Přejít na navigaci

Akce Dcer

Tisk

Některé odkazy na cizí zdroje na těchto a dalších stránkách nemusí být s ohledem na případný větší časový odstup nebo jejich neexistenci již funkční. Za to se omlouváme.

*******************************************************************

MENE TEKEL 2015 

Dcery Věra Hradečná a Marie Jelínková, které byly organizátorkami a autorkami programu dne Dcer v pátek 27. února 2015 na MENE TEKEL poskytly texty, které byly předneseny pro ty z vás, které se nemohly zúčastnit:

Jsme dcery padesátých let.  Co pro nás byla padesátá léta? 

Byl to přímý zásah. Zásah do života mnoha rodin, které v té poválečné době žily s nadějí v lepší život a chtěly si ho vlastními silami vytvořit. Jako děti se mnohé z nás těšily na oblečení, které nebude kousat a štípat, na namazaný krajíček chleba v neděli, na knížky s obrázky, které budou barevné, zkrátka — válka se nám vzdalovala a budoucnost jsme si malovaly krásnou. Nemohly jsme poznat a chápat prolhanost hesel, která na nás volala z novin a z rádia. Možná ty starší z nás vnímaly starosti a obavy svých rodičů…  

Pak najednou se z našich rodin staly trosky, ve kterých zbyla prázdná místa u stolu, kde smích se proměnil v slzy a teplo domova v mrazivou nejistotu. Potom jsme dlouhá léta prožily jako děti politických vězňů, děti nepřátel státu. A jediná jistota, která nám zůstala, byly naše maminky.

O našich maminkách se nemluví. Političtí vězňové jsou vnímáni jako oběti komunistického režimu, jako hrdinové. Zaslouží si to. A někteří projevili opravdovou vděčnost a uznání svým ženám a matkám svých dětí. Jejich manželky nesly samy všechno, čemu se málo výstižně říká „péče o rodinu“.

Lubomír Vejražka, autor knihy Nezhojené rány národa, věnuje jednu kapitolu právě tomu, jak prožívaly a přežívaly padesátá léta rodiny politických vězňů.

Byly vystěhovány z domovů do těch nejhorších a dnes těžko představitelných barabizen. Nemohly najít práci. Když už nějakou našly, byly často bez udání důvodu propouštěny, a to opakovaně. Učitelky nesměly učit, úřednice z pošt a bank šly do pomocných dělnických profesí za minimální mzdy. Rodinám sedláků byl zabavován dobytek, stroje, polnosti, byly doslova ožebračovány, vyhnány z rodných statků, kde jejich rod hospodařil celá desetiletí i déle.

Nikdo nepochybuje o utrpení a hrdinství politických vězňů. Ale jejich manželky, matky, snoubenky byly často stejnými, ne-li většími hrdinkami. Byly rovněž vyslýchány, vystavovány ponižujícím praktikám StB, vyhrožování odebráním dětí, nabádány k rozvodu, sledovány. O děti se staraly víc než o sebe. Aspoň trochu tepla v zimě, jídlo a oblečení — jen to nejnutnější k přežití — to teď byla jejich každodenní starost. Pro jejich muže na lágrech byly myšlenky na rodinu vzpruhou a nadějí, jak o tom vypovídá vzpomínka Miroslava Jiráska „Křížová cesta“.

Křížová cesta

Stále ji vidím před sebou, tu křížovou cestu, která vede ke kostelíku na hřbitově v Červeném Kostelci, kde je pochován můj dědeček a babička. Je to široká cesta vzhůru od hlavní brány a po stranách jsou v barevných reliéfech zobrazena všechna bolestná zastavení Kristova. Ještě po šedesáti letech vidím tu cestu, po které jsem jako chlapec kráčel k pomníčku s nápisem: Šla žitím matka má jak kajícnice smutná, den její neměl vůně květů, barev, jasu.

Je mnoho křížových cest v naší zemi, po kterých kráčeli lidé než došli svého cíle.Tyto lidské křížové cesty nemají zastavení vyznačená barevnými obrázky, ale jsou stejně bolestné jako ta, po níž ke Golgotě kráčel Kristus. A o jedné takové cestě vám chci nyní povědět.

Je tomu hezká řádka let, padesátá léta se ztrácejí v zapomnění, a přece ta výjimečnost křížové cesty zasluhuje, aby o ní bylo napsáno několik řádků.

Jako vězeň sjíždím na páté patro, abych z trestu v noční směně svezl k nárazišti u těžní klece plné a těžké hunty chodbou zvanou Pomoc Boží. Jsem v hloubce několika set metrů pod povrchem, sám s čadícím hornickým kahancem — světýlkem jak bludičkou, a s tmavou chodbou, na jejímž konci na mne čeká dlouhá řada huntů, plně naložených hlušinou i radioaktivním materiálem nastříleným v denních dvou směnách. Je úzko, úzko na duši hluboko pod povrchem země, kde skály vracejí ozvěnu kroků v naprostém a nehnutém tichu a kde jen odkapávání vody ze stropu chodby odměřuje čas. Je úzko na duši, i když právě zde jsem v bezpečí, neboť v té podzemní chodbě, naplněné tmou, na mne nikdo nebude křičet, vyhrožovat mi a nikdo mne nebude ponižovat.

Dlouhá je chodba Pomoc Boží, a rvete-li a tlačíte těžké důlní vozíky po křivých kolejích, trvá to věčnost. Vždyť ani těch sil není mnoho po dlouhém pobytu na samotkách a po večeři — nazelenalém kolečku salámu a červivé čočce.

Zavěšuji karbidku na předek prvního huntu, zapřu se nohama do země mezi kolejnice, kola vozu skřípou a rachotí. Dívám se kupředu do tmy a napínám svaly, abych hunt dotlačil k elektrické žárovce, spásnému světlu, neboť zpáteční cesta znamená aspoň trochu odpočinku, vždyť s každým huntem je těch sil méně a méně. Jdu nazpět chodbou Pomoc Boží a vzpomínám na ty, kteří zůstali doma a jistě myslí i na mne. Z hloubi povědomí se najednou vynoří vzpomínka na křížovou cestu, kterou jsem chodíval o prázdninách s otcem. Ano, to je třeba udělat! Rozdělit chodbu na jednotlivá zastavení! Vždyť k tomu stačí můj kahanec a jeho čadící plamínek, kterým bez váhání označuji na skále ponurou chodbu jmény svých nejdražších. Ti všichni jistě nesou můj kříž se mnou.

Po letech jsem se byl podívat k dolu. Vchod byl již zazděn, strojovna odstraněna a všechno zbouráno. Ale tam dole je navždy uchována má křížová cesta s jednotlivými zastaveními. První zastavení Marie, má žena. Druhé zastavení Mirka, má dcera. Třetí zastavení Leoš, můj syn. Čtvrté zastavení má maminka. Páté zastavení můj otec. Šesté zastavení Věra, má sestra. Po té cestě jsem tlačil hunty v chodbě zvané Pomoc Boží na pátém patře dolu Bratrství.

Následují texty jednotlivých dcer: 

Rozália Patúcová

(také ona si prošla svou křížovou cestu, po emigraci a později uvěznění manžela — novináře byla vystěhována z bytu v Bratislavě; se třemi malými dětmi, trochou šatstva a šicím strojem se vrátila do rodné obce u Nitry, ke své matce)

Vyšetrovanie

Bol mrazivý večer. Babičke bývalo vždy zima. Zvykla mať položené nohyv teplej trúbe. Pred večerou sme sa celá rodina modlievali svätý ruženec. Po ňom sme spievali dve piesne k svätému Jozefkovi. Na tie som sa vždy najviac tešila. Spať sme chodievali skôr, aby sa veľa nespálil petrolej v lampe.Raz v noci niekto strašne silno zabúchal na okno. Všetci sme sa veľmipreľakli. Našťastie bola u nás na návšteve krstná mama z Hlohovca. Pritúlala som sa tesno k nej a srdce mi silno bilo.

Kto je tam?" — počula som ako sa mama bojazlivo spýtala, rýchlo si prehodila cez nočnú košeľu sveter a vyšla pred dom.

Oblečte sa, pôjdete s nami!" — počula som silný hlas akéhosi chlapa.

To sú asi eštébáci" — ticho preriekla krstná mama babičke.„Ale ja sa starám o svoju starú matku a tri malé deti!"„Len neodvrávajte a ponáhľajte sa."„Môžem so sebou zobrat' najmenšiu dcéru? Nemôžem ju tu nechať. Začala ma obliekať.„Pôjdete sama, rýchlo, rýchlo…" kričal medzi dverami vysoký cudzí chlap.Ďalší dvaja poprehadzovali v skriniach všetky zásuvky. Zhabali niekoľko starších kníh. Medzi nimi boli aj knihy nášho otecka.

Bože môj, Bože môj, pomáhaj…" - tieto slová mama stále opakovala, pokým

ju tí chlapi nezavreli do auta. Babička sa rozplakala. Krstná mama začala pobehovať po izbe a niečo hľadala.

Čo hľadáš, krstná mama?"

Hľadám, či nemáte niekde myši."  Až neskôr som pochopila, že hľadala, či eštébáci nenechali v dome odpočúvacie zariadenie.

Kl'aknite si deti, pomodlíme sa za mamičku" — babička vytiahla z vrecka

zástery ruženec. Ja som nič nechápala a plakala som za mamou. 

Mamičku domov doviezli, ked' už svitalo. Ked' vkročila do kuchyne, kde sme

všetky boli schúlené pri krstnej mame, zbadali sme maminu skrvavenú tvár.

Rózika drahá, čo to s tebou porobili? Veď ti vybili aj zubyl" — krstná mama

hned' naliala do lavóra teplú vodu a zmývala z mamičkinej tvári stopy po pote a krvi. Celý deň sme mamu nechali ležať. Potichu sme upratovali rozhádzané izby a tŕpli sme, či sa opät' nezjavia tí strašní chlapi.

Výberca dlžob

Ako dieťa som sa zvykla stále hrávat' vonku na dvore, alebo v záhrade so sesternicou Marikou. No dnes bolo sychravo, mrholilo, tak som sedela doma a z kníh leporel som si robila domčeky. Mama sedela za šijacou mašinou a šila šaty pre zákazníčky. Táto mašina bola živiteľkou našej rodiny.Od štátu mama nedostávala žiadne peniaze. Ani zamestnanie nemohla si nájsť. Bola manželka politického väzňa. Ani len rodinné prídavky na nás nedostala. Babička zase nedostávala dôchodok, lebo bola kulačka. Tak táto šijacia mašina živila dve dospelé ženy a tri deti.

Lenže mama bola tak dobrá a láskavá na zákazníčky, že im šila skoro zadarmo.„Pani Patúcová, nehnevajú sa, dnes nemám peniaze, dám Vám na budúce" — povedala jedna žena a odnášala si od mamičky v papieri zabalené hotové šaty, nad ktorými sa mama trápila vo dne aj v noci, keď na lampe clonil svetlo novinový papier, aby babička mohla spať. 

Dobre, Anika, dáš, ked' budeš môcť", — povedala smutne mama a vyprevadila ženu z domu. Do vnútra prišla a hned' chytila do ruky malý noteštek a zavzlykala. Pustila sa šiť do ďalších šiat. Rozložila strihový papier a slzy jej naň stekali. „Myslela som, že na nedeľu budem môcť kúpiť chlieb a múku" — šomrala si popod nos.

Takých zákazníčok bolo dosť. Všímla som si, že mama v notese prečiarkuje mená tých, ktorí platili. Nakoľko som ešte nevedela čítať, raz, ked' mama zametala dvor, poprosila som sestru, aby mi prečítala v notese tie mená a sumy, ktoré neboli zaškrtnuté. Sestra sa divila, načo mi to bude. No povedala som jej, že chcem sa naučit' písmenká a číslice. Ako ich čítala, môj mozog ako kompjuter si zapamätával mená žien. Poznala som ich a vedela som aj to, kde bývajú. Preto raz, keď mama nebola doma, zobrala som si ten noteštek a šla som za tými ženami, ktoré nezaplatili a drzo som si pýtala to, čo boli dlžné. Viaceré ma ani nevpustili domov, niektoré horko-ťažko zaplatili. Keď som kráčala k domu, kde boli najviac dlžní, tak som si v duchu povedala, že sa nedám len tak ľahko odbiť. "Dobrý deň, prišla som pre peniaze, ktoré ste mame dlžná za ušitie šiat pre všetky vaše dcéry." — hovorila som smelo so vztýčenou hlavou. „To ťa mama poslala?" „Áno, lebo posledné peniaze dala za zipsy, gombíky a nite tých šiat." „Teraz nemám pri sebe toľko peňazí."

„Tak si požičajte, lebo inak neodídem, pokým nedostanem, čo ste dlžná."„Ale toto? Aké drzé dievčisko má Róžikal" „Tak pôjdem za Vaším mužom a poviem, že si dávate šiť a nezaplatíte za to." „Len sa opováž. Zaplatím zajtra, ked' rozmením peniaze." „Dajte ich sem, ja ich idem do obchodu rozmenlť. Možno má rozmenené váš muž" — stále som spomínala jej muža, lebo som zistila, že sa ho bojí. Asi aj tajne kupuje látky na šaty pre svoje tri fifleny.

„Tak počkaj teda," — odbehla do spálne a v ruke už niesla peniaze. Sice nebolo toľko, čo mala dať, ale som sa potešila aj tým.„Ostatné dám, ked' stretnem tvoju mamu." A takýmto spôsobom som inkasovala dlžoby. Mama sa len divila, že mi ich ľudia dávajú. No vždy na tvári sa jej zjavili slzy radosti, keď si peniaze starostlivo dávala do peňaženky.

VZPOMÍNKA  NA DVĚ STATEČNÉ MARIE — 

maminku a babičku Hany Truncové 

(Haně Truncové je už 90 let, byla 9 let vězněna, ale neztrácí elán a sílu)

V den, kdy jsem byla zatčena,  jsem měla jeden měsíc před svatbou  a  byla dávno dospělá — krátce po mně byl zatčen můj tatínek.

Při různých  výsleších  na StB  v Ústí n. L. se snažili vyšetřovatelé  dostat za mříže i naši maminku, která byla zatím doma se svojí matkou, naší babičkou.

Obě byly vyhozeny jak z bytu, tak  z  našeho domu — absolutně vše co jsme vlastnili se  stalo konfiskátem. Moje babička  byla velice rezolutní žena, která se nedala, vybojovala  pro sebe a  naši maminku  několik málo čtverečných metrů  k přežití pod zkonfiskovanou střechou.

Maminku jsem při konfrontaci  s páterem Františkem Blaisem  uchránila  obžaloby — neviděli jsme na sebe, oba jsme měli zavázané oči — nakonec jsem prohlásila, že to  nebyl  hlas  jistého muže. Ukázat mi vězně nemohli, protože byl bezzubý, ztlučený — to  jsem poznala později  u  soudu.

Statečná moje maminka  seděla na  vstupenku  u  Státního soudu na Pankráci. Sledovala vše, co se tam dělo, nemohly jsme si podat ani ruce, nemohly jsme se setkat, o léta později mi řekla, že vyčetla z  našich očí  VŠE  co jsme si  prodělali, i když jsme o  tom  hovořit nemohli.

Sama jsem se  bránila různým nařčením, bránila jsem se  pravdou proti lži, když jsem měla možnost  několik minut  promluvit před soudem.  — Kněz  František Kubaš  mi  napsal  počátkem 90.let, že jsem  před soudem byla jediná statečná… jenže do  zápisu  u  soudu nikdo nic nedal.

Vzpomínám na  střídavé návštěvy  mé  babičky i mé maminky, jezdily  jednotlivě za mnou, také za mým otcem na Mírov. Neměly  tolik peněz, aby  cestovaly  společně. Není možné, abych psala  pouze o mé mamince — babička, narozená 1887, byla  neméně  statečná. Pokud bachařka — bachař — u  návštěvy nechtěli povolit  nic z toho co mi přivezly, byla to spíše babička, která nakonec prohlásila, abych si koláč tedy snědla  teď… při návštěvě… což se stalo. Nikdy neplakala  ani babička, ani maminka. — Na pracovních útvarech, kde byly návštěvy u několika stolů, kde jsme viděly na  rodiny  spoluvězeňkyň, byla moje babička známá coby celebrita kriminálu.

1960 — Můj návrat  na  podmínku  dalších osmi let -  v ranních hodinách do Teplic.  Maminku jsem si vyzvedla  v práci — v gastronomii jistého hotelu — objala mne bez scény, beze slz — vzala si okamžitě volno, jely jsme domů tramvají. Můj příchod po téměř devíti letech komentovala má babička slovy, že mne přece čekala každý  den. Tatínek, narozený 1885,  už byl v  práci — jeho malá penze  bývalého soukromého živnostníka  nestačila na živobytí.

V  červnu 1960  mi hlavně maminka vystrojila svatbu, hostina byla doma ve skromných poměrech. Byla to maminka, která  těžkou fyzickou prací  zvládala domácnost i střídavé směny — která rozdávala kolem sebe, nejenom pouze nám mladým manželům. — Moje maminka  měla za léta naší nepřítomnosti  tolik „nasbíraných“ dobrých kontaktů, které jsem  vlastně dokonale poznala až po její smrti koncem 70.let, když mi neustále někdo další kondoloval — a  mně tekly po tvářích  velké slzy…

Luboš  Hruška — dlouholetý  politický vězeň — uskutečnil svůj slib, daný v kriminálu, z  ovocné zahrady svého otce  udělal relaxační  zahradu s kapličkou  pro rozjímání nejen bývalých vězňů, všech lidí dobré vůle. Posbíral ve své rodině hodnotné zlato, u profesionála nechal udělat velký zlatý kříž, který věnoval hlavně našim maminkám, také manželkám politických vězňů jako symbolické poděkování.

Anna Řídká — o své mamince bude hovořit redaktorka Radia Proglas Anna Macková

Marie Součková — (maminka Hany Součkové a Marie Janalíkové  z Uherského Brodu; jejich tatínek lékárník byl dlouho ve vyšetřovací vazbě; Hana opatruje rodinný archiv) — úryvky z korespondence přednesou Pavel Hermanovský a Jana Štíplová

Vzpomínka Anny Svobodové na březen 1953

Pátého zemřel „generalissimus Josef Vissarionovič Stalin“.  Jednou, bylo to před mými osmými narozeninami; v přízemí naší školy byla vystavena tryzna; a prý jsem se „málo uklonila …, a na začátku školního roku jsem nepřinesla nasušené byliny“ — maminka byla zavolána do školy — do ředitelny, kde jí soudruh ředitel vytkl, že nemůže vychovávat děti, protože je nevychovává v souladu s „lidově-demogratickým“ zřízením, poslouchá cizí rádio a na nás mluví cizími jazyky; maminka mi později vyprávěla, že soudruhu řediteli řekla (jistojistě ne dobrou češtinou), že zná dílo učitele národů Jana Amose Komenského; že je vyznavačkou J. J. Rousseaua i pedagogického přístupu dr. Marie Montesori; že chodím do české školy a hraji si s českými dětmi; ona sama že se učí s panem profesorem Trávníčkem i Poldaufem; a že kolik jazyků kdo umí, tolikrát je člověkem. Pro lepší náhled: soudruzi rozlišovali internacionální a kosmopolitní; internacionální bylo správně, ale kosmopolitní bylo hodně špatně — byl tak označován západní styl myšlení a ten nebyl v souladu s „lidovou demogracií“; a maminka mi vštěpovala: “oni mají demogracii“ a my máme pana presidenta T. G. Masaryka, K. Čapka …“ Kosmopolitní přístup mé maminky dozajista musel rozzlobit soudruha, který se stal ředitelem školy „za zásluhy“ poté, co prováděl nábory do JZD. A zanedlouho si pro mne do školy přišli dva pánové — měli ty klobouky, které jsem znala, ale neměli ty kožené kabáty. Ráno mne paní učitelka odvedla do ředitelny; po zazvonění vstoupili dva pánové a ukázali mi z okna krásné auto — Tatraplán — a řekli mi, že pojedeme na výlet společně s mou malou sestrou, pro kterou se stavíme v jeslích (v Americké ulici, nedaleko Grébovky). Vzpomínka: na výlety jsem jezdívala ráda — byl to vždy svátek; tatínek nachystal vždy koš, do kterého dal jídlo, pití; jezdívali jsme vlakem, a také tatrovkou, ale i Hadimrškou; … na místě posezení v přírodě jsme rozprostřeli vojenskou zelenou vlněnou deku, která byla doma velmi ceněna, přestože trochu štípala. Tatínkovi byla velmi milá, přikrýval se s ní vždy, pokud si šel odpočinout během dne,  dva-tři roky před smrtí.

Odjeli jsme autem do jeslí, vyzvedli jsme sestru a odjeli do velké vily nedaleko Prahy, na Zbraslav. Tam nás se sestrou rozdělily; žádala jsem, abychom mohly být spolu, ale „tety“ odmítaly nás dát do jednoho pokoje; sestře bylo 22 měsíců; její pláč mne nutil svou prosbu a později žádost opakovat; dosáhla jsem toho, sestřička se uklidnila a držely jsme se „za luku“. Znala jsem prostředí dětského oddělení Nemocnice na Bulovce — postýlky byly stejné. Začaly mi vysvětlovat, že tatínek pracuje a maminka je cizinka a že tady o nás bude lépe postaráno. Maminka mi vždy opakovala, že namísto pláče, když mě něco bolelo nebo se mi něco nelíbilo, mám přemýšlet — „azo, hlavu máš dobrá“; nevím, co mne napadlo, že jsem stejně jako před operací přestala jíst — odmítala jsem vše s tím, že chceme domů — k mamince. Odvezli nás obě k panu profesorovi do nemocnice — na Bulovku. A tam už si nás maminka vyzvedla. Přijely jsme domů a maminka mne vyznamenala — posadila mne do svého vysokého fotelu a vysvětlila mi, že se snažila nás vyzvednout přes organizaci Červeného kříže, ale já že jsem našeho shledání dosáhla dříve. Mluvila na mne velmi tiše, pomalu a anglicky — hladila mne (to bylo jen velmi málo kdy) a řekla mi, že jsou na mne s tatínkem pyšní a že jsem udělala radost i mým českým prarodičům, kteří už po druhé světové válce nežili. Po prázdninách jsem opět nepřinesla nasušené byliny; ale maminka mne ujišťovala, že už se „výlet“ opakovat nebude. Neopakoval.

Miroslava Mezuliáníková — o své mamince promluví Miroslava Bočková

pro nemoc dcera Miroslava Bočková nevystoupila, otiskujeme nyní její text: 

Pomníky

Vloni (2014) těsně před Štědrým dnem jsme s manželem oslavili pro nás významné jubileum — Zlatou svatbu, tedy 50 let společného života. Přirozeně jsme se ve vzpomínkách vrátili do roku 1964, kterým toto naše výročí začalo a ke všem těm našim drahým, kteří k tomu patřili a patří. Uvědomila jsem si, že stejné výročí v naší rodině slavili také moji prarodiče, toto však nebylo dopřáno mým rodičům. Společný život v manželství byl mým rodičům dopřán od roku 1945 do roku 1949, kdy byl otec pro svůj nekompromisní postoj k tehdejšímu režimu uvězněn. Po dobu vězení od července 1949 do prosince 1963 ho jeho manželka, moje maminka, viděla pouze asi na deseti návštěvách. Po celou dobu téměř patnácti let na něj maminka věrně čekala, po jeho propuštění jim však bylo dopřáno pouze deset měsíců společného života. Po této době podlehl otec následkům věznění, stal se ležícím, nechodícím a nemluvícím pacientem, umístěným posléze v domově důchodců, kam za ním maminka denně docházela a starala se o něho, jak nejlépe uměla. Musela to takto řešit, zaměstnání si nemohla dovolit opustit, aby zajistila alespoň v rozumné míře život nás tří. Prarodiče pomáhali, jak mohli, ale byli už staří s nízkým důchodem. Dědeček, zedník, chodil do práce i po svém 70. roce věku. Otec se již ze svých nemocí nevzpamatoval a zemřel v březnu 1968. Zdálo by se, že se nám všem ulevilo, ale skutečnost byla jiná. Tátův životní příběh zanechal v našich myslích jakýsi podvědomý strach, maminka byla většinu času zasmušilá a dá se říci, že i bázlivá a nedůvěřivá. Stále jakoby očekávala další rány osudu, které až na její zhoubnou chorobu, bohudík nepřišly. Dožila se vnuka i pravnuka, za což byla jistě osudu vděčná.

Když otce odsoudili a uvěznili, bylo mojí mamince 28 roků, mě byly čtyři roky, mé sestře dva roky. Statečně se bránila a ubránila různým nátlakům státních orgánů, především aby se rozvedla a nechala si nás vzít a odvézt do dětských domovů. Ten nejhorší nátlak přestal po jednom velmi traumatickém zážitku. Aby maminku zastrašili, najížděli na nás neznámí muži na motorkách, když jsme chodili od babičky přes celou ves k nám domů. Naše statečná máma nám přikázala, abychom si lehly na silnici a oněm „pánům“ řekla, že mají možnost buď nás přejet, nebo nechat. Po této příhodě však nebylo možné, abychom bydlely samy v domku, musely jsme se přestěhovat k rodičům maminky. Maminka musela nepřetržitě chodit do práce, aby nás uživila. Pracovala ve fabrice v té nejhorší práci, míchala chemické směsi, bývala zaprášená od těchto chemikálií, vystavená jejich karcinogenním účinkům bez jakýchkoliv účinných ochranných prostředků. Přesto byla za tuto práci velmi vděčná, protože ji dávala možnost nás uživit. I když nakonec zřejmě i na následky této práce zemřela. Její život v těchto letech spočíval ve starosti o nás, psaní dopisů našemu tátovi a jednou za rok návštěvou, ovšem když jsme ji měly povolenou, ve vězení. Měly jsme velkou oporu v babičce a dědovi, tu jim maminka oplatila svou péčí o ně až do jejich smrti.

Otec po návratu říkával, my vězni jsme na tom byli hrozně, ale byli jsme chlapi a zvolili jsme si to. Až přijde doba, a ta doba přijde, ať postaví pomníky ne nám, ale našim ženám: manželkám a matkám.

Já za sebe bych dodala, že ty pomníky nejsou třeba, my ty pomníky vystavěli našim mámám v našich srdcích, ty jsou více cenné a nanejvýše trvalé.

Lidmila Tichá — Vzpomínka — Přednesou Jana Štíplová, Valéria Vasiľová, Tereza Nováková, Barbora Kverková

Marie Jirásková — úryvkyz korespondence přednesou Barbora Kverková, Tereza Nováková, Valéria Vasiľová, Pavel Hermanovský a Jana Štíplová

Josefa Jehličková -  z filosofky projektantkou tepelných izolací

přednesou Tereza Nováková, Pavel Hermanovský, Valéria Vasiľová

JOŽKA JEHLIČKOVÁ, 1917 — 1995

manželka Ladislava Jehličky, redaktora nakladatelství, překladatele, odsouzeného za velezradu a špionáž  na 14 let, vězněného 1951 — 1960(Pankrác, Mírov, Ostrov u KV, Jáchymov, Leopoldov, Bytíz, Vojna)

Po vystěhování z bytu živila sebe a dvě děti ručními pracemi, pak nastoupila jako písařka ve stavebním podniku, kde se postupně během několika let vypracovala díky znalosti jazyků na pozici projektantky. Procházela nejrůznějšími prověrkami, nespravedlivým platovým zařazováním, dostávala výpovědi, přecházela onemocnění. Mnohaleté fyzické i psychické vyčerpání se podepsalo na jejím zdraví.

Vychovávala nás v úctě a lásce k nepřítomnému tátovi, byla nám příkladem a oporou. Táta ji svými dopisy povzbuzoval a po svém návratu se poctivě snažil jí vynahradit příkoří, způsobená komunistickým režimem

Začátkem května 1952 dostala Jožka Jehličková dopis od manžela…

2. května 1952

Drahoušku,

byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas, já na Pankráci seděl zas a v duchu Tobě psaní psal, vzpomínaje, že tomu je dnes právě rok, co jsem Tě naposled viděl, a zítra že tomu bude 11 let, co jsi mi řekla své sladké ano, a rok, co StB řekla své ne.  …   Snad budu mít už brzy soud a tím pádem Tě uvidím, což bude nejpotěšitelnější na té věci. Hlavně dbej těchto několika pravidel dobrého trávení, která jsem zvlášť pro Tebe sestavil:

1) Nic není nikdy tak zlé, jak to vypadá

2) Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř,

3) Ze všeho se najde nějaké východisko

4) Věci, které nemohou být jinak, nezaslouží naší jediné slzy

5) Co Tě nezabilo, to Tě jen posílí

6) Život nezačíná ani včera, ani zítra, ale dnes

Budeš-li se tím řídit, dobře se Ti povede, dosáhneš dlouhého věku a vysokých poct!

Na naši dcerku, když byla ještě malá

Dnes ještě usínáš jak brouček v jahodeni.

Zazívneš zhluboka a očka se ti klíží.

Urputnou hubičku máš ještě počmáranou kříži,

které jsi načrtla andělům na znamení

až slétnou zlehounka a sednou na pelest

postýlky, která v koráb se ti změní.

Ty na něm popluješ. Vždyť přinesli ti zvěst

o ráji, nad nějž v celém světě není.

Ať sedí tichounce a pilně předou sen

a pokorně se učí nevinnosti

v tvých rysech, které ještě nezmámí

nezvaní hosté závisti a zlosti.

Je ještě daleko pošmourný onen den,

v němž ztěžka začneš odříkávat hříchy

a hledat rozhřešení u mámy.

Teď spíš a usmíváš se ze spaní.

Miláčku, zlíbej a obejmi za mne děti. A líbám Tě a miluji, Tvůj Láďa

8. července 1952

Má nejdražší,

obávám se, že tento dopis nebude dost něžný, jak by sis zasloužila, dojmů je stále ještě plno a já jsem člověk dost nesoustředný, však víš.  …   Bylas neustále se mnou, v každé mé myšlence, slovu i činu, vždycky jsem si kontroloval, co bys tomu řekla Ty, Tvá duševní přítomnost a blízkost mi nevýslovně pomáhala a posilovala mě. Lidé, kteří si dovedou vytvořit vnitřní, duševní vztah a svět, jsou neustále spolu, kdyby byli od sebe nevím jak vzdáleni. …

12. října 1952

Drahoušku,

krásná slova sice nespojují lidi, a také nikdy nedosáhnou iluze, za níž se ženou, ale přece jen Ti chci poslat uzlíček krásných slov z noci po Tvé návštěvě.

Tich stojím, posmutnělý,

za  mříží, která dělí

mou tvář a Tvoji líc.

Jakoby uletěly

myšlenky — a přec chtěly

Ti toho tolik říct.

Teď marně hledám slova —

jen teskný úsměv schová

na věky pro radost

tu chvíli jasnozření

v niž změnila mé snění

Tvá přítomnost.

Třeba stůl neprostřený

a usednout kde není,

Tys přišla. Jsi můj host

byť na kratičkou chvíli —

však už ji prozářily

Tvé oči pro věčnost.

Pokorně, beze slova

smím vnímat zas a znova

Tvůj vlahý hlas.

Zářící, uzardělou

chci obsáhnout Tě celou

pro všechen čas.

Tak stojím posmutnělý

za mříží, která dělí

mé rty a ústa Tvá

Však vím: nás nerozdělí,

vždyť dávno už jsme celý

svět jen my dva.

Jsem v duchu stále s vámi, Váš Láďa

Poděkování dcer Hradečné a Mackové 

Děkujeme Dcerám, které nám umožnily nahlédnout do rodinných archivů a zavzpomínaly na své maminky. Uvědomujeme si, že je to jen nepatrný zlomek příběhů, které by mohly být vyprávěny.

Na závěr programu, který jsme pro Vás připravily, nám dovolte vyzdvihnout jeho  cíl a smysl.

Pokusily jsme se Vám sdělit, že zrůdný režim pod taktovkou Komunistické strany Československa útočil nejenom na vězně, ale že s hrůzami, utrpením a tyranií se potýkaly i jejich rodiny — rodiče, sourozenci, manželky, děti.

Jako dcery jsme také prožívaly se svými maminkami jejich starosti a obavy o životy manželů, našich tátů. Byly to především ony, které z nás dětí vychovaly čestné, pracovité a poctivé lidi, byly to ony, které se zasloužily o to, aby se věznění měli kam vrátit.

K dnešnímu dni jim nikdo ani nepoděkoval a neocenil jejich sílu.

Chtěly bychom to tedy udělat my, jejich dcery.

Děkujeme tedy všem maminkám, které měly uvězněné manžely, za jejich statečnost, starostlivost,  lásku a péči, kterou nám věnovaly.

Je teď na nás, abychom jejich pochodeň čestnosti, spravedlnosti, poctivosti, pracovitosti předávaly našim dětem a naše děti svým dětem.

DĚKUJEME 

***************************************************************

Sovovy mlýna v Praze

Pozvánka na valnou hromadu,

která se uskuteční v restauraci Sovovy mlýny dne 25. října 2014 v 10 hodin

Program:

1. Registrace přítomných DCER

2. Přivítání přítomných

3. Zdravice hostů

4. Zpráva o činnosti a hospodaření za rok 2013—2014

5. Volby

6. Oběd

7. Stanovy

8. Rekapitulace, ukončení organizační části, volná beseda s přítomnými a hosty

9. Komentovaná prohlídka Musea Kampa

Svou účast potvrďte v písemné či elektronické podobě na adresu: marie.janalikova@gmail.com nebo na poštovní adresu Marie Janalíková, Masarykovo nám. 164, 688 01 Uherský Brod.

Kdo nepředložil potřebné doklady k registraci, doneste prosím, k nahlédnutí.

Cestovné bude proplaceno.

Srdečně zdravíme a těšíme se na další společné setkání.

**********************************************************************

                                                  POZVÁNKA

                              na setkání Dcer, které se uskuteční

                          v pondělí 23.června 2014 od 10 hodin

                          v Galerii Montmartre Knihovny Václava Havla

    •                                  PROGRAM

                             představení nových Dcer

                      promítnutí dokumentu dcery Boženy Šimanské

                              využití audiovizuálního projektu

                       „Dcery politických vězňů 50.let“ na školách

                          prohlídka stálé výstavy o Václavu Havlovi

              Galerii Montmartre najdete na Praze 1 v ulici Řetězová 7                                          první patro

    •                  ( nejblíže ze stanice metra Staroměstská )

      • Knihovna Václava Havla v galerii Montmartre © http://img.radio.cz

****************************************************************

Pod renezančním stropem v Galerii Montmartre Knihovny Václava Havla v Praze 1 v Řetězové ulici jsme se sešly v toto pondělí 23.června k dalšímu našemu již tradičnímu setkání. Toto, nám tak blízké prostředí, poskytovalo kulisu našeho pohodového rodinného setkání. Velmi nás zaujal promítnutý příběh paní MUDr. Boženy Šimanské, podtržený její přítomností a jejího rodinného doprovodu. Pohlazení po duši bylo pro nás setkání s paní Annou Mackovou z Radia Proglas z Brna. Za její pořady, Noční linka věnované ohlasu televizního filmu Piknik a poodhalení nelehkého údělu a statečnosti našich maminek v této době, ještě jednou děkujeme. K pohodové atmosféře našeho setkání patřila milá tvář naší Jany Švehlové, vynikající občerstvení a skvělá organizace Marie Janalíkové. Budeme se těšit na další naše rodinná setkání.

Miroslava Bočková

***********************************************************************

Setkání s historií, pamětníky a knihou "Abychom nezapomněli"

Publikováno: 8.11.2013, Aktualizováno: 11.11.2013 00:28
Rubrika(y): Aktuality

Ve čtvrtek 7. listopadu 2013 se na gymnáziu v Ostravě-Hrabůvce uskutečnila ojedinělá akce, během níž studenti vyslechli svědectví pamětníků, kteří prošli peklem nacistických či komunistických vězení a táborů, zhlédli animované i dokumentární filmy a  seznámili se se vzácnou publikací — mezinárodní čítankou "Abychom nezapomněli".

Setkání s historií, pamětníky a knihou

Unikátní akci připravili pedagogové Gymnázia v Ostravě-Hrabůvce v čele s učitelem dějepisu Vojtěchem Vlčkem nejen pro studenty své, ale rovněž pro žáky dalších dvou ostravských škol — Biskupského gymnáziaGymnázia Olgy Havlové. Do akce se zapojili studenti čtyř ročníků vyššího gymnázia a kvart.

Ranní program zahájili pamětníci svým vyprávěním a besdami se studenty. Ti mohli během dopoledne navštívit vybrané dvě třídy (celkem jich bylo nachystáno sedm), v níž jednotliví svědci minulosti vyprávěli svůj životní příběh. Mohli se tak zaposlouchat do slov o životě za II. světové války, za Protektorátu, do líčení o každodenní realitě ghett či koncentračních táborů — Michal Salomonovič, Luděk Eliáš, Zuzana Skácelová. Jiní pamětníci pak vzpomínali na období komunistické totality, poúnorové represe, činnost StB, politické procesy, život v táborech či v útvarech PTP — Leo Žídek, Zdeněk Růžička, Rostislav Sochorec, nebo na těžké dětství dcery politického vězně v 50. letech 20. století — Eva Langrová.

V další části setkání studenti zhlédli na dokumentární a kreslené filmy k tématu ("Postavení mimi hru" a filmy z Post Bellum). Na projekce navázala prezentece nové knihy — Mezinárodní čítanky "Abychom nezapomněli — Výpověď o totalitě v Evropě". Publikace je vzácným souborem vzpomínek pamětníků 16 zemí střední a východní Evropy na hrůzy nacismu a komunismu, vydala ji Platforma evropské paměti a  svědomí. Knihu studentům představila Dr. Neela Winkelmannová, výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí. Ukázku z knihy, příběh z období velkého hladomoru na Ukrajině pak přečetl herec Divadla Petra Bezruče Norbert Lichý.

Reportáž České televize z akce si můžete prohlédnout ZDE — pořad Události v regionech, v pětadvacetiminutovém zpravodajském pořadu ji najdete v čase 19:53.

Bližší informace o publikaci najdete ZDE

Fotografie

*************************************************************

Proti ztrátě paměti — 27. 6. 2013 Neobvyklé tržiště

V den výročí popravy paní doktorky Horákové se konala akce, kterou popsala Hana Truncová politická vězenkyně a Dcera takto:

Neobvyklé  TRŽIŠTĚ  -  Tylovo  náměstí  v Praze  — ve  dne  27.06.2013
Tento  DEN  se  připomínala  PAMĚŤ   občanům  otevřeným  k dialogu, otevřeným  připomínat  sami  sobě……jak  asi  žili  před  více  než  půl  stoletím……kdy  kriminály  praskaly  ve  švech  a  popravčí  četa  měla  žně.Paradoxně  se objeví  tyto  vzpomínky  letošního  TRŽIŠTĚ   na  stránkách  DCER  s velkým  zpožděním — TO  s naší  pamětí  nemá  nic  společného.  Stálé, ale i  pověřené  pisatelky  se  spoléhaly  na  účastnice  projektu, začínaly  prázdniny, v rodinách  poněkud  jiný  rytmus  i  program, milí  čtenáři, čtenářky, tolerujte, prosím,  čas   v letních  vedrech.

http://www.protiztratepameti.cz/cs/fotogalerie#

Dcery.cz

Akce na TRŽIŠTI na Tylově náměstí byla viditelná — byla natolik skvěle připravena, že se ve velkoměstě nedala přehlédnout. Téměř tisícovka žáků, studentů pochodovala z Národního divadla směrem k „Tyláku“, kde se mimořádně nekupilo ovoce či zelenina, ale dokumenty všech dokumentů, věruhodné důkazy 50.let minulého století. Mládež, která prezentovala úvod celé dlouhé odpolední akce pod širým nebem, ví i zná historické pozadí doby totality, šla do ulic se záměrem vyburcovat v lidech PAMĚŤ.

Dcery.cz

 

„Prodávali“ jsme své autentické vzpomínky, bývalí vězňové, vězeňkyně, DCERY rodičů, kteří byli odsouzeni k trestu za mřížemi a děti zůstaly bezprizorné, muži PTP, pamětníci „Českých dětí“, ale i gymnazisté pardubického gymnázia….rozdávali jsme odpovědi na různé otázky , oslovili nás lidé napříč generacím — na čas jsme nehleděli — akce se ukončila muzikou na tržišti.

Dcery.cz

 
Osobně nám poděkoval pan ředitel projektu ČLOVĚK V TÍSNI, pan Karel Strachota — jemu, celému teamu, poděkuji jménem DCER, jménem všech, které mé dnešní opožděné poděkování oživí nedávné radostné chvíle „za pultem“.
Dcery.cz
 
****************************************************************

Na besedě v Písnické aneb Moderní dějiny trochu jinak

Dcery.cz

Moderní dějiny trochu jinak

Začátkem prosince navštívily naši školu Gymnázium Písnická dvě zajímavé dámy: Jaroslava Matoušková a Alena Voříšková z občanského sdružení Dcery 50. let. Zavítaly mezi nás na pozvání prof. Humhalové, aby nám formou besedy přiblížily svůj život v Československu v 50. letech minulého století.  Příběhy těchto žen, které komunistický režim připravil o jejich blízké a  zanechal tak hlubokou stopu v jejich vzpomínkách na dětství, naše studenty zaujaly a oživily tak učební látku moderních dějin. Snad ještě nikdy nebyla diskuse v rámci pravidelných besed na našem gymnáziu tak živá a názorově pestrá.

Citujme dojmy studentů:

„Beseda byla velmi působivá a byli jsme rádi, že jsme se mohli setkat s  osobami, které zažily hrůzu komunistické éry na vlastní kůži.“

 „Obě ženy nám podrobně vylíčily svoji trnitou cestu životem. Jejich příběhy v nás zanechaly silný dojem a vedly nás k hlubšímu zamyšlení nad tehdejší dobou.“

„Obě dámy byly velice sympatické, ochotné povyprávět nám o svých zkušenostech a odpovídat na naše — leckdy i osobní — otázky. Paní Matoušková se s námi dokonce podělila o své rodinné fotografie, abychom si tak mohli vytvořit lepší představu o jejím dětství.“

„Nikdo z nás se nedokáže vžít do jejich situace a každý doufá, že nikdy nezažije nic podobného.“

„S úctou přijímáme svědectví těchto dvou žen, ale nesouhlasíme s názorem paní Voříškové na ocenění bratří Mašínů, jejichž činy obhajuje.“

Jana Leichterová, Alice Kristenová, dějepisný seminář V8. a 4.A

Dcery.cz

****************************************************************

 Olga Bezděková v Arcibiskupském gymnáziu

Mám radost, když se mi dostane do ruky zpráva, že Dcery chodí do škol a vyprávějí… Tu je jeden příspěvek od Oli Bezděkové:

7. března 2013 jsem byla pozvána paní dr. Hanou Almerovou (profesorkou dějepisu a češtiny) na Arcibiskupské gymnázium v Praze 2 na besedu se studenty o mém otci, plk. Ing. Stanislavu Rejtharovi. Překvapila i vystrašila mě velká účast studentů.

Své vyprávění jsem začala větou, že mě synové varovali, abych mluvila pomalu a nepoužívala sprostá slova (která mě ale naučili!). Po přehrání úryvku z rozhlasové četby na pokračování (Česky rozhlas 2, 2010) tátových vzpomínek vydaných v knize „Dobří vojáci padli…“ (1999, 2002, 2011) a naladění atmosféry jsem studentům přiblížila osudy mého táty za 2. světové války, kdy bojoval v řadách letců v 313. čs. stíhací peruti RAF, ale i na  Slovensku, kde se zúčastnil s 1. čs. stíhacím samostatným leteckým plukem Slovenského národního povstání jako náčelník štábu. Po potlačení povstání dobrovolně zůstal na  Slovensku s těmi, kteří neměli čím odletět. Již tam se setkal s nevraživostí komunistů, kteří ho napadali za to, že přišel ze „Západu“.

Dcery.cz

Po příchodu do Prahy již 15. 5. 1945 zašel na Národní výbor v Praze 1 na bytový odbor s žádostí o byt. V Anglii měl ženu a syna a 16 měsíců je neviděl, oni o něm neměli od srpna 1944 žádné zprávy. Komunistický úředník se podíval na pohublého muže(na SNP ztratil 21 kg) v uniformě RAF s vyznamenáními a řekl: „Jak to, že jste se vrátil? Dobří vojáci padli…!“

Paní prof. Almerová mé vyprávění průběžně doplňovala četbou ukázek z knihy. Studenti ocenili i prezentaci fotografií z Fotopřílohy „Dobří vojáci padli…“. Stručně jsem referovala i o těžkém životě po roce 1948, kdy byli letci degradováni, perzekvováni, vězněni.

Závěrem se promítl dokumentární film ze srpna roku 1945, kdy kuroslepští rodáci uvítali svého hrdinu. Film, který se rodině dostal do ruky až v roce 1975, střežím jako poklad. Není dosud známý široké veřejnosti.

Studenti se o téma zajímali, bylo to vidět z jejich tváří. Ulétlo mi několik sprostých slov (které však studenti ocenili), např. Alexeje Čepičku, který se zasloužil o degradaci letců a vojáků, jsem charakterizovala jako „svini“. Dokonce jsem v roce 1974 v Senohrabech u Prahy přišla s partou na ples a sousedka se mě zeptala: „Oličko, Oličko, nevadí Vám, že jsme k Vašemu stolu posadili Čepičku s manželkou Martou Gottwaldovou? Nečekaně přišli na zahrádkářský ples.“ „To tedy vadí“, odpověděla jsem, „dcera československého důstojníka si v životě nesedne za stůl s Čepičkou!“ a opustila jsem sál.

Své zážitky z besedy studenti popsali v tzv. reflexích.

Anna Brabencová

Beseda s paní Bezděkovou se mi moc líbila, zejména otevřenost s jakou nám paní Bezděková líčila příběhy své rodiny. Paní Bezděková umí velice živě a barvitě vyprávět, leckdy i vtipně, že věřím, že všichni v místnosti viseli na každém jejím slově, tak jako já. Je veliká škoda, že beseda trvala pouze dvě hodiny. Tato beseda byla pro mě zajímavá také z osobních důvodů, jelikož znám jejího synovce, jednoho z vnuků Stanislava Rejthara.

Lucie Ledvinová

Na besedě mi přišlo obzvlášť pěkné, že se takto dokázaly dochovat video záznamy z tehdejší doby. Myslím, že je to velice vzácné a bylo to hezké oživení besedy. I většina vyprávěných příběhů byla dobře podána a s vlastními zkušenostmi jsou příběhy mnohem zajímavější. Zvlášť když k příběhu máte tak blízko. Také si myslím, že je velice cenné, když se vaši potomci chopí vašeho osudu a dále ho šíří do škol a veřejnosti. Hlavně je dobré, když to slyší mladí a trochu se zamyslí nad tím, jaké dnes máme možnosti a svobodu. Dle mého názoru si p. Bezděková vedla na besedě velice dobře. Mluvila srozumitelně, věcně a dokázala zaujmout a pobavit. Myslím, že to bylo velice dobré, obzvlášť když člověk není profesionální řečník. Myslím si, že Stanislav Rejthar byl silná a velká osobnost a rozhodně si zaslouží, abychom na něj pamatovali. Moc se mi líbil film (i k němu zpracovaná hudba), který mi připomněl, že ta doba opravdu nebyla lehká a postavit se ostatním stálo velikou dávku odvahy. Jsem ráda, že jsme přímo od jeho dcery, paní Bezděkové, slyšeli různé zajímavosti a komentáře. Mluvila velmi otevřeně a bezprostředně, což jsem uvítala, protože ne všem se naskytne taková příležitost a její vyprávění bylo zajímavé, takže myslím, že nikdo neměl problém s udržením pozornosti. Obdivovala jsem, jak si vše pamatuje a jak sehnala mnoho materiálů, které do knihy přidala a které by jinak byly zapomenuty nebo úplně ztraceny.

Jonáš Kolomý

Jsem rád, že máme na naší škole jednou za čas možnost setkat se s lidmi, kteří mohou vyprávět přímo z vlastního života, nebo z života svých blízkých. Paní Olga Bezděková vyprávěla převážně o svém otci, Stanislavu Rejtharovi. Dozvídáme se o minulosti zase trochu z jiné stránky, přímo od někoho, kdo má velké životní zkušenosti, kdo byl blízký někomu, kdo to zažil. Myslím, že nám to pomůže udělat si obrázek o minulosti, trochu o tom popřemýšlet, abychom se dokázali z minulosti poučit.

Tereza Goetzová

Ze začátku jsem nevěděla, co bych měla čekat, ale nakonec jsem byla velmi mile překvapena. Povídání paní Bezděkové mi přišlo skutečně zajímavé a poutavé. Na jeho základě jsem se rozhodla zjistit si o jejím otci, panu Stanislavu Rejtharovi, více a musím říci, že obdivuji jeho statečnost a vlastenectví. I po vážném zranění se opět vrátil do leteckých řad, aby bojoval za svobodu a spravedlnost. Opravdu se mi moc líbila prezentace paní Bezděkové. Podle mě to měla výborně připravené a obrázky se skvěle udělanou prezentací tomu dodaly přehlednost a zajímavost.

Mimo jiné, mě zaujal film, který se i po takové době zachoval a s vkusně dodělanou hudbou se to krásně doplňovalo. Přednášce dodával na atmosféře a atraktivitě. Pokud by byla možnost, ráda bych se přišla podívat na více podobných přednášek.Velmi mě to zaujalo. Děkuji

Lucie Cermanová

Jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost zúčastnit se besedy s touto výjimečnou dámou. Její téměř dvouhodinové vyprávění bylo velmi poutavé a umožnilo mi získat novýpohled na krutou dobu komunistického režimu. Velmi jsem ocenila její humor, s kterým líčila své mnohdy nelehké zážitky z dětství. Několikaminutový černobílý film byl velmi dobře zpracovaný a díky tomu, že byl plný zachovalých fotografií, nám přiblížil její minulost. Ještěbych chtěla dodat, že její otec byl pravým hrdinou, na kterého by měli lidé s úctou vzpomínat.

František Vlček

Na besedě jsme se zaobírali knihou a životním dílem pilota Stanislava Rejthara, který byl za II. světové války příslušníkem RAF (Royal Air Force = Britské královské letectvo) a po II. světové válce okusil velmi hrubé zacházení od komunistů v Československu, kteří hozbavili ocenění za hrdinské zásluhy za II. světové války, degradovali, později vyhodili zarmády a nakonec ho zbavili i jeho bytu. Měli jsme tu možnost být na besedě s jeho dcerou PhDr. Olgou Bezděkovou, která okomentovala pár částí z knihy, ze kterých nám byly čteny ukázky, poté nám pustila černo-bílý němý snímek o návratu S. Rejthara do jeho rodné vsi a nakonec jsme mohli vidět fotografie ze života S. Rejthara. Způsob, kterým paní Bezděková přednášela, se mi velmi líbil, jelikož na rozdíl odjiných přednášejících (například od osob zúčastněných na Menetekelu) vkládala do přednesu i svůj osobní názor a nebála se skrýt své emoce — toto výborně dokazuje věta, kterou paní Bezděková měla popsat Alexeje Čepičku: “Čepička byl svině!”. Z celé besedy mne nejvíce zaujalo povídání o jejím životě v ještě komunistickém Československu, protože se narodila do rodiny, která měla v té době velké politické a názorové problémy.

Václav Brabec

Zdá se, že Olga Bezděková je opravdovou opatrovnicí naší historie. Elán a chuť bojovat s komunismem neztratila ani v chvílích nejtěžších. Přednášku brala s humorem a podala nám téma v jazyku nám srozumitelném a jasném — to se mi opravdu líbilo. Dále co bych ocenil, byly ukázky dobových fotografií, ale také čtení knih, kterých je autorkou právě Olga Bezděková. Snad právě tato beseda nám otevře oči v tom, jaké zlo byl komunismus.

Marie Folejtarová

Bylo moc příjemné vyslechnout svědectví někoho tak znalého situace. Paní Bezděková, dcera Stanislava Rejthara (válečného letce) nám povídala o svém otci. Líbilo se mi, jak nám dokázala skvěle podat tehdejší situaci a dokonce s humorem. Vyprávěla nám určité příběhy a situace, což člověka zaujme více než holá fakta. Paní Bezděková mi zase o něco přiblížila život těchto hrdinů, jako byl například pan Rejthar. Paní Bezděková k nám byla velice milá a vlídná. Vyprávěla to, co slyšela z úst svého otce i to, co s ním jako dítě prožila. Jako bonus nám byly předčítány úryvky z knihy, kterou paní Bezděková sama sepsala. Tyto úryvky pak komentovala. Byl nám promítán němý film.Popisoval návrat československých letců včetně pana Stanislava Rejthara do rodné vísky, do Kuroslep. Bylo vidět, jak jsou všichni šťastní z návratu hrdinů. Chtěla bych dodat, že si vážím toho, že paní Bezděková přišla a podělila se s námi o své zážitky. Naše generace nezažila ani komunismus, natož světovou válku, a tak je skvělé, že se o těchto obdobích můžeme dozvědět skrz pamětníky.

****************************************************************

 

Věra Pytlíčková informuje o významu návštěv ve školách

Datum: 2.5.2007 v 16:09

Nejen političtí vězni a vězeňkyně, ale také Dcery politických vězňů se po dva roky zúčastňovali besed s mládeží ze základních, ale i středních škol. Političtí vězni přijatelnou formou, bez nenávisti a emocí vyprávějí o důvodech svého odsouzení, o týrání při výsleších i po dobu věznění, o týrání psychickém i fyzickém. Objasňují skutečný život v období totality padesátých let 20. století, nebezpečí ideologie nacistické i komunistické. Potomci vězňů hovoří o životě před mřížemi, o strastech matek, otců, manželek a dětí. O tom, jak nemohli studovat, vykonávat zaměstnání, které by je uspokojovalo, ale také slušně uživilo.Političtí vězni i Dcery získávají pozornost dospívající mládeže svým vystupováním a pravdivým vylíčením svých prožitků, které jsou tak otřesné a nezapomenutelné, že si je nelze vymyslet. Ty byly prožity. Psychické dopady  pociťujeme  dodnes. Jak političtí vězni, tak Dcery potvrzují svým jednáním hodnoty, které jim byly celý život vlastní. Vztah k rodičům, rodině, vlasti, nezávislosti, samostatnosti, demokracii a svobodě. Odměnou je jim ukázněnost a zájem mládeže, které jsou dotvrzeny množstvím dotazů nejen k promítaným dokumentárním filmům, ale také k osobnímu vystoupení členů KPV a Dcer.Mnozí učitelé jsou velmi překvapeni nejen vylíčenými prožitky, ale i zájmem žáků. Sic, příběhy se lépe pamatují.Dřívější i dnešní komunisté se snaží svými výroky v médiích a neustálými urážkami snižovat pravdivost prožitých útrap psychických i fyzických. Ponižují důstojnost nejlepších lidí národa, ať to byli vojáci západního či východního odboje, sedláci, skauti, studenti, inteligence, podnikatelé, ženy, kněží a příslušníci církevních řádů apod. Komunisté se dožadují účasti na besedách. O čem chtějí se studenty hovořit? O své nelidské ideologii nebo o tzv. materiálních výhodách socialismu, o tom, kdo mohl nebo nemohl studovat, vykonávat své zaměstnání, o morální devastaci lidí atd.? Když už se nestydí za pošlapání základních lidských práv, za nelidské zacházení se stovkami tisíci charakterních lidí, bude lépe, když budou MLČET!

****************************************************************

Poděkování paní Věře Pytlíčkové

Datum: 4.4.2007 v 22:13

Dobrý den,

chtěla bych touto cestou poděkovat paní Věře Pytlíčkové za její účast na besedě na naší škole, která se konala v rámci projektu Příběhy bezpráví — komunistické ČSR. Paní Pytlíčková byla na naší škole již podruhé a svým milým přístupem si získala nejen nás, učitele, ale také naše žáky. Díky ní jsme mohli letos na naší škole přivítat také plk.Mikše, který přispěl k neopakovatelné atmosféře celého dopoledne. Pro dokreslení posílám jednu fotku.

Chci jí za všechno co nejsrdečněji poděkovat. Její rady a zkušenosti mě osobně velice obohacují.

S pozdravem

Mgr. Ivana Otáhalová

ZŠ Brno, Jihomoravské nám. 2, Brno-Slatina

dcery-cz-vera-pytlickova-dcery-nepritele-statu

***************************************************************

Besedami ve školách bojujeme proti ztrátě paměti

Nevím, jestli je tDceryo náhoda, ale přišla mi elektronická zpráva z Hořic od paní Hany Truncové. Reakce nejlepší na stesk nad falšováním dějin našimi komunistickými spoluobčany. Díky, Haničko, za Tvou práci pro studenty, ale i mladé učitele a profesory. Velmi dobrý a už lety vyzkoušený způsob, jak přirozeně předvést posluchačům realitu 50. let minulého století.

„Demokracie je dílnou  svobodného života. Bez demokratické výchovy není demokracie“ to jsou slova T.G.Masaryka.

Čas běží, vyrůstají nové generace, mladí lidé mají spousty informací díky vyspělé technice — a přesto naslouchají pamětníkům, zajímají se o dějiny své země — jsou fantastické. Jejich dotazy svědčí o vnitřním citu, spoluúčasti na vzpomínkách, představivosti, jejich skvělá spolupráce je toho důkazem.

„Nebolí Vás o tom mluvit?“ — „Odseděla jste si svůj trest celý?“ — „Jak dopadla Vaše rodina?“ — „Kdy jste viděla svou rodinu opět celou?“ — „Jak jste se vypořádali se svými zážitky, které Vám byly nepříjemné?“ — „Byla jste letos u voleb?“ — „Dalo Vám velké problémy vrátit se do normálního života?“ — „Jak se Vám mluví o věcech které jste prožila?“ — „Co byla Železná opona?“ — „Vzpomínáte na tyto časy často? Měli jste o této době nějaké špatné sny?“ — „Jak Vás přijala rodina, když jste se vrátili?“ — „Bylo pro Vás něco v té době kladné?“ — „Kde jste vzali odvahu?“ — „Nad čím jste ve vězení přemýšleli?“ Dcery

Tak bych mohla pokračovat…… na některých školách se mnou besedovali Jaroslav Grosman, politický vězeň, Antonie Hofmanová, politická vězeňkyně, Stanislav Prokůpek, politický vězeň, Václav Mach, politický vězeň a  SYN  zatčených rodičů, Růženka Popílková, politická vězeňkyně a  DCERA  zatčených rodičů, Marie Ryšavá, DCERA politického vězně, Eliška Vlčková, DCERA  politického vězně. — Vracíme se do svých dávných životních zážitků, hovoříme i za ty, kteří nikdy promluvit nemohli.

V letošním školním roce, na podzim 2008, jsem měla celou šňůru besed na různých školách  v rámci Projektu ČLOVĚK V TÍSNI. Dokumentární filmy, které jsou školám k dispozici, navodí správnou atmosféru doby, besedou navazujeme na dané téma. Sami pedagogové říkají, že žádná kniha nemůže pootevřít pohled do nedávných  dějin tak, jako vyprávění pamětníků. Ceníme si kvalitní přípravy a spolupráce kantorů, děkuji za nás besedující i tímto článkem na stránkách DCERY  50.let.

Nejkrásnější odměnou pro nás besedující je darovaný ČAS…. Na mnoha školách máme k dispozici potřebný časový prostor, abychom na konci besedy mohli ještě besedovat, odpovídat na otázky. Nakonec cituji slova žákyně  ZŠ: „Při besedě jsem si uvědomila, jak se v téhle době máme dobře, a přesto si lidé stěžují. Myslím si, že tuto besedu by měli mít všichni, aby si uvědomili,  koho mají volit.“ Konec citátu.

Potlesk patří všem pracovníkům Projektu ČLOVĚK V TÍSNI, všem dokumentaristům kvalitních filmů, všem kantorům, kteří s Projektem spolupracují!Dcery

Zavzpomínala Hana Truncová-Johnová Dcera i vězeňkyně/ sobota, 24. ledna 2009
***************************************************************
 

Beseda v Gymnáziu Bilíkova v Bratislavě

Politické procesy v Československu po roku 1945

DceryPo dve februárové popoludnia sa na našej škole uskutočnila beseda s p. Jurčovičovou a p.Ničovou, ktorých rodiny podobne ako tisíce iných boli postihnuté prenasledovaním zo strany komunistického režimu.

Utápajúc sa v problémoch dnešnej doby zabúdame na udalosti 50-tych rokov, keď sa  predchádzajúci režim snažil všetkými postriedkami, podľa sovietskeho vzoru, odstrániť zo spoločnosti každého, kto by svojim slobodným názorom, slušnosťou a inteligenciou predstavoval prekážku pri budovaní socializmu.

Mimo očí verejnosti sa tak odohrávali tisíce ľudských tragédií, ktorých skutočné rozmery si dnes vieme len ťažko predstaviť. Napriek zväčšujúcemu sa časovému odstupu je preto potrebné mladým ľuďom tieto udalosti pripomínať a vysvetlovať, aby oni sami svojim konaním, na základe svojej politickej zodpovednosti v budúcnosti, zabránili návratu podobných neľudských praktík, ospravedlňovaných "celospoločenským prospechom".

Dcery

****************************************************************

Besedy na ZŠ  a SŠ  v rámci Projektu JEDEN SVĚT — Příběhy bezpráví — 2006/2007

Obdržet pozvání na školu — jakoukoliv — považuji za kladný přístup kantorů k celému Projektu. Před každou besedou se rozvíjí  korespondence, ale i osobní telefonáty — a když se hostitel těší na svého hosta — či hosty — vykračujeme pravou nohou…

Nemáme s sebou knihy či lexikony, až na nějaké zajímavé písemné dokumenty, přineseme na každou školu nůši vzpomínek, to je vlastně náš dokumentární film, který se nám při každé besedě promítá před očima — každá beseda vyzní poněkud jinak — jednak navazuje na dokumentární film, který si škola vybrala pro tuto tématiku, navíc je třeba přizpůsobit mluvené slovo věku žáků či studentů — a většinou následuje beseda k besedě. Písemné otázky, kterých si velice cením a použiji třeba při dalších besedách, ale i důvěrné otázky žáků na samém konci besedy, z očí do očí, tak tomu bylo třeba na ZŠ v Trutnově, kde se konala beseda ve velkém kino-sále, zpočátku otázky nebyly… až po besedě se shlukli žáci kolem nás, řekli třeba Václavu Machovi, že jejich rodina bydlí v témže domě, do kterého se jejich rodina v 50.létech musela nastěhovat… nebo ke mně přistoupila studentka jednoho gymnázia s otázkou, zdali jsem znala Aloise Hlavatého-Mukla, jak by ne! — Či na konci besedy povstal kantor,  měl oba rodiče v 50.létech zavřené — .

Nikde nepodceňuji vědomosti dnešní mládeže, často jejich otázky překvapují. „Co říkáte bratřím Mašínovým, pokládáte je za hrdiny?“ — „Co říkáte naší současné vládě?“ — „Co říkáte volbám?“ — „Jak to, že mají komunisté tolik preferencí?“

Dvě dobrovolné ANKETY  po besedě, na jedné ZŠ a soukromém gymnáziu vyzněly nádherně. Mám z kvinty, septimy a oktávy  ručně psané poznatky, ale i žáci ZŠ  napsali  své dojmy z besedy krásně.

Vzpomínám na  besedu na BBGymnáziu v Bohosudově, kde jsem společně besedovala s Otcem Karlem Otčenáškem, v místě, kde jsem před svým zatčením prožívala 50.léta zblízka a mohla studentům číst i úryvky z letitého mého deníku, který náhodou přežil.

Společné besedy s DCERAMI  Muklů  si velice cením — jejich vyprávění padá u školní mládeže na úrodnou půdu, zajímají se totiž o rodinné zázemí bývalých vězňů, jejich otázky jsou citově podložené — se mnou besedovala Eliška Vlčková z Chrudimě,  Marie Ryšavá — Vaníčková  z Trutnova, Věra  Pavlovcová z Nové Paky —  DCERY  Muklů. Jejich zážitky byly PŘED  mříží, jejich životní příběhy, ač velice smutné, mají u posluchačů velkou odezvu. Fandím mládeži — není zdaleka pouze vizuální, hypermoderní…

Své povídání uzavírám  úvahou  z jedné ZŠ: „Divím se, jak ty ženy mohou o té době hovořit — jsou to velice silné ženy, chtěla bych je mít za  babičku.“

Zapsala: Hana Truncová-Johnová/ čtvrtek, 7. prosince 2006

upraveno pro internetové stránky www.dcery.cz — dne 10.srpna 2007

****************************************************************

Krásný ztráty a vyrovnávání se s minulostí

Už po léta některé z Dcer spolupracují s festivalem Příběhy bezpráví — Jeden svět na školách. Po vytvoření našeho občanského sdružení se jako organizace zúčastňujeme a festival podporujeme.  

Podívejme se na setkání paní Julie Hruškové a Karla Strachoty v Krásných ztrátách u Michala Prokopa. Znovu si potvrdíme, že i naše práce ve školách má velký dosah.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096002521-krasny-ztraty/211562250500024/

****************************************************************

Marie Janalíková upozorňuje na regionální úspěch

Než kliknete na link, potěšme se, jak se hřivna rozmnožuje. Už ne jedna škola, ale víc a víc se zajímá o nedávnou historii. I my Dcery patříme mezi ty, kteří rozpohybovali a které rozpohybovaly stojaté vody. Bohu díky.

http://slovacky.denik.cz/zpravy_region/pribehy-bezpravi-organizuji-na-sedmi-skolach-slova.html

 ***************************************************************

Můžete se podívat, jak se podílejí některé členky našeho občanského sdružení na besedách. Chtěla bych Vás poprosit, která z vás najdete chvilku, především, Dcery z Prahy, ale pochopitelně i z jiných míst naší země, rozšiřte kroužek těch, které chodí do škol a svými vzpomínkami při besedách pomohou při výchově a vzdělávání našich budoucích generací. Vždyť příběhy pamětníků jsou tím nejideálnějším kořením hodin dějepisu.

Děkuji.

Příběhy bezpráví http://www.jedensvetnaskolach.cz/index2.php?id=479

**************************************************************

První podzimní putovní kavárna je domluvena

Datum: 8.10.2009 v 21:43

Sejdeme se na stanici tramvaje Lazarská a na rohu v Lazarské a Vodičkovy ulice v Praze 1 ve středu 14.10.2009 v 15.00 hodin. Opozdilci nás najdou v kavárně CAFEIDOSKOP.Na stránkách kavárny http://www.cafeidoskop.cz/ si už můžete vybírat, čím si zpříjemníte naše setkání.Těšíme se na Vás — za kavárenský team Běla a Jiřina.

Restaurace a pohostinstvíLazarská 13/8120 00 Praha-Nové MěstoTelefon: +420 224 946 526E-mail: info (at) cafeidoskop.czwww.cafeidoskop.cz

**************************************************************

Ostravská univerzita

Datum: 2.8.2006 v 8:29

Dne 23. března 2006 se uskutečnila na Filosofické fakultě Ostravské univerzity konference na téma „Perzekuce obyvatel ČSR v letech komunistického režimu 1948—1960“. Konferenci zahájila děkanka FF doc. Phdr. Eva Mrhačová. První přednášku přednesla prof. Phdr. Nina Pavelčíková, CSc., vedoucí katedry historie, která seznámila posluchače s fakty období padesátých let, týkající se přímo ostravského regionu. Nejvíce zaujalo líčení poměrů na zdejších šachtách. Dále vystoupil předseda ostravské pobočky Konfederace politických vězňů ČR Leo Žídek, který přiblížil průběh zatýkání, vyšetřování a věznění z vlastní zkušenosti. Stručně posluchače seznámil s činností KPV ČR.

Po krátké přednášce pokračovala konference přednáškou dr. Jany Švehlové, která je Adjunct Assistant Professor na Uniformed Services University of the Health Sciences v USA a take dcerou politického vězně. Studovala politickou psychologii a její výzkum je na dobrovolném základě. Právě přednáškou na příkladu vlastní rodiny seznámila posluchače s osudy rodin politických vězňů a psychologických vlivů politických událostí na další generace. Přítomny byly také dvě členky KPV, dcery politických vězňů Eva Vláhová a Eva Langrová.

Další příspěvek patřil studentce OU Janě Jeřábkové, která rozhovory s pamětníky zpracovala do své diplomové práce, ze které přečetla ukázku. Tímto skončila dopolední část v zaplněné největší posluchárně a po následné diskuzi se přednášející a někteří studenti přesunuli do malé jídelny, kde se pokračovalo v debatě ve volném duchu. Na ukončení konference byl promítnut film Sladké století. Velký dík patří asistentce paní děkanky, paní Janě Bolkové, snaše politické vězenkyně, za perfektní organizaci.

Eva Langrová

Dcery — Univerzita Ostrava 23. 3. 2006 - na foto: Leo Žídek — předseda Konfederace politických vězňů Ostrava

Dcery — Univerzita Ostrava 23. 3. 2006

 Dcery — Univerzita Ostrava 23. 3. 2006

****************************************************************

Zprávy ze Slovenska

Stretnutie 27. 2. 2009

Deti politických väzňov najmä dcéry sme sa stretávali už dlhšiu dobu. Táto naša aktivita vyústila až do oficiálneho stretnutia  dňa 27. februára 2009   kedy sme na pôde Ústavu pamäti  národa (ÚPN) v Bratislave  založili sekciu „Deti politických väzňov“ pri OO KPVS Bratislava.

Pracovníci ústavu nám vyšli v každom ohľade maximálne v ústrety. Naše stretnutie osobnou prítomnosťou podporili aj euro poslankyňa pani MUDr. A. Záborská, PhD., ÚPN zastupoval  vedúci produkčného centra Oral History a súčasne syn politického väzňa pán Dr .O. Krajňák, PhD., pretože predseda správnej rady  ÚPN Dr.A. Petránsky, PhD. sa nemohol na stretnutí zúčastniť pre  mimoriadne pracovné zaneprázdnenie. Nad stretnutím mal záštitu predseda KPVS pán don Srholec.

Našim posolstvom a aktivitou je chrániť a uchovať pamiatku našich rodičov pre budúcu generáciu a nedopustiť stratu pamäti národa. Prezentáciou   príspevkov na školách a v médiách považujeme za potrebnú  informovať hlavne mladú generáciu aby mohla objektívne pochopiť a posúdiť históriu a dokázala tak o nej   pokojne a fundovane o  diskutovať.

Rozhovor čísla s RNDr. Máriou Jurčovičovou, Csc.

1. Ešte mám v živej pamäti Vaše „Spomienky na pobyt v Jasenovej“ v knihe Triedni nepriatelia II. Váš otec bol zaistený v jeseni 1947, pár mesiacov pred februárovým pučom 1948. O päť rokov neskôr, v jeseni 1952 Vás, Vašu sestru, matku a starých rodičov v rámci akcie B „premiestnili“ z Bratislavy do Jasenovej na Orave. Priblížili by ste nám v krátkosti osudy Vašej rodiny po r. 1948? 

Vrátila by som sa ešte o dva roky späť. Obdobie od prvých volieb po vojne v roku 1946 až do februárových udalostí v  roku 1948 bolo bohaté na politické udalosti, ktorých niektoré dôsledky poznačili našu históriu až do novembra 1989. Môj otec sa aktívne podieľal na víťazstve demokratickej strany (DS) na Slovensku vo voľbách 1946. To však prekážalo  nastupujúcej komunistickej garnitúre a tak ako ste už uviedli, bol na jeseň 1947 zaistený v rámci skupiny protištátneho sprisahania proti republike. Jeho zaistenie prebehlo tak, že sa jedného dňa nevrátil z práce a nik z rodiny nevedel čo sa sním stalo. Mama sa to dozvedela až dodatočne a tak sa začalo pre nás obdobie perzekúcie, strádania a neistoty už pred nástupom komunizmu, a počas celého nasledujúceho obdobia. Otec bol v tom čase jediný živiteľ rodiny, pretože v čase zaistenia  mala sestra  5 mesiacov a ja 3 roky. Na celej situácii bolo zarážajúce, že povereník výživy za demokratickú stranu s okamžitou platnosťou zastavil otcovi plat a tak mama bola odkázaná výlučne na finančnú pomoc svojich rodičov. Po vysťahovaní z Bratislavy sa pre nás začala úplne iná doba.  Bol to zápas o každodenný život aby sme v ňom obstáli v duchu kresťanských zásad a aby sme nepodľahli komunistickej ideológii. Zatiaľ čo bol otec vo väzení mama celý čas na Orave viedla kurzy cudzích jazykov.  Otec sa vrátil z väzenia v októbri 1957 v zlom zdravotnom stave, pretože bol väznený hlavne v Leopoldove a v Jáchymove. Mal možnosť pracovať hlavne manuálne napriek tomu že mal vysokoškolské vzdelanie a ovládal niekoľko cudzích jazykov. Jeho najkurióznejšie zamestnanie bolo „vedúci dokrmovne“ t,j . krmič 32 býkov. Táto jeho práca bola korunovaná ocenením „Najlepší krmič v Bansko-bystrickom kraji“. Popri tom otec vyštudoval  strojnícku priemyslovku v Ružomberku. Mama mala povesť vynikajúcej učiteľky cudzích jazykov a bola veľmi žiadaná nielen v štátnych  podnikoch ale dávala aj súkromné hodiny.  To že som dcéra politického väzňa mi komunistický režim dával veľmi jasne na javo, keď po skončení základnej školy s vyznamenaním  som dostala zákaz študovať na akúkoľvek strednú školu a dostala som odporúčanie ísť výlučne do učňovského pomeru, odbor murár. Ale nevzdala som sa a vyštudovala som. Sestra tým že bola mladšia mala túto situáciu o niečo ľahšiu.  Za tým všetkým je však obrovská sebadisciplína,  rodinné zázemie a súdržnosť čo možno dnes často absentuje.

2. Ste dcéra politického väzňa, účastníčka neslávne známej Akcie B. V minulom roku Američanka, dcéra politického väzňa Jana Roubíka, PhDr. Jana Švehlová, ktorá sa venuje politickej psychológii a v súčasnosti skúma transgeneračné psychologické vplyvy väznených obetí komunizmu na ich deti, iniciovala v Českej republike založenie občianskeho združenia „Dcery poltických vězňú“. Toto združenie oslovilo aj niekoľko slovenských žien, ktorých otcovia zažili komunistické väzenie. Myšlienka založiť podobné občianske združenie aj na Slovensku očividne zapustila korene… Má zmysel týmto spôsobom pripomínať našej verejnosti utrpenie a nespravodlivosť, ktoré po r. 1948 zažili nielen otcovia a matky, ale aj ich deti.

Už dlhšiu dobu sme  viaceré dcéry  bývalých politických väzňov cítili potrebu podať svedectvo o tom čo nám pripravil komunistický režim, pretože máme dojem, že na toto obdobie našich dejín sa akosi „chce zabudnúť“. To bolo v čase keď sme ešte nevedeli už o jestvujúcom spoločenstve dcér v ČR ktoré predchádzalo dnešnému  občianskemu združeniu. Keď sme sa o ich činnosti dozvedeli začali sme intenzívne pracovať v tomto smere aj my. V súčasnej dobe pripravujeme prvé stretnutie „Detí politických väzňov“. Je nás zatiaľ 36 a privítame medzi sebou s radosťou ďalšie „deti“. Nie sme len dcéry ale máme medzi sebou aj synov politických väzňov.

Našim posolstvom je chrániť a uchovať pamiatku našich rodičov pre budúcu generáciu a nedopustiť stratu pamäti národa. Prezentáciou svojich osobných zážitkov na školách, v médiách si považujeme za potrebné informovať verejnosť a viesť mladú generáciu k objektívnemu chápaniu histórie a k umeniu o nej diskutovať. Nechceme aby svedectvo našich rodičov, príbuzných a známych, ktorí sa nedali zlomiť neľudským týraním vo väzení zostalo zabudnuté.

3. Konfederácia politických väzňov Slovenska vznikla v prvých mesiacoch r. 1990, keď na Slovensku ešte žilo niekoľko tisíc bývalých politických väzňov. Dnes hľadá odpoveď na osudovú otázku: kto nastúpi po nás, hŕstke „jáchymovských a leopoldovských chlapcov a želiezovských dievčat“, keď sa ticho a takmer nebadane stratíme ako sneh na jar? Myslíte, že deti bývalých politických väzňov by mali prevziať nielen iniciatívu, ale aj agendu, ktorá by udržala KPVS na scéne občianskej spoločnosti?  

 Občianske združenie KPVS má pre našu spoločnosť veľký význam. Je dôležité, aby bezprostrední účastníci historických udalostí  podávali rôznymi spôsobmi svedectvo doby.  Historici  potom môžu tieto fakty ďalej analyzovať v širšom kontexte, ale dôležité sú výpovede priamych svedkov. Toto si musíme plne uvedomiť my, potomkovia politických väzňov a tak čo možno najviac  motivovať bývalých politických väzňov aby nás zapájali do svojej činnosti, aby sme postupom času dôstojne nastúpili na ich miesta, prebrali  agendu KPVS a tak ďalej niesli štafetu znovu nadobudnutej slobody po období komunistickej  neslobody.  Bude na nás aby toto občianske združenie nezmizlo zo scény občianskej spoločnosti aby sa nikdy nezabudlo na vyše 40-ročné príkoria a morálnu devastáciu národa.

Mali by sme vytvoriť aj atraktívny program pre deti v školskom veku a pre študentov ktorým treba vysvetliť. ako  to bolo za čias komunizmu a čo všetko s tým súviselo. Vieme, že komunistická strana je v súčasnosti u nás organizovanou politickou stranou s určitou voličskou základňou. Pred ich ideológiou treba mladú generáciu vystríhať.

4. Chodíte na besedy s mladými , rozprávate im o časoch komunizmu? Zaujíma ich rozprávanie o tejto dobe?

Máme už skúsenosti z niekoľkých škôl. Tam kde nás prijmú, väčšinou sú už žiaci vopred informovaní kto príde a o čom bude hovoriť. Takže možno povedať, že ich téma zaujíma. Niektorí  mladí ľudia majú aj skúsenosť z vlastnej rodiny, keď bol niekto prenasledovaný, alebo väznený (starí rodičia, alebo strýko či teta) — častejšie to bolo na cirkevných školách.

 Mimoriadne prijatie na Strednom odbornom učilišti na Pántoch v Bratislave bolo príkladom ako môže dobrý pedagóg veľa urobiť pre oboznámenie sa žiakov s obdobím komunizmu a zvlášť s prenasledovaním v 50-tych rokoch. Pán zástupca riaditeľa Rychtárik sa zaslúžil o to že nás vítala nástenka s témou „Deti politických väzňov a prípad popraveného generála H. Píku“Dôsledkom toho boli  neprestávajúce otázky na generálovho syna pána Milana Píku a pani B. Sedláčkovú, a M. Ničovú, obe  dcéry väznených  otcov s prenasledovaním celej rodiny. Navyše pán Rychtárik celú návštevu aj s fotografiami uverejnil na internete. Teda či téma mladých zaujme skutočne to môžu ovplyvniť aj dobrí učitelia dejepisu či občianskej výchovy. V tomto chceme napomáhať aj v budúcich aktivitách. Motivuje nás to aby sme ďalej aktívne pracovali s mladými ľuďmi.   

          

5.  Čo pre  Vás znamenal november 1989? Naplnil Vaše očakávania a pomohol Vám  — obrazne povedané — dotknúť sa svojho sna?V tohoročných očakávaniach ste skôr optimista, alebo pesimista?

Zrútenie sa vyše 40-ročného  komunistického režimu v  novembri 1989 ma naplnilo eufóriou, pocitom slobody a možnosti bez strachu prejaviť svoje názory. Akoby zázrakom sme tu mali slobodné voľby, organizovali sa občianske združenia, a mohli sme vycestovať s pasom v ruke bez policajnej vycestovacej doložky požehnanej oddelením zvláštnych úloh na pracovisku. Na pracoviskách nám kádrovníci s úsmevom  vydávali o nás dlhé roky vedené záznamy, a všetci bez rozdielu sme boli jednotní. Dlhoročný sen o slobode sa začal naplňovať. Avšak  s postupným prerodom spoločnosti si vedúce kádre stihli prispôsobiť rétoriku, zmeniť image na novú šablónu a  pod novou vlajkou, či v novej politickej strane si veľmi obratne udržali pozície — do dnes. Tento jav  morálnemu  obrodeniu  spoločnosti neprospieva. Máme voľný trh, slobodné podnikanie,  množstvo tovaru a iných materiálnych výhod, avšak dosiaľ nemáme zakorenenú úctu k základným etickým princípom, bez ktorých rozvoj civilizovanej spoločnosti nie je možný. V tomto ohľade máme ešte veľa čo dobiehať, avšak netreba byť pesimistom. Všetko vyžaduje svoj čas, historický vývoj sa preskočiť nedá.

Je rok volieb.V tomto roku čaká občanov Slovenska niekoľko dôležitých rozhodnutí.  Verím, že sa  budú rozhodovať s pokojným nadhľadom, a nepodľahnú iracionálnemu populizmu.  

Rozhovor pripravil R. Dobiáš
 
*****************************************************************