Přejít na navigaci

Mráz přichází z ÚV KSČM aneb arogantní výzva Odborné sekce školství

  • Datum: 25.1.2009 v 12:00,
  • 4 komentáře

  • Bohu díky, nejsou všichni kantoři jako již zmiňovaná soudružka Semelová. Čtěme společně velmi hezký příspěvek, který mi poslala Eva Vláhová z Ostravy.

„Požadujme objektivní poznávání a výklad dějin v celém jejich souhrnu. Odmítněme jejich zkreslování v duchu nejhrubšího antikomunismu, provázené špínou a nenávistí a nově dokonce i výzvou k pogromům, které vedou k nesnášenlivosti a násilí…“ (to si přejí komunisté — pozn. redaktorky)

Dnešní komunisté, kteří se tak rádi představují veřejnosti jako komunisté zcela „jiní“ než ti dávní totalitní, jako přesvědčení demokraté, obhájci lidských práv, advokáti všech strádajících, vytáhli opět do ideologického boje. Tentokráte na poli vzdělávání a výchovy současné mladé generace. A opět nezklamali. Dokonalým a stylově čistým způsobem přesvědčili adresáty své plamenné výzvy o tom, že se nezměnili zhola v ničem.

„Výzva Odborné sekce školství ÚV KSČM k aktivnímu postoji veřejnosti proti antikomunismu, neonacismu a rasismu“, sepsaná soudružkou učitelkou Martou Semelovou ve jménu všeobjímajícího stranického kolektivu, je unikátním příkladem manipulace a staronových dezinformačních praktik. Pokud by pisatelka vyzývala „k aktivnímu postoji veřejnosti proti komunismu, neonacismu a rasismu“, bylo by vše v pořádku. Komunismus, rasistický nacismus i v textu zmiňovaný fašismus mají ideově a historicky mnoho společného. Jsou založeny na třídní, rasové či politické nenávisti. „Boj je otcem všech věcí,“ pravil Adolf Hitler a Josef Stalin s Gottwaldem tuto myšlenku svými výroky o neúprosném boji třídním jen parafrázovali. V zemích, kde byli komunisté, nacisté či fašisté u moci, byla postupně likvidována jakákoliv názorová opozice, demokratické zvyklosti a právní řád, svoboda slova i vyznání, nezávislost umělecké tvorby. Dělba politické moci se stala nežádoucí a vládnoucí státostrany koncentrovaly ve svých rukou moc výkonnou, zákonodárnou i soudní. Lidé záhadně mizeli v kriminálech, pracovních táborech, byli biti, mučeni, ponižováni a také zabíjeni. Mnozí byli vyhnáni ze země, jiní se útěkem zachránili. Je-li dnes někdo přesvědčeným antikomunistou, antinacistou a antifašistou, hájí lidská práva, svobodu, parlamentarismus, právní řád a logicky odmítá ty, kteří tyto hodnoty ohrožují či relativizují. Je to přirozená sebezáchovná reakce. Jak vidno, soudružka Semelová záměrně vsunula antikomunismus do zcela opačného hodnotového rámce.

Poučné jsou také zmínky o „výzvě k pogromům“ a vyvolávání „nesnášenlivosti a násilí“. Není mi známo, že by kdokoli v současné České republice používal vůči dnešním komunistům otevřené násilí a organizoval pogromy. A členové KSČM se určitě nechovají jako vystrašená politická skupina. Právě naopak. Touží po návratu k moci a jejich rétorika je stále radikálnější. Slova o blížících se pogromech mají ve čtenářích vyvolat soucit, lítost a vlnu solidarity. Tytéž pocity, které komunisté ve vztahu ke svým ideovým odpůrcům vždy důkladně potlačovali. Účel přece světí prostředky.

Z textu výzvy se rovněž dozvídáme, že dnešní komunisté „protestují proti účelovým zásahům politických subjektů do vzdělávání našich dětí a mládeže, které se na základě polopravd a lží snaží ovlivnit novodobý výklad historie“ a jako odstrašující příklady takovýchto institucí uvádějí Ústav pro studium totalitních režimů, společnost Člověk v tísni a Konfederaci politických vězňů. Komunisté nabádají učitele a ty, kteří pracují s mládeží, aby se od těchto institucí a jejich aktivit distancovali. Tyto pasáže považuji v kontextu celé výzvy za nejotevřenější projev totalitního myšlení. A jako gymnaziálního učitele mě velice zneklidňují. Ve svých hodinách a speciálních seminářích se snažím hovořit se studenty o novodobé historii otevřeně, vybízím je k diskusím, vlastním úvahám, ke studiu dobových pramenů a jejich osobité interpretaci. Vždy mi byla cizí jakákoliv dogmatika. To mohou potvrdit mí studenti i absolventi, mezi nimiž bylo kdysi rovněž několik členů Komunistického svazu mládeže. I oni mohli v semináři své názory předestřít a svobodně o nich diskutovat se mnou i se svými spolužáky. Já jsem během svých studií na gymnáziu za komunismu v letech 1985—89 takovou šanci nikdy neměl. Normalizační výklad dějin byl normativně určen, o mnohých událostech se nesmělo mluvit vůbec, některé byly zásadně překrucovány a jiné události marginální povahy byly nekriticky zveličovány a oslavovány. Soudružka učitelka Semelová by zřejmě chtěla svým ideovým odpůrcům podsouvat metody a návyky, na něž byli komunisté zvyklí v letech totality. Vždy přizpůsobovali dějiny tvárně a plasticky svým ideologickým tezím, hnětli je jako těsto a dávali jim žádoucí tvar. Když ve Straně nastala obleva, nebo naopak přituhlo, zručný ideolog či uvědomělý učitel se dal do tvarování a vytvořil tvar jiný. A tak z balkónových fotografií s Gottwaldem mizel Clementis, Slánský se z miláčka partaje proměnil v imperialistickou zrůdu, Husák z buržoazního nacionalisty metamorfozoval ve vzor uvědomělého komunisty a věrného přítele SSSR, reforma komunismu se záhy přetvarovala do zákeřné a plíživé kontrarevoluce.

Co tedy doopravdy chtějí dnešní komunisté po současných učitelích dějepisu? Mají usilovat o to, „aby se naše budoucí generace seznamovala s objektivním výkladem naší i světové historie“. Zdali tím soudruzi z KSČM rozumí v kontextu výše řečeného návrat ke své tradiční „objektivitě“, dočkáme se jistě zajímavých proměn. Okupace Československa tak bude opět „bratrskou pomocí spřátelených socialistických zemí“, demokraticky smýšlející občané „reakčními živly, ztroskotanci a odpadlíky“, váleční hrdinové budou „zrádci a špioni“, autoři zvacího dopisu z roku 1968 budou „hrdiny a pravými vlastenci“…

Závěrem je vhodné připomenout, že načasování tohoto ideologického výstřelu jistě nebylo náhodné. Sama soudružka učitelka Semelová přiznává, že Výzvu odborné sekce školství ÚV KSČM vyslala do světa záměrně v lednu, zkraje roku „20. výročí listopadového převratu v roce 1989“, rozumějme dvacetiletého výročí krachu totalitního státu. Zatímco každý slušný člověk a demokrat si v letošním „devítkovém“ roce vzpomene na absolutní oběti Jana Palacha a Jana Zajíce v lednu a únoru 69‘, na brutální zákroky komunistických bezpečnostních sil v době Palachova týdne 89‘, na násilné rozhánění protinormalizačních demonstrací v srpnu 69‘, na mlácení vysokoškolských studentů 17. listopadu 89‘ v pražských ulicích, noví jiní komunisté z KSČM v čele se svými vzdělávacími odborníky budou křísit starý dogmatický slovník a lhát a lhát a lhát… Nám i sami sobě.

To, že se za zločiny a zvěrstva páchaná ve jménu marx-leninské ideologie dosud nikomu neomluvili, je dostatečně známou skutečností…

Petr Šimíček, středoškolský učitel dějepisu