Miluščin příspěvek vyvolal na Dni Dcer mimořádný aplaus
- Datum: 14.4.2012 v 12:03,
- Přidat komentář
-
Všichni, kdo jsme byli účastni programu Dne Dcer v rámci letošního festivalu Mene Tekel, jsme po skončení Miluščina příspěvku chvíli zůstali ohromeni. Tak jasně vyslovené základní hodnoty života člověka každý den nepotkáte. Opravdu aplaus nebral konce.
Miluška chvíli váhala, jestli dokáže svůj příspěvek znovu opakovat, protože — vězte — tato dáma hovořila spatra! Po nějaké době mi do elektronické pošty přišel opravdu vyžadovaný příspěvek. Nemohu jinak, než se s Vámi se všemi o něj podělit. Miluško, mnohokrát děkuji, náleží Ti hluboká poklona.
Už jen klik na titulek a můžete číst.
„Mýty a fakta historie“, to je pořad na druhém programu České televize, který ráda poslouchám. V jednom pokračování nabídli africkou legendu: když Bůh stvořil svět a zasadil tam všechny rostliny, k nim vytvořil všechna zvířata, ryby a ptáky, začal se nudit. Proto stvořil lidi, aby vznikly příběhy, které pak byly veselé i smutné. Bůh však dodal „Nebudete-li si vědět rady a bude-li vám smutno, pomohu vám, protože jsem všemohoucí a vševědoucí“.
A to platí dodnes a o tom je i můj příběh. Můj dědeček z maminčiny strany byl učitel a pak řídící učitel Taránek. Byl to moudrý a vzdělaný kantor a obdivovatel učení Mistra Jana Husa. Po vzniku Církve československé husitské v roce 1920 se s celou svou i babiččinou rodinou do této církve vstoupil. Stal se horlivým učitelem nového náboženství a členem Rady starších. Doma učil i mne, když jsem se k nim do dnešní Rudné přestěhovala z Rožmitálu pod Třemšínem. Bylo to v roce 1940, abych mohla studovat v Praze na Drtinově gymnasiu. Byla jsem vděčnou žačkou a dědeček mým vzorem, i když v Rožmitále byla naše rodina Pomplova katolického vyznání.
Moji rodiče Jaroslav a Emilie Pomplovi se od roku 1939 zapojili do ilegální činnosti ve skupině „Obrana Národa“, a když v roce 1943 na Rožmitálsku začalo gestapo zatýkat, poslali rodiče i mého desetiletého bratra Karla do Rudné, k dědečkovi a babičce. V roce 1944 došlo i na naše rodiče — táta, který byl vůdčí osobou ilegálních aktivit — byl včas varován, aby se domů nevracel a ukryl se u našich přátel. Ale gestapo místo něho zatklo maminku. Vzpomínám na to, když jsme se o celé události dozvěděli v Rudné, dědeček byl smutný a vážný. Řekl nám, že oba rodiče se dostali do nebezpečí, že jim nemůžeme nijak pomoci než tím, že se za ně budeme modlit a prosit Boha o pomoc, aby toto trápení přežili a vrátili se domů.
Modlili jsme se každý sám a prosili o pomoc. A tak se také stalo, že táta do revoluce 5. května 1945 našel několikrát otevřené dveře u statečných lidí (kdyby se gestapo dozvědělo, že poskytli přístřeší hledané osobě, hrozilo jim zastřelení), i když to třeba byla na dva měsíce bíle vykachlíkovaná koupelna, jindy zas komora bez oken, táta přežil. A maminka stejně tak přežila tyfus v Malé pevnosti v Terezíně. Ten denně zabíjel desítky vězňů a i po revoluci si vybíral mezi přeživšími vězni smrtelnou daň. To přece nebyla jen tak náhoda, že 5. května 1945 se nám vrátili oba rodiče! Maminka sice ubohá troska, vyhublá na kost, ale živá!
Uvěřila jsem dědečkovi a všemu tomu, co mi vštěpoval. Pochopila jsem, že člověk nesmí vědomě ubližovat druhému, že Desatero přikázání stanoví, co se nesmí nikdy udělat, že Husova víra vždy klade důraz na mravní zásady a ukazuje sloup, o který se můžeme vždy opřít a vybudovat si takový sloup v sobě. Jak dobře mě můj dědeček vybavil pro životní zkoušky, jsem si uvědomila ve vězení, kde jsem prožila v 50. letech dva roky, a nepodlehla nátlaku STB podepsat jim spolupráci.
Miluška Havlůjová, Rudná, duben 2012
Dovolím si malou připomínku z pohledu ekumenie, že všichni slušní lidé si takový sloup vybudovali, budují či budovat hodlají. Ovšem skutečným životem a přijetím zmíněných hodnot ten sloup dostává pevné základy.