že nám poskytla tento příspěvek — projev k PTP:

Když se mi před dvěma lety dostalo té cti, abych promluvila na tomto shromáždění, trochu jsem se bála zde vystoupit. Nebyla jsem si jista, zda já, o dvě generace mladší než vy, vám vůbec mohu něco povídat. Přijali jste mne vlídně a s porozuměním a jsem vám za to vděčná. I dnes vám děkuji za přijetí. Jsem ráda, že tu mohu být s vámi. A pokud zde i dnes mohu promluvit, pokusím se, abych nemluvila jen jako ozvěna dějin vašich životů a tím i naší vlasti, ale chci se zamyslet nad tím, co teprve přijde. Protože i v Knize knih, v Bibli se říká: „Tam, kde chybí vize, lidé zahynou“.

Patříte ke generaci, jež se narodila do republiky, která garantovala a hájila svobodu a důstojnost každého jednotlivce. Moderním jazykem by se dalo říci — narodili jste se do republiky, pro níž demokracie byla životním stylem. Jaké to bylo, být z této svobody povolán „stranou a vládou“ do oddílů PTP, jsme se ponejvíce dozvídali z románu „Černí baroni“. Ovšem tato záležitost nebyla zdaleka tak žertovná, jak by se z toho románu mohlo zdát. Aniž jste spáchali trestný čin, byli bezprávně donuceni k nuceným pracím pro svůj třídní původ, byli jste ponižováni, uráženi a týráni. Na tom nebylo nic humorného a nikdo z vás se tehdy nebavil. Nabízí se zde základní otázka — proč se to vůbec stalo? Bylo to skutečně pouze pro majetek váš a vašich rodičů, který představitelé komunistické moci tak rádi brali jiným, aby si jej sami mohli přisvojit? A nebo to mnohem více bylo proto, že si mysleli, že prostřednictvím vás, vašich útrap a vašeho ponížení zničí navěky v této zemi hodnoty, ve kterých jste byli vychováni? Protože největším odpůrcem a nepřítelem svobody je strach. Chtěli vás donutit, abyste se báli. Nebylo to poprvé v lidských dějinách, co se odvážní lidé dostali do situace, kdy byli postihováni, trestáni a někdy dokonce dohnáni k smrti, protože vstoupili do té sféry, kde lidská práva znamenají zápas. Snížením inteligence chtěli novodobí diktátoři povýšit sami sebe. Tím, že jste své vnitřní hodnoty neopustili, přispěli jste nejvíce ze všech k naší dnešní svobodě. Cena za svobodu a důstojnost jednotlivce byla vysoká. Vy jste ji pomáhali zaplatit. Ti, kdo tvrdí, že dnes nemáme hrdiny, nevědí, kam se podívat. Vaše hodnota, hodnota vašich životů a vašeho utrpení, je oporou našeho dnešního života.

Scházíme se zde v době, kterou označujeme za 18. rok znovunabyté svobody. Jistě všichni vidíme podstatné rozdíly mezi státem, ve kterém žijeme dnes a státem, ve kterém jsme žili před více než osmnácti lety. Ale cítíme skutečnou svobodu zajištěnou stabilním právním státem? Je tento stát naší vlastí? Ve vyspělých demokraciích platí zásada, že za službu a oběti státu a vlasti se neplatí. Ale co vlastně dneska znamená slovo „stát“ a „vlast“? A má vlast ještě dnes právo vyžadovat oběti? Je to asi měsíc, co dávali v televizi film Norimberský proces. Nejednalo se o ten velký proces s největšími válečnými zločinci. Šlo o proces, v němž byli souzeni čtyři nacističtí soudci. Ti soudci se bránili obvinění a tvrdili, že vždy jednali v zájmu své vlasti. A soudci soudící soudce se pak zamýšleli nad tím, co je to vlast. Došli k závěru, že v případě ohrožení musí vlast přežít. A položili si otázku — přežít jako co? Protože vlast, to není jen kus země, kde jsme se narodili. Vlast je to, čeho je symbolem. Za čím sama stojí, když stát za něčím je nebezpečné. Za spravedlností, pravdou a hodnotou každého lidského tvora. Jen takový stát je vlastí.

Řekla jsem na začátku, že budu mluvit o vizích. O vizích toho, co vy — vaše generace lidí, kteří se nenechali připravit o svoji lidskou hodnotu a důstojnost a my — moje generace, která měla odvahu postavit se totalitnímu režimu, můžeme a musíme pro naši vlast nyní udělat. Ani ve svobodné společnosti totiž nesmíme zapomínat, že morální odvaha je stále základním předpokladem pro to, aby se člověk nestal slouhou privátních lobbyistických zájmů, aby dokázal odolat lákavým, někdy i finančně výhodným nabídkám, jejichž využití by ho však stálo jeho svobodu. Ve svém minulém projevu jsem řekla, že svoboda je vždy spjata s odpovědností. Dnes doplňuji, že svoboda je vždycky nedílně spjata také s odvahou! S odvahou hájit základní etické normy, i když je to nepopulární, i když tím riskujeme, že my sami se tak staneme nepopulárními. Vy jste nám předali svůj odkaz, my jej musíme chránit a naplnit. Je nyní na nás všech, abychom společně pojmenovali chyby naší společnosti, abychom se přestali přizpůsobovat škodlivým a chybným principům za cenu opouštění vlastních hodnot. Z této morální a intelektuální ubohosti se konečně musíme vymanit! To, co spojuje vaši a moji generaci dohromady, je víra v lidskou svobodu. Proto vás stále velmi potřebujeme. Zápas za lidská práva ještě neskončil. Demokracie je vždy dílem nedokončeným a my všichni musíme znovu objevovat význam této vize. Slýchám občas z vašich řad věty o stáří, nemocech a nakonec i o nechuti ještě něco dělat. Věty o nenaplněných očekáváních, o nepřemožitelné státní moci, kterou někdy uchvátili lidé toho nehodní. Je na těch větách mnoho pravdivého a přesto se mi nelíbí. Existují totiž i jiné mocenské struktury, než státní a jejich mocenské prostředky se těm státním mohou nejen rovnat, ale mohou je i předčít. Vy máte za sebou sílu pravdivosti svých životů, kredit, který není zpochybnitelný. To je velká síla a může mnoho zmoci a i dnes mnoho napravit. Prosím, nezříkejte se tohoto úkolu. Moje generace stojí vedle vás. Chceme příležitost naplnit váš odkaz a žádáme odpovědnost za to, jak to uděláme. Jsou to naléhavé problémy a jejich řešení nebude jednoduché. Ale my tomuto úkolu chceme dostát, abychom i my odkaz svého boje za svobodu mohli předat generacím příštím s čistým svědomím. Svoboda je hodnotou mysli každého člověka. Porušení této svobody, násilné přinucení jiného člověka k otrocké práci a jeho uvržení do nesvobody, je vždy umělou konstrukcí, vytvořenou tyranem a diktátorem k prosazení jeho zájmů.

Dr. Milada Horáková, která za své přesvědčení položila život, řekla svým soudcům: Podle nového pojetí zákonů jsme velezrádci. A přece víme a cítíme a jsme přesvědčeni, že kdybychom měli znovu příležitost a svobodu konání, nejednali bychom jinak, než jak jsme činili po celý život, sloužíce oněm vznešeným ideálům svobody, demokracie a sociálního pokroku lidství. Přála bych si, aby se tato vzácná slova stala symbolem všech mravných lidí, kteří přispěli svou činností tam, kde se právě nacházeli, aby světlo pohltilo tmu.

Životopis pana JUDr. Jakuba Čermína

Narodil se 2. května 1917 v Týně nad Vltavou jako páté dítě rodičů Karla a Anny Čermínových, kteří mu po strýci dali jméno Jakub. Rodiče měli malé hospodářství v Týně nad Vltavou v Podskalí. Do roku 1910 žili ve Vídni, kde se jeho otec vyučil truhlářem, znali také němčinu. Jako děti byly vychováni ve víře v Boha, úctě k rodičům, lásce k vlasti a úctě k prezidentu Masarykovi. Žili jako praktičtí katolíci.

V první třídě týnské měšťanské školy doporučili učitelé rodičům, aby šel syn Jakub na studie, neboť měl výborný prospěch. Příbuzenství Jakubovy maminky s budějovickým biskupem Bártou rozhodlo o jeho dalším vzdělávání na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích. Náklady na ubytování v katolické ubytovně platili zpočátku rodiče. Studoval výborně, a tak již druhým rokem si uhrazoval tento poplatek sám, vyděláváním peněz kondicemi. Později za něj nájemné za byt a stravu platili zámožní rodiče některých spolužáků výměnou za to, že se s nimi bude učit. Jakub vystudoval klasické gymnázium jako premiant a úspěšně maturoval on i spolužáci, kterým se věnoval.

V roce 1937 zahájil právnická studia na Karlově univerzitě v Praze a začal se veřejně angažovat. Bydlel ve Švehlově studentské koleji, na stravu si vydělával z kondicí a za byt platil částečně ze stipendia za výborný prospěch. Studia práv byla přerušena v listopadu 1939, kdy byl zatčen Němci a odvlečen s ostatními studenty do koncentračního tábora Oranienburg. Propuštěn byl 22. ledna 1942. Pomocí bratra nastoupil do Zeměměřičského úřadu (bývalý Vojenský zeměpisný ústav) jako smluvní úředník — adjunkt. Během okupace pokračoval v rámci ilegální studentské činnosti ve prospěch uvězněných členů ústavu.

V květnu 1945 se aktivně zúčastnil Pražského povstání a v červenci 1945 se vrátil do studentské koleje. Byl zvolen místopředsedou samosprávy a členem dislokace studentského majetku. Studia práv úspěšně ukončil v únoru 1946 a byl promován doktorem veškerých práv na Karlově univerzitě v Praze. V březnu 1946 byl převeden na Zemský národní výbor, ustanoven vrchním komisařem politické správy a uvolněn pro výkon služby ve Svazu osvobozených politických vězňů do funkce náměstka generálního tajemníka. Předsedou svazu byl ministr bezpečnosti Kopřiva, místopředsedové byli ministr pošt Neuman a JUDr. Milada Horáková, se kterými spolupracoval. JUDr. Milada Horáková jej představila prezidentu E. Benešovi jako účastníka protifašistického odboje. Spolupráci s JUDr. Horákovou nepřerušil ani po únorovém komunistickém převratu a byl i s ní vyloučen ze Svazu (SOPV). 15.3.1952 byl pak zatčen pro údajnou ilegální spolupráci s JUDr. M. Horákovou a odsouzen za velezradu státním soudem v Praze na 6 let samovazby, k pěti létům ztráty čestných práv občanských a zabavení veškerého majetku. Vězněn byl ve Valdicích v uhelných dolech a ve vápencových dolech v Bánské Bystrici.

Během věznění zemřela za podivných okolností jeho první manželka, vrchní zdravotní sestra, údajně sebevraždou. Z pitvy vyplynulo, že umřela vykrvácením a udušením. Pohřbu se nesměl zúčastnit a jak se později zjistilo, vyšetřovací protokol z této události nebyl pořízen. Po propuštění z komunistického vězení 4.12.1957 mohl pracovat po dobu 10 let jen jako pomocný dělník.

V roce 1968 byl za odsouzení ve vykonstruovaném a protizákonném procesu rehabilitován. Poté nastoupil jako ekonom do Zdravotnického nakladatelství a v roce 1972 odešel do důchodu a dále pracoval jako podnikový právník. Nikdy však nesměl zastávat vedoucí funkci.

V roce 1991 se opět vrátil do Českého svazu protifašistických bojovníků, kde poté deset let působil jako předseda svazu. Spolupůsobil při přípravě textu a obsahu zákonů č. 255/46 Sb. o příslušnících ČSR v zahraničí a některých účastníků národního boje za osvobození, dále na zákoně č. 217/1994 Sb. o poskytnutí jednorázové peněžní částky obětem nacistické persekuce, Z č. 34/46 Sb. o vymezení pojmu československého partyzána, zákonu č. 39/2000 Sb. o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům čsl. zahraničních armád v letech 1939—1945.

Významná byla jeho spolupráce na obsahu textu Česko-německé deklarace. Jako předseda ČSBS se zúčastnil jednání o této deklaraci v poslanecké sněmovně Spolkové republiky Německo a přispěl k jejímu závěrečnému podpisu. Na přání tehdejšího předsedy vlády Václava Klause byl JUDr. Jakub Čermín přítomen při samotném podpisu Česko-německé deklarace.

Při odškodnění odbojových pracovníků byl iniciátorem několika zákonů a bylo mu umožněno k této problematice vystoupit v Parlamentu ČR. Je autorem více než 200 článků, které se týkají naší politické současnosti.

Za svoje životní dílo obdržel válečný veterán a celoživotní bojovník za svobodu pan JUDr. Jakub Čermín mnohá ocenění, k nimž patří především:

- Československý válečný kříž 1939 od prezidenta Dr. E. Beneše, v r. 1946

— Medaile II. stupně za zásluhy o stát od prezidenta Dr. E. Beneše, v r. 1946

— Řád T.G. Masaryka III. stupně za humanistické postoje ČSR od prez. V. Havla, v r. 1996

— Čestná pamětní medaile za demokracii a hájení lidských práv od předsedy Parlamentu Miloše Zemana, v r. 1997

— Záslužný kříž od ministra obrany JUDr. Výborného, v r. 1997

— Diplom válečného veterána podle zákona č. 255/1946 Sb. od MNO

— Čestný pamětní odznak 5 let vstupu do NATA od MNO, v r. 2000

— Diplom čestného občanství hl.města Prahy od primátora Ing. Kasla — v r.1993

— Děkovný list od prezidenta Václava Klause za politickou a odbojovou činnost — v r. 2002

— Pamětní list Univerzity Karlovy za politické a demokratické postoje a úsilí při obnově ČSR, v r. 1998.

Tisknuto z: www.dcery.cz