Přejít na navigaci

Co tě nezabije, to tě posílí…

  • Datum: 15.5.2008 v 23:58,
  • 3 komentáře
  • bylo jedno z „pravidel dobrého trávení“, jejichž dodržování doporučoval v dopise z kriminálu tatínek mamince. Další byla podobná:

    Dcery

    Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř.

    Všechno zlé je pro něco dobré.

    Věci, které nemohou býti jinak, nejsou hodny tvé jediné slzy.

    Bylo jich víc, pamatuji si ta nejčastěji v duchu opakovaná. Myslím, že poslední bylo — Starosti zbytečné si nepřipouštěj. Nebyla tam rada, jak rozlišit starosti zbytečné od důvodných. A těch bylo jistě víc.

    Úžasné, pravím Vám kurzívou pro odlišení od vlastního vyprávění, přivítaly jsme mezi Dcery další členku. Ano, s potěšením konstatuji, že dcery vězněných spisovatelů se ozývají. Tentokrát příběhem paní Věry Hradečné — Jehličkové. Klikněte, prosím, na  nadpis a čtěte dál.

Po tátově zatčení nás vystěhovali z bytu, naštěstí jsme našly azyl u babičky, která najednou měla oba zetě ve vazbě, obě dcery bez prostředků a čtyři vnoučata bez otců. Mně bylo devět, sestře pět a půl, sestřenici tři a bratranci sedm měsíců. Tátové byli — pro nás děti — v nemocnici, tak nás maminky udržovaly nějakou dobu v blažené nevědomosti. Nevím, jak bychom ty první týdny a měsíce překonali bez pomoci nejbližších příbuzných a přátel. Naučili jsme se topit jen v mrazech a v létě pěstovat fazole, rajčata, cibuli, pórek, kedlubny, salát — ani si všechno nepamatuji.

DceryMůj táta, Ladislav Jehlička, byl v době svého zatčení redaktorem nakladatelství Vyšehrad. V roce 1951 byli prakticky všichni zaměstnanci, ředitelem dr. Bedřichem Fučíkem počínaje a úřednicí Josefou Kolínskou konče, pozatýkáni. Zatčeni byli také mnozí, převážně katolicky orientovaní spisovatelé, básníci a publicisté. Byla z nich uměle vytvořena skupina „klerofašistických zrádců“ a byli odsouzeni za velezradu, špionáž a podvracení republiky k vysokým trestům. Osudy jejich rodin byly vesměs těžké, někdy i tragické, jako ostatně osudy všech rodin vězňů 50. let.

O tátově odsouzení mi maminka řekla v době procesu, kdy o tom psaly noviny a tak mě připravovala na to, že se mi ve škole budou posmívat. Snažila se mi vysvětlit, že i takhle to v životě chodí, že táta není žádný zločinec a že na něj můžu být pyšná. Náš táta měl dvě výhody, které mu pomáhaly přežívat: 1) byl poměrně mladý — 35 — a přiměřeně zdravý; 2) měl smysl pro humor. V dopisech se snažil dodávat mamince odvahu a naději, pokud to bylo možné, ale v těch prvních si psal hlavně o brýle, o starý svetr, o spodky, o rukavice. Žádné „Dopisy Olze“, ale občas začerněné řádky na předtištěných linkách listu formátu A5. Nám dětem psal dopisy s nabádáním k poslušnosti a k pomáhání mamince. Maminka měla za sebou — stejně jako táta — čtyři roky studia na filosofické fakultě, než Němci zavřeli vysoké školy. A tak jí bylo dovoleno háčkovat pro Zádruhu čepice a kabátky, my se sestřičkou jsme pilně a otráveně namotávaly kilometry strojové vlny do klubek. Pak maminku napadlo, že přece umím řetízek a kroutit šňůrky a dělat střapce a bambule a háčkovat čepicím ohrádky a lemy kolem dokola — sbohem, kormidelníku Vlnovský, sbohem, hrdino Cide u toledské brány! Bezmocný dětský vztek… Ale pak jsem si uháčkovala z angory od tety čepici pro sebe, na první návštěvu u táty na Mírově. Všechno zlé je pro něco dobré!

Táta byl v několika „zaopatřovacích ústavech“, poslední léta u Příbrami v táborech Milín, Bytíz a Vojna. Do návštěvních baráků vodili bachaři vězně tunely z ostnatého drátu, ani dravá zvěř v cirkusech takové neměla. Když jsem to viděla poprvé, nemohla jsem bezmocným vztekem ani dýchat, ani se pohnout, jen jsem se třásla. Maminka mě přemlouvala ke klidu, ustála jsem to. Na dalších návštěvách jsem se raději nedívala. Dost ponižující bylo snažit se v přítomnosti bachařů mluvit o obyčejných věcech, o škole, o knížkách, o počasí…

Maminka po dvou letech získala zaměstnání jako cizojazyčná korespondentka, ale vzápětí ji vyhodili — co kdyby to byla špionka? Ale pak se uchytila ve Stavebních izolacích jako písařka (600 Kčs brutto) a díky svým jazykovým znalostem si postupně vybudovala slušnou a lépe placenou pozici. Já se sestrou jsme se dobře učily, aby z nás měla radost. Sestřička Eva měla jít jako nejlepší žačka s premianty z dalších tříd na Hrad, na nějakou slávu. Ouha! Copak paní soudružka učitelka zapomněla, z jaké rodiny to dítě je? Ať se to už nikdy neopakuje!

Z osmiletky jsem dostala doporučení na jedenáctiletku a přijali mě — zázrak! Byl to ovšem profesorský sbor starého ražení, hleděl především na prospěch. Byla to nádhera, mohla jsem číst, recitovat, zpívat, kreslit, tančit — patřil mi svět. Dokud ovšem nepřišlo nové vedení. Vysoká škola? Kde se ve vás bere tolik drzosti? Jedničky, vyznamenání? Buďte vděčna dělnické třídě, že vás pustíme k maturitě! Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř.

Nastoupila jsem jako pomocná dělnice do družstva Mechanika. V dílně jsem měla bezva partu: dva právníky, jednoho obchodního zástupce švýcarské hodinářské firmy, jednu poštovní úřednici a jednoho strojaře. Jejich vyprávění — to byla škola života. A v roce 1960 se vrátil táta na amnestii, po devíti letech. A v družstvu hledali aranžérku a našli — mě. A nechali mě večerně studovat Střední odbornou školu výtvarnou. Táta pracoval nejdřív jako natěrač, pak řezal papír v družstvu Znak, krátce působil jako náborář v divadle, ale pak se dostal do Odeonu, jako výrobní referent. Maminka dosáhla postavení projektantky-specialistky. A sestru vzali na knihovnickou střední a pak i vysokou. Já jsem na další vzdělání rezignovala. Beztoho bych nedokázala dělat zkoušky z marxistické pavědy. Vdala jsem se — vylepšila jsem si kádrový profil sňatkem s mladíkem, jehož otec byl ve vězení dvanáct let; po smrti dostal kus papíru, kde stálo, že „skutky, pro něž jste byl odsouzen, se nestaly“. Narodil se nám synek, pak druhý a třetí. A táta se v době uvolnění r. 1967 vrátil do obnoveného Vyšehradu. Všechno vypadalo růžově.

Ale jen vypadalo. Táta začal pomalu navazovat na svou překladatelskou činnost, častěji se zdržel s přáteli a mamince se to „mlácení prázdné slámy“ nezamlouvalo. Připadala si opomíjená, její věrnost, podpora, výchova dětí, ústrky a nespravedlnosti v zaměstnání nedoceněny. Nevnímala jsem to hned, bydlela jsem jinde a měla jsem své mateřské starosti. Ale odcizení mezi rodiči narůstalo a jejich vztah už nikdy nebyl harmonický. Hrozně mě to trápilo. Když byli rodiče ke konci svých životů nemocní a jezdila jsem k nim takřka denně, stále maminka žárlila na každou chvíli, kterou jsem věnovala tátovi.

Naši synové a dcera, která se nám neočekávaně narodila po mnohaleté pauze, byli mou životní náplní a jsou mým pravým životním štěstím. Zdědili po svých prarodičích mnoho dobrých vlastností. Snažili jsme se vštípit jim mravní zásady, kterými se naše rodiny řídily. Nezastírali jsme jim nic z minulosti, naopak. Děda Láďa jim hodně věcí vysvětlil, měli jasno a zřejmě „šířili osvětu“. Všem jsme mohli, Bohu díky, dopřát vzdělání v oborech, které si vybrali. Možná i proto, že v rubrikách „původní povolání rodičů“ měli podle pravdy napsáno „elektromechanik“ a „pomocná dělnice — aranžérka“.

Můj život nebyl z nejlehčích, ale ani z nejtěžších. Otcovým vězněním byl sice poznamenán, ale možná i obohacen. Přátelství, která jsem uzavírala, byla opravdová. Měla jsem jistotu, že přátelé si cení mne a ne postavení mých rodičů.

Mnohem horší osud má moje sestřenice Věra Berounská. Trpí těžkou formou schizofrenie, která má prokazatelně původ v situaci rodiny s dlouho vězněným otcem. Moje sestra rovněž nežila a nežije klidný a spokojený život, ale nechce, abych se o ní rozepisovala, což respektuji.

Domnívám se, že padesátá léta se podepsala negativně na osudech všech dcer (i synů) z rodin, postižených nespravedlivým uvězněním otců a matek.

Věra Hradečná Jehličková

Redakce: Zuzana Vittvarová