Přejít na navigaci

  1. Vzpomínání na tetu Hanu

    • Rubrika: Příběhy
    • Vzpomínka na moji tetu paní Hanu Truncovou, nejlepší přítelkyni mojí maminky Žofie, se kterou strávily společně dlouhá léta v bolševickém kriminále.

  2. Dcerám a synům – Petra Havránková

    • Rubrika: Příběhy
  3. Patnáct slov – vzpomínka na Janu Mundilovou

    • Rubrika: Příběhy
  4. Tatínek pracoval jako důlní inženýr v Jáchymově

    • Rubrika: Příběhy
    • Narodila jsem se v listopadu 1937. Tatínek po válce pracoval jako důlní inženýr v Jáchymově.

  5. Dcera 50.let narozená v protektorátu Čech a Morava

    • Rubrika: Příběhy
    • Dcera 50.let narozená v protektorátu Čech a Morava, Primavesi, ulice Božího těla 7, Olomouc 

      Narodila jsem se v Olomouci-Neředíně, kde dnes je pod letištěm Neředín, vedle hřbitova cesta, která kdysi vedla do Říma. Je zde vysoký obelisk a ukazuje na historii Nereteina — Neředín. Zde jsem žila v obecné škole, Neředínská 23. V rodině legionáře Václava Voráče (zemřel 1956) a otce Miroslava Šamaje (zemřel 1975). Dědeček rukoval jako dobrovolník (1914—1920) za Franz Josefa. Byl Úderník-dělostřelec na Transibiřské magistrále a společně s 58 legionáři přeplavili do Evropy 3 loděmi celkem 77.000 legionářů. Patřili do 8.pluku Moravsko-slezského. Legiovlak má dnes replik 8 vagonů a putuje z jednotlivých obcí a měst do různých regionů. Dětí ZŠ, SŠ s radostí si nechávají razítka, fotí se v lazaretu nebo v dobové kuchyni či s děly, kterými tehdy legionářům vybojovali svobodu. Československo slaví 2018 100. výročí, stejně tak jako Belgie má také 100. výročí. Doufejme, že Legiovlak dojede do Bruselu a do Moravsko-slezských obcí, aby uctili památku našich dědečků a otců. Pouť Václava Voráče jsem mapovala dlouho. Babička Maruška mě vychovávala s láskou, a proto jsem byla schopna i lásku jiným vracet. 

      Pokračování po kliknutí na titulek      

  6. Vaječná praženice…… v pardubickém kriminále v 50.letech 20.století

    • Rubrika: Příběhy
    • Byl podzim — v duchu vidím nástupy žen u dvou bran, bloku  A  a bloku  B. Všechny oděné stejně: v hnědé „halině“, textilní vazba kdoví z jakých vláken,  dlouhé kalhoty, sako se stojáčkem, pod tím pouze lněná bílá košile bez límečku, na hlavě povinný šedo-bílý šátek uvázaný na babku, černé vysoké šněrovací boty, punčochy hladce-obrace, jen to nejnutnější spodní prádlo — podprsenky  k výbavě nepatřily, nebyly dlouhá léta povolená.

      Bez šály, bez rukavic, krčily jsme se ve větru pardubické roviny.

      Pokračování po kliknutí na titulek    

  7. Julie Hrušková alias KOMÁR – zemřela 27.února 2017

    • Rubrika: Příběhy
    • Julinka patřila do velké pardubické rodiny politických vězeňkyň. Nedala se přehlédnout — od roku 1949 uvězněna v různých kriminálech, nejdelší dobu v ženské věznici Pardubice.  Patřila k nejmladším svobodným dívkám či ženám, od státního soudu si odnesla patnáctiletý trest, navíc si přinesla z cely vyšetřovací vazby přezdívku KOMÁR… visela jako mladá, velice štíhlá, na mřížích a přála si život svobodný.

       Pokračování po kliknutí na titulek  

  8. Ženský svět Evy Vláhové

    • Rubrika: Příběhy
    • Velmi milý vzkaz jsme měli v naší poště: 

      Ahoj. Ahoj rodino. Tento rozhovor jsem našel dneska na internetu, tak Vám ho posílám, ať si na mamku vzpomenete. Klikněte na odkaz dole a pak na šipku, kterou pustíte rozhovor.

      Richard Vláha http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2568420#.WLRQgMKrXZg.email

  9. Hana Truncová na MENE TEKEL 2017

    • Rubrika: Příběhy
    • Festival Mene Tekel byl na programy i zážitky, jako vždy velice bohatý. Program ve čtvrtek patřil DCERÁM, kde jsem měla také své vlastní vyprávění. Vzhledem k úspoře daného času, jsem volila výjimečně na začátku písemný text, obsahem jsem zvládla vysvětlit hlavní zastávky či příhody ze svého života za totality do roku 1960 do dne propuštění. Text je satirický — naše propuštění NA  SVOBODU  za totality volalo k Nebi o zesměšnění, což se mi snad podařilo.

      Nebyla jsem zdaleka převychovaná, to jsem už vysvětlila zpatra… riskovala a pomáhala dál, letenkami do Švédska, do Západního Německa, psaly se tenkráte ručně, rodná čísla nebyla — ke kontaktům na západě Německa, aby česká rodina s malým dítětem měla okamžité zázemí — riskovala jsem setkání rodin ze Západu i Východu v našem bytě — vše dopadlo dobře, byly to riskantní činy za totality. Bez následných metálů, které jsem ani nečekala.

      Tak se prosím chvíli věnujte mému textu, který jsem přečetla v kině Ponrepo během Mene Tekel

  10. Můj příběh

    • Rubrika: Příběhy
    • Jmenuji se Ladislava Guričová, roz. Ptáčková, narodila jsem se  26.12.1938 v malé pohraniční vesničce Střelná na pomezí Moravy a Slovenska do rodiny rolníka jako pátá dcera. Moji rodiče měli poměrně velkou zemědělskou usedlost, tatínek byl pokrokový zemědělec — pěstoval mimo jiné travná semena, která dodával  Šlechtitelské stanici v Rožnově pod Radhoštěm. Vlastnil zemědělské stroje, mlátičku na obilí — to všechno usnadňovalo práci, ale přesto jsme všichni dřeli už od dětství. Tatínek se po roce 1948 zapojil do protistátní skupiny SVĚTLANA, protože bytostně nesouhlasil s nastoleným komunistickým  režimem. 

      Pokračování po kliknutí na titulek  

Další příběhy