Přejít na navigaci

50.léta

Tisk

Tak jsme žily

Spisovatel pan Lubomír Vejražka ve své knize Nezhojené rány národa v plné nahotě vystihl všechny skutečnosti, se kterými jsme se se svými matkami následně po uvěznění otců v životě potýkaly. Pro internetový časopis Hlídací pes  shrnul všechny poznatky do úryvků devíti kapitol, popisujících jednotlivá úskalí našeho života. Nikdo to neudělal lépe, vystihl vše a za to mu od nás patří velký dík. Editorsky se textu v Hlídacím psu velmi citlivě ujal redaktor a editor pan Libor Stejskal, který mimo jiné navrhl nadpisy, podnadpisy a některé úvodní texty jednotlivých dílů. Děkujeme nejen za sebe, ale především za naše maminky.

Utrpení lidí, kteří po roce 1948 prošli komunistickými věznicemi a lágry, zachytila v uplynulém čtvrtstoletí již celá řada publikací. Málokterá z nich se ale podrobněji zabývá osudy rodinných příslušníků — manželek a manželů, dětí, rodičů, sourozenců, jimž perzekuce jejich blízkých zasáhla hluboko do života.  Toto bílé místo na mapě politických procesů v 50. a 60. letech se ve své knize Nezhojené rány národa pokouší zaplnit Lubomír Vejražka.

Hodiny a hodiny vyprávění, útržky vzpomínek na dobu, která nesmazatelně poznamenala jejich životy. Lubomír Vejražka shromažďuje příběhy rodin, jejichž příslušníky zavřeli v 50. letech komunisté do svých káznic a lágrů. Většinu z nich najdete v knize Nezhojené rány národa. 


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa — I. část


V komunistických lágrech strádaly desetitisíce vězňů. Přečtěte si, čím procházeli jejich blízcí. 

 Vězni v lágru strádali. Avšak pokud přežili výslechy a nejtěžší represe do roku 1954, zvykli si na nekonečné nástupy v mokrém oblečení po vyfárání při minus dvaceti a srovnali se s popracovními brigádami, pokud přivykli životu v jednom prádle a ve špíně, hroznému jídlu, hladu a všemožným ústrkům, pokud se zaběhli v otrockých lágrech a věznicích a vnitřně se smířili s nesvobodou, v ten okamžik mohli mnozí prožívat své dny daleko snadněji než jejich příbuzní venku.

 Svým způsobem byli do jisté míry svobodní. Většinou se nedali, občas se i slovně postavili bachařům, i když riskovali korekci.

 Vždyť už vše ztratili. Svobodu, majetek a často i rodinu. O moc víc už přijít nemohli. Nic horšího je nemohlo postihnout. Ledaže by měli smůlu na nemoci, úrazy nebo si na ně zasedl dozorce.

 Našim ženám zmučili duši…

 Jejich rodiny na tom byly často hůř. Režim se na příbuzné vězňů, ať ženy, děti, rodiče, sourozence, vrhal znovu a znovu. Komunistická strana šla spolehlivě cestou nenávisti a msty vůči rodinám zavřených odpůrců. Kolikrát se jim režim vysmíval, kopl si, kochal se jejich bolestí.

 Manželky mohli přestěhovat do ještě horšího bytu. Mohli je přeřadit na ještě horší práci a opět snížit plat. Mohli jim vzít i to málo, co ještě měly. I je zavřít. Ženy mohly jen ztrácet.

 Žily ve strachu. Nahrbily se, aby alespoň něco udržely pro děti a sebe, aby je režim nezničil úplně. Mlčely. Říci například předsedovi KSČ v práci, co si myslí? Se zlou by se potázaly. Nemohly si hrát na hrdinky.

 Odsouzený k smrti řekl sestře: „Bolest při popravě bude krátká. Vy, živí, ponesete bolest celý život.“ Nemýlil se. Jeden z muklů prohlásil: „Nás mučili, některé z nás popravili. Ale ženám zmučili, a některým i popravili duši. To je horší.“

 Nejedna žena trpěla víc než za nacistů. A v dohledu žádná útěcha. A věděly, že nejde o pár měsíců, ale o dlouhá léta, možná desetiletí. Trýznivá a rozdírající představa. Musely projevit hodně osobní statečnosti, aby uspěly na své cestě životem. Je tak jednoduché nacházet klid a radost ve stabilních podmínkách, když se daří. Tak snadno člověk, jemuž celý život vychází vše, na co sáhne, a má štěstí coby osudový dar, radí těm, kteří prožívají jedno složité údobí za druhým. Jak se mají chovat, že se mají usmívat a nedat se, rozletět se. Vždyť on to dělá stejně a podívejte, jak mu vše jde.

 Nejistota, zoufalství, strach.

 Žena mukla s dětmi. Poslední z posledních. Nejistota, zoufalství, strach. Mnohdy očekávání smrti manžela. Některé z žen vyslýchali a hrozili soudem, vyhrožovali, že jí seberou děti a dají je do sirotčince.

 Vidět manžela u soudu a poslouchat křik a lži prokurátora, slyšet rozsudek na dvanáct, šestnáct, dvacet i více let.

 Ztráta zaměstnání a nástup s maturitou či diplomem k těžké manuální práci za plat nižší než ostatní. Mezi lidmi vyučenými nebo jen se základní školou se vždy našli jedinci pohrdající vzděláním. I největší hlupák a zbabělec mohl bezbrannou ženu ponižovat.

 A co vyhazov z bytu? A posměch dětem ve škole? I vyloučení dětí ze středních a vysokých škol. Také tlak k rozvodu se „zrádcem“ výměnou za solidní práci a alespoň učiliště pro dítě, nikoli doly.

 Slídění donašečů. Výzva StB ke spolupráci. Anonymy: prý se schází s nepřáteli státu a v soukromí hovoří proti straně.

 Nutnost vyžít z minimálního platu. Protloukat se ze dne na den v obavách o existenci. Obejít se bez přídělových lístků pro dítě — komunisté přece nebudou živit potomka svého odpůrce. Stále jen počítat. Cíl — holé přežití.

 Ten druhý svět…

 A kdo spraví vodu? Vymaluje? Udělá hrubou práci? Vyčerpaná z práce, udřená z domácnosti. Všude jen dřina, dřina, dřina. Dovolená žádná. Navrch starosti s dětmi. A také utěšit stařičkou manželovu matku.

 Oloupená o radostné chvilky s celou rodinou, o společný život s mužem. Roztrženi nadlouho, ne-li navždy. Zpřetrhané vztahy, vazby, kořeny. Bez úsměvu. Tělo bez duše… Nesmí selhat, nesmí onemocnět.

 Co přinese zítřek? Co bude za měsíc, za rok? Bez uvažování se snaží mechanicky udělat, co udělat lze. Ostatní bez slz zahazuje a říká si: „Víc nemohu.“

 Těžko dát v takové situaci dětem víc než minimální zabezpečení. Kde vzít sílu na předání radosti, lásky, vyzrávání?

 Přistihuje se, že jí vadí i jen pohled na šťastné lidi, že v ní klíčí závist a výčitka vůči nim. Usmívají se a žijí v poklidu, daří se jim, zatímco ona smutní. Převrátil se jí svět. Dokonce už je začíná nenávidět a vyhýbá se jim. Je tvrdá na své děti i na lidi, kteří se jí mihnou v životě. Občas výbuchy hněvu. Nevyrovnaná, traumatizovaná. Ale zároveň ví, že za zvrat jejího osudu tito lidé nemohou.

 Téměř neúnosný úděl. Jak najít smysl bytí?

 Manžel se v lágru, když na něho přišla slabost, mohl opřít o úžasnou partu. Ona se cítila často v lidském vzduchoprázdnu. Zůstávala bez vnější rady, pomoci, duševního zázemí. I po deseti, po dvaceti letech se u ní projevovaly neurózy a deprese, neschopnost se soustředit; přicházely těžké krize.

V první části této série autor načrtl atmosféru tehdejší doby a pokusil se vystihnout duševní rozpoložení, do něhož se partnerky pronásledovaných mužů dostávaly. Tentokrát přináší mikropříběhy, které ilustrují ústrky, jimž byly ženy vystavovány. Tak, jak je od perzekuovaných slyšel.

Kniha vyšla v roce 2012, ilustracemi ji doprovodil Pavel Piekar.   


 Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa — II. část


Šikana, ponižování, vystěhování… Důvod? Manžel seděl v komunistickém vězení.

Ženu, jejíhož manžela čekal soud, sledovali z uličního výboru KSČ a také domovní důvěrník. Posmíval se jí: „Tak už se ho konečně zbavíte. Dostane se mu spravedlivě. Kolikpak asi? Patnáct let?“ A také skrytá výhrůžka: „Kdopak to byl u vás včera? Však si na to policie posvítí. Abyste nešla za ním! Partaj by se o vaše haranty postarala.“ Po soudu si přisadil: „A přeju vám, aby tam chcípnul. Třídní nepřítel se nedá napravit.“

Ústrky v zaměstnání

Manžel v Leopoldově, žena se propadla z kanceláře do výroby. Tím to mohlo skončit, kdyby si nestěžovala na špatně umyté WC. Uklízečka se urazila a začala se mstít. Sílu na to měla. Aktivní soudružka. Rozbil se nějaký stroj? Ihned ženu obviňovala ze sabotáže a upozorňovala, aby k ní dali dozor. Ovlivňovala nadřízené, aby jí psali velké množství nočních směn, prý se soudružky dělnice musí vyspat, aby mohly chodit do schůzí. A prosadila snížení už beztak mizerného platu. Poštvala na ni dokonce StB, prý má tajné zápisky ve skříňce. Přitom tam měla jen rozepsaný dopis pro muže a uklízečka si všimla, jak ten cenný list papíru schovává do krabičky, aby se neušpinil. 

Jinou ženu vyhodili okamžitě z účtárny k nakládání beden na vagóny. Křehká tělesná konstituce, astma, mrazy a nervy udělaly své: zápal plic a psychické zhroucení. Na kádrovém oddělení ji obvinili ze simulování a sabotáže socialismu. Kádrovák dokonce došel za ošetřujícím lékařem a chtěl na něm potvrzení, že je zdravá. Ten odmítl, zavrčel něco o hulvátství a ať nechají těžce nemocnou na pokoji.

Tátu popravili, mámu od tří dětí vykázali do přístavku jejího domu a místo ní se zabydlel chlap z národního výboru. Pracovala sama na šestihektarovém hospodářství. Bez peněz i úvěru na setbu, lístky na potraviny a ošacení neviděla rok, vdovský důchod jí nepřiznali. A ještě jí hrozili pokutou za nesplnění dodávek plodin. Neměli na topení, na ošacení. Mívali hlad.

Ponižování, zastrašování

Kádrovák těžce škodil zaměstnankyni ve fabrice. Její muž emigroval a soudruh požadoval, ať se ho veřejně vzdá. Odmítla. Poslal ji k pásu, dal nejnižší možný plat, hrozil výpovědí z bytu, obě děti vyhodil ze školky. Pro ni neštěstí — obojí rodiče daleko, vypomohli s dětmi jen nárazově. Nabízeli jí, ať se k nim přestěhuje, ale nechtěla. Šla za kádrovákem a prosila o vstřícnost: o vyšší plat i školku. Usmíval se: „To víš, to není z mé hlavy, to ti nahoře. Jen plním pokyny. Ale přemýšlel jsem o tobě.“ Dlouze se na ni zadíval a dvojsmyslně prohlásil: „Víš co, probereme to na chatě. Zvu tě. Záleží jen na tobě. Třeba s tím něco uděláme. Mám styky a ty máš co nabídnout.“ Okamžitě pochopila. Zrudla a odešla. Podala výpověď a odstěhovala se k rodičům.

 Po zatčení manžela zabavili jeho ženě hotýlek postavený na půjčku. Ji tam nechali jako pokojskou. Dluh musela splácet. Ukrást majetek zatížený úvěrem a požadovat splácení — běžná praxe komunistů. Dva jejich dospělé syny si často podávala StB. Mlátili je, kopali a řvali: „Vy kurvy, to by se vám hodilo mít hotel a děvky!“ Zadrželi je obvykle na celou noc. Často na nich i vymáhali spolupráci s StB.

Nucené vystěhovávání

Ženu s dětmi vystěhovali den po zatčení manžela. Křičela na ně: „Kam půjdu? Nikoho nemám!“ Odpověď: „To je tvoje věc. Bydli, kde chceš, třeba u příbuzných, třeba v lese.“

Zatkli šedesátiletého muže. Ženě táhlo na pětašedesát. Snížili jí důchod a přikázali odejít z přízemního bytu do kamrlíku pod střechou. Zatékání, zima a sto schodů navrch. Churavěla na nohy. Ven proto chodila jen jednou za dva dny na nejnutnější nákupy.

Další ženě dali komunisté dva dny na vyklizení bytu. Přidělili jí místnost ve sto kilometrů vzdáleném městečku. Protestovala. Smáli se jí: „Dovoláváš se spravedlnosti? Vždyť ji máš. Nic jiného nezasloužíš. Ptáš se, co děti? Neměla sis je pořizovat se zločincem. Stěžuješ si na horečky kluka? Co to mění? Nic! Táhni!“ Další tři roky žila ve sklepním plesnivém bytě s nízkými okénky těsně pod stropem. Hned vedle stály popelnice a zeď sála vodu.

Rozhodli o manželce „politického“: pryč s ní do dřevěného zahradního domku-skladiště vedle vlastní vily. Stěny tenké, skla v oknech jednoduchá, kamna bez komínu, jen s rourou vystrčenou skrz stěnu ven. Do domu se nastěhoval předseda národního výboru. Jeho manželka nevynechala příležitost znepříjemnit ženě mukla život. „Proč ty vaše děti tolik křičí?“ „Proč se kouří tolik z komínka?“ „Proč mě vaši spratci nezdraví?“ „Proč nechodíte na První máj?“ „Proč jste nesmetli listí z chodníčku?“

 Tamtěm tehdy bylo hůř…

Když ji odváželi na náklaďáku i s pár věcmi z domova do jiného okresu, myslela jedna z žen na Poláky okupované v roce 1939 Sovětským svazem, o nichž jí po válce vyprávěla známá Polka. Sověti vybrané a nepohodlné lidi záhy deportovali. Sbírali je podle seznamu. Přicházeli v noci. Bušení, bajonety, pušky. Dole řvaly náklaďáky. Půl hodiny, hodina na sbalení. Statisíce se jich ocitli daleko od domova, například na Sibiři.

Na mysl jí přišly i hromadné likvidace Židů esesáky při postupu Němců do nitra Sovětského svazu. Lehnout do jámy a konec. Sejít do rokle a střelba. Popravovaní viděli umírat své děti, muže, ženy, rodiče. Dívat se na zabíjení svého blízkého je větší utrpení než přijmout svou vlastní smrt, která přišla vzápětí.

„Těm tenkrát bylo mnohem hůř!“ říkala si. „Nesmíš brečet. Tebe vezou jen padesát kilometrů daleko. Pár známých si udržíš, bydlet budeš, i když v ruině. Nezabijí tebe ani děti, ani rodiče. A manžel se třeba z kriminálu vrátí.“ 


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa — III. část


„Máte návštěvu!“ Slova, která politickým vězňům přinášela radost, naději i strach 

Několikaminutová setkání s blízkými, které vězeň neviděl měsíce či spíše roky. Bachař, který sleduje každé slovo, a každou chvíli nařídí změnit téma. Politickým vězňům i jejich příbuzným přinášela tato setkání radost, posílení i bolest zároveň. Bude ještě nějaké příště…?

Ticho! O tom se nesmí mluvit!

Po soudu muklovi, ještě na Pankráci, povolili setkání s maminkou. Asi deset minut. Pak ho převezli na Bory a tam, po tři čtvrtě roce, vtrhl do cely bachař a zahřměl: „Pojďte, vemte si čepici, máte tu matku.“ Dostala se k němu až po několika žádostech a prosebných dopisech. Dral zrovna peří, byl od něj od hlavy až k patě. Posadili ho do místnosti a upozornili, ať se nezmiňuje o své práci. Vzápětí přivedli mámu. Ta na něj hned: „Pro Krista Pána! Ty dereš peří!“ Bachař se na ni utrhl: „Nemluvte o tom, to se nesmí.“ Kdyby začal o peří vězeň, návštěvu by okamžitě přerušil. Ale že maminka pojmenovala nepřehlédnutelné, zamhouřil strážný oko. Absurdita. Mukl obalený peřím nesmí říct, že dere peří. Vysoce výbušné státní tajemství? Strategická informace? To shledání trvalo sotva deset minut a uteklo dřív, než se mukl rozkoukal. Matky si neužil. Ani pořádně nevnímal, co mu říká.

Pak se ocitl skoro na dva roky v Leopoldově, v neprodyšně uzavřeném vězení. Zvěsti o existenci Leopoldova postupně prosákly do zahraničí a teprve poté došlo na návštěvy. Mohl si tak popovídat patnáct minut s maminkou. Jela kvůli tomu pět set kilometrů. Pak za ním dorazila, opět jen na chvilku, ještě dvakrát na lágr Bytíz na Příbramsku, potřetí se na Bytízu objevila (už s příbuznými) na déle — dokonce na více než půl hodiny. Za deset let tedy šest střetnutí, dohromady něco přes hodinu a půl.

Jiní na tom byli o něco lépe. Třeba na Mírov jezdila jedna rodina po dobu dvou let každých zhruba šest týdnů, vždy přibližně na deset minut. Jiná rodina bydlela jen šedesát kilometrů od lágru. Skoro na dohled. Přesto syna spatřili stěží jednou za rok. Jako by bydlel na Měsíci. Vězni, kteří spolupracovali aktivně s bachaři, vídali příbuzné častěji. 

Mezi příbuznými a vězněm bývala často mříž, drátěná síť anebo sklo, někde seděli jen tak u stolu bez přepážky. Na jedné straně nesvoboda, na druhé alespoň částečná svoboda. Na jedné straně otlučená židle, na druhé také. Mezi nimi metr. Tak blízko! Co je to metr oproti dvěma stovkám kilometrů mezi bydlištěm a vězením? Ale zároveň tak daleko. Dotknout se, natož se obejmout — nelze. Otevřeně promluvit — nemožné.

„SSSR — náš vzor“

Manželka vězně vstoupila do věznice. Prostředí vysoce nepříjemné, pochmurné. Ze všech pórů stěn cítila chlad a čišící neštěstí. Udělalo se jí nevolno.

Všude mříže.

A nástěnky s rudými hvězdami a komunistickými hesly.

A plakáty s vojáky vyzbrojenými samopaly.

Ze zdi se usmívá na obrazu namalovaná optimistická údernice. Úsměv nepřirozený, oči mrtvé. Sedí na traktoru.

Také rudý koutek s prapory a fotkami z manifestací, to vše doplněno úryvky řečí Lenina a Gottwalda.

A samozřejmě závazky. Například „Uděláme vše svou poctivou prací pro vybudování komunismu.“ Anebo: „SSSR — náš vzor“. Četla ta hloupá hesla a říkala si: „Ano, poctivá práce ve vězeňství. Tedy poctivěji zavírat, poctivěji mlátit, poctivěji a na delší dobu odsuzovat. Pravá cesta ke komunismu. Jasně, ten se jinak vybudovat nedá. A SSSR coby vzor? Ve vězeňství určitě.“

Vezla manželovi balíček. Kontrolovali ho. Vánočku rozlámali, jestli tam není něco zapečené. Pytlík s cukrem prohrabal bachař. Čaj zabavil. Salám taky, mohl by prý být zkažený. Nakonec poučovali:

Před odsouzeným nemluvit o politice.

Nic o státu.

Ani o poměrech.

Na nic si nestěžujte.

Nevyptávat se na nic z vězení ani na jeho práci.

Jinak jedete okamžitě domů…

Po celou dobu kontrol a poučování vedli bachaři hloupé řeči: „To chodíte za nepřítelem státu?“ „Jen se na něj pořádně podívejte, příště už bude na hřbitově.“ „To si neumíte najít nějakého chlapa, že sem lezete? No jo, krásy jste moc nepobrala.“ „Takový hezký chlapeček, a takový zloduch táta.“ „Že vám ten člověk stojí za námahu sem jezdit. Měla byste si přát, aby tu chcíp’.“

Vzájemné tiché sdílení, souznění duší

Mají na sebe jen deset minut, čtvrt hodinky a konec. Tak málo pro lidi blízce propojené a sužované dlouhou rozlukou.

Jak má mukl v těch prchavých chvilkách načerpat z blízkých co nejvíce jejich lásky?

Jak si co nejhlouběji vrýt jejich rysy do mysli?

Jak z nich nasát alespoň závan ze světa svobodných?

Jak sdělit nesdělitelné? Pocity, dojmy, také smutek a beznaděj, doléhající někdy v noci.

Jak vylíčit život v lágru, když se to nesmí?

Jak má žena muži pošeptat, jak moc ho miluje a jak moc jí chybí při usínání a probouzení. Je tu ten odporný bachař.

Tedy — nelze mluvit o tom hlavním. Ale to nevadí. Pokud se potkají souznící lidé, i když se na sebe dívají jen skrze mříž, i když jim do tváře bezostyšně kouká dozorce a vše kolem je nepřátelské, najdou si cestu, jak si říct potřebné. Dost sdělí oči; též umí hovořit. Dost sdělí pozorování obličeje. I obyčejné mlčení leccos napoví; nechává prostor k vnímání bytosti z druhé strany stolu. I na pozadí nejobyčejnějších vět může probíhat intimní komunikace: předání si pocitů, vzájemné tiché sdílení, souznění duší, oboustranná intuice. Do těchto úrovní moc věznice nesahala. Tam se necenzurovalo.

Přišla stařenka, osmdesát let. Proti ní usedl syn, postarší, prošedivělý pán ve věku padesáti pěti let. Ona stísněně povídá: „Co zdraví? Dej na sebe pozor. Prosím. Tak mnoho lidí, kteří se odtud vrátili, po čase zemřelo, anebo marodí a marodí.“ Bachař pohrozil skončením návštěvy.

Co ani bachař nedokázal zničit

Setkali se manželé po roce. On nahrbený, ohníčky v očích vyhaslé. Život z něj odchází. Hluboko v ní se objevila obava: „Nepřijde místo dalšího povolení cesty za mužem úmrtní list?“ Střežila se cokoli dát najevo. Na nic kolem zdraví se nevyptávala. Po odchodu z vězení zamířila jako omámená a smyslů zbavená do polí. Cesta necesta, závěj nezávěj, brodila se po kolena ve sněhu. Bylo jí lhostejno, kam jde, hlavně pryč z dosahu té strašné budovy. Až otec pro ni, nic nevnímající a s duší zmatenou, doběhl, jemně vzal v podpaží a odvedl na silnici.

Žena dostala povolení k návštěvě manžela až po dvou letech. Pichlavý pohled přítomného dozorce ji svazoval. Deset minut hovořili jen tak. Poté však v náhlém probuzení citů spontánně vyhrkla: „Miluju tě dál, nic se nezměnilo.“ Uniformovaný cynik se ušklíbl: „Milovat nepřítele je nepřípustné, nahlásím to.“ Ona se ale štěstím smála, ten smích pročistil ponurou atmosféru. Bylo jí jedno, co kam udá nebo ne. Hlavně, že našla odvahu říct ono „miluji“. Pomohlo to jí i muži. Však také odpověděl: „Jsi stále nádherná. Unavená, ale pro mě vždy budeš ta nej.“ A chytl ji za ruce a přes stůl políbil. Bachař se rozeřval a hrubě přerval shledání, neposlušnému napařili korekci. Ale tu kouzelnou chvíli zničit nemohl.

Na táboru Bytíz mohlo být jeden čas v návštěvní místnosti až deset rodin. Jednou tam přede všemi zazpívala dcerka svému tátovi písničku. Tklivá melodie a vroucí dětský hlásek rázem prosvětlily chmurné prostředí. Děvče dalo do písně celé své srdce. Srdce, jemuž chyběl táta. Ta píseň, ten hlásek, nesmírná moc za nimi stála — možná moc celého světa. Strhující zážitek. I otrlým muklům se v očích objevily slzy. Jen bachaři zůstali nedotčeni.

Radost, naděje, obavy i bolest

Poměřováno délkou neměly návštěvy velký smysl. Co je to pár minut za dva měsíce anebo taky za dva roky? Jen kratinký zášleh do života. Navíc za podezíravého pohledu bachaře. Ale samozřejmě mukl rád viděl své nejbližší. A obráceně.

Avšak to úžasné „políbení“ rodiny zároveň rozdíralo muklovo srdce a zabolelo. Připomnělo totiž beznadějnou situaci. Zase se bude dívat na ostnatý drát a mříže. Opět bude žít v nesvobodě. Znovu otročina. Opět dolehne děsivá vize nekonečných let vězení.

Palčivě to „políbení“ připomnělo vězni, jak touží po obyčejném životě. Po ženě. Po dětech. A navodilo otázku, zda žena vytrvá. Zda se vůbec ještě někdy dostane ven. Zda mezitím nezemře matka, otec.

To „políbení” mukla vykolejilo ze zaběhnutého táborového režimu. Jak dlouho se bude vracet zpět?

Právě proto se leckterý mukl na střetnutí těšil a zároveň se bál. Podobně rodiny.

Ale všechny složitosti z posmutnělých a rozpačitých návštěv nemohly zastřít radost i jen z letmého uzření blízkých. Setkání dýchlo trochu radosti do srdce mukla i jeho ženy a zahřálo jejich city, oživilo jejich myšlenky. Těšit se na spatření blízkého člověka — pro někoho jeden z motivů žít.


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa — IV. část


Dopis, balíček… mukl věděl, že na něj doma myslí. Oni zase, že se drží

Spojení politických vězňů s okolním světem zprostředkovávaly dopisy a balíčky od jejich blízkých. Nepřinášely však jen rodinné zprávy či třeba potraviny, ale také potvrzení, že na ně ti doma nezapomínají. I jen několik obyčejných řádků dokázalo potěšit a povzbudit — dodat sílu vydržet další utrpení. Nejen těm za mřížemi a ostnatými dráty, ale i těm, kteří doufali, že se jim jednou vrátí.

Návštěvy muklům povolili jen občas, dopisy a balíčky přicházely častěji.

Věnovat muklovi na přilepšení potraviny znamenalo pro rodinu potíže, až do roku 1953 totiž existoval přídělový systém na lístky. Nebylo nazbyt. Co putovalo do lágru, chybělo doma. Stav zhoršovala ještě jedna skutečnost: zpočátku (později se to změnilo) děti mnohých politických vězňů nedostaly potravinové lístky. Přesně podle zásady: „Ženo třídního nepřítele, poraď si, jak můžeš, bez poukázek!“ 

Ženě jednoho vězně nosili např. každý druhý měsíc jeho přátelé trvanlivé jídlo k odeslání do lágru. Když sehnali víc, než bylo potřeba, nechali zbytek pro děti. A ona? Připravovala doma krabici a laskala se s každou drobností, kterou tam rovnala poté, co ji pečlivě zvážila na gramy (aby nepřekročila limit) a zapsala do seznamu. Myslela přitom na muže. Věděla, že mu to pomůže. Vkládala tam do balíku i kus sebe sama. Snad tu lásku po otevření vycítil.

Leckdy však zásilka nedorazila. Oficiálně ji zabavili nebo prostě ukradli. Do Mírova se nesměl v určitém údobí posílat salám a čaj. Když bednička s těmito věcmi přišla, měl odsouzený smůlu. Zakázané zadrželi¨. Anebo rovnou vše.

Mukla si zavolal estébák a spustil: „Mám tu pro vás něco,“ a vyndal bednu plnou jídla. „Kdepak asi sehnali uherák? A tolik cukru. A tady? Káva! To si teda pěkně žijou! Obyčejný dělník kávu skoro nezná, a vy, třídní nepřátelé, ano? Máte se líp než dělníci. Oznámím to. A nic vám nedám. Ledaže byste mě informoval o náladách u vás na ubikaci.“

Ti mí jsou se mnou, myslí na mne…

Dopisy mohli příbuzní zasílat kdykoli. Avšak nikdy nevěděli, zda se jejich řádky k vězňům dostanou. Cenzura, zlovůle bachařů či se prostě obálka zatoulala v úřední mašinérii ministerstva vnitra. Nebo velitel zakázal předat odsouzenému pro „nekázeň“, neplnění pracovního výkonu, neochotu účastnit se aktivně osvětové činnosti atd.

Přetavit své city a pocity do vět a odstavců? Svěřit papíru něco osobního anebo něco prostého? Třeba to, že Anička rozbila sklo v knihovničce? Soused má nového kanárka a paní odnaproti se narodila dvojčata? Obyčejná slova, žádné sofistikované formulace? Vhodit do schránky tyhle nedůležité zprávičky? Především však ten posel nesl do světa sevřeného ostnatými dráty tolik očekávanou radostnou zvěst: „Ti mí jsou se mnou, myslí na mne.“ Vězeň pookřál. Měl další dny z čeho čerpat.

Vzít pero a čistý list? Pro někoho smutný úkon. Uvědomil si totiž opět nezvratnost věznění svého blízkého. Jiný se však dlouho dopředu těšil, jak si v sobotu navečer sedne, udělá si pohodlí a uvaří čaj a začne plnit čistou stránku. Největší radost. Ba i rituál. Pro dalšího modlitba prosvětlující jeho život. Leckdo dokonce k psaní utíkal, když na něj dolehly smutek a osamění. Dávalo mu to chuť nevzdat a umožnilo přežít roky osamocení, čerpat naději.

Psát…

Alespoň na dálku být se synem, manželem, otcem, vnukem. Mít zároveň možnost při zachycování myšlenek na papír rozjímat o blízkém člověku. Vybavit si jeho tvář. Polaskat se s ním. Vzkazovat mu v duchu radost z jeho existence. Prožít opět radostné společné chvilky.

Tohle rozjímání se promítlo do vět nejen v podobě konkrétních myšlenek, především nabilo odstavce vroucností. Též uložilo mezi řádky vzkazy vyřčené hluboko v nitru přímo do nitra adresáta. Kdo byl vnímavý, rozpoznal je tam.

Dopisy. Svět sám pro sebe. Těžko postřehnutelný jemný a křehký most, přes který jezdil neviditelný vlak jménem „naděje“, vlak udržující vazbu mezi vězni a rodinami.

Co napsat, aby to prošlo

Obálky někdy přinášely i podivné zvěsti.

Matka například naznačila nemoc tety. Potřebuje speciální vyšetření a složitou léčbu. A jen napověděla, aby dopis nezastavila cenzura, že je potíž najít specialistu ochotného se jí ujmout. Mukl pochopil. S rodinou se táhne jako šmouha jeho uvěznění a soudruzi brzdí léčbu v rodině nepřítele.

Manželka okrajově zmínila psychické potíže dítěte.

Trpce na vězně křičely výčitky tchyně, že vnukovi, tedy synovi vězně, hrozí vyhození ze školy.

Rodinu vyhnali do polosklepního plesnivějícího bytu.

Nebo mu z domu naznačili nervozitu manželky: „Je popudlivá, je na ní poznat, jak moc jí chybíš coby opora, postrádá tvé objetí. Ne, nikoho nemá, ale je toho na ni moc. Napiš jí něco moc hezkého.“

A taky je zanesená studna a nikdo ji nechce ženě politického vyčistit.

Mukl však věděl, že skutečnost bude ještě bolestivější. A především: nic z toho neuměl z vězení řešit. Nemohl poradit. Nemohl konat. Mohl jim poslat svůj názor. Ale než velitelství dopis propustilo ven, než ministerstvo psaní doručilo, problém se už často vyřešil.

Dítě dovedla šikana na psychiatrii.

Syna ze školy vyhodili.

Byt zplesnivěl ještě víc.

Teta zemřela. V lágru zadrželi záměrně telegram a vězeň skoro půl roku nic nevěděl, dověděl se to až při návštěvě.

Manželka podala žádost o rozvod.

Ve studni byla nadále zkažená voda.

Vězni se učili brát zvraty doma i nemožnost pomoci bez rozčilení. Co jim zbývalo? Jak ovlivnit neovlivnitelné? Ale s nemožností účinně zasáhnout se mnozí nesrovnali nikdy a pociťovali těžkou bezmoc i vinu.

Kdo je to ten Shakespeare?

Do dopisů mohla zasáhnout cenzura. Nepustili nic nečitelného. Vyřadili obálky s podezřelým obsahem. Mohli se též z formulací domnívat, že vězeň posílá ven nějaké skryté instrukce. Nebo zachytili narážku na poměry v lágru nebo v republice. Vyřadili texty jakkoli se týkající práce vězňů atd. Nesměly se použít citace z knih, cizí slova, verše. Pokud dopis sebrali, vědět nedali. Jestliže měli velké pochybnosti o obsahu, mukla si předvolali a hrozili.

Svěřil se mukl papíru: „Už Shakespeare se zamýšlel, zda být, či nebýt. Kladu si i já tu otázku denně.“ Velitel ho nechal nastoupit a udeřil: „V jakém vězení jste potkal toho s tím divným jménem? Cizinec? Němec? Budujete síť! Co znamená ta šifra být, či nebýt?“ Mukl mu vysvětlil, že je to anglický spisovatel, ale to se veliteli nezdálo a nechal povolat StB. Ti znali Shakespeara a řekli veliteli, ať vězně potrestá korekcí, protože tím „být, či nebýt“ se dopustil snížení vážnosti vězeňského zařízení.

Napsal vzkaz ženě: „A pamatuj na kytici růží!“ Po svatbě jí totiž řekl, že kdykoli mu bude zle, vzpomene na růže, jež jí dal velmi emotivně při žádosti o ruku, vybaví si vše dobré, co spolu zažili, a oklepe se z potíží. Chtěl jí tím z vězení naznačit, že mu je tu zle, ale nedá se a myslí na tu kytici. Cenzura prohlásila tu nepatrnou zmínku za heslo. Přijeli estébáci. Řvali, ať jim to heslo rozšifruje, ztloukli ho. Dopis vyřadili, samotka navrch.

Zmínil se vězeň v dopise: „Kdybychom tu mohli hrát divadlo, volil bych Branibory v Čechách. Jak by se to sem hodilo.“ Velitel pro něj poslal a vytkl: „Přeci víte, že divadlo se u nás nehraje. A jací Braniboři?“ Mukl mu objasnil, že jde o povídku J. K. Tyla o řádění Braniborů, tedy Němců, u nás, kterou pak skladatel Bedřich Smetana přetavil do opery s libretem Karla Sabiny. Velitel odpověděl: „I kdyby se u nás divadlo mohlo hrát, určitě bychom zvolili nějakou budovatelskou hru. Němci už jsou pryč a navíc bychom mohli urazit naše východoněmecké soudruhy, kdyby se o hře dověděli.“

Tatínku, vrať se brzo. Maminka tě potřebuje

„Šla jsem na pouť, hrála tam nějaká kapela. Jakýsi tatínek tam v rytmu muziky točil s dvouletým dítětem nad hlavou. Zadívala jsem se na něj a v ten okamžik jsem viděla Tebe s naším dítětem, které nám přijde. Určitě přijde! Nedej se. Když Ti bude nejhůř, mysli na nás dva i na to, že jednou budeme tři. Vrať se. Pět let není až tak moc.“

Matka, pro niž představoval její dospělý a tvrdý syn jen dítě potřebující pomoc, vzkazovala: „Milý synu, po delší době píši. To víš, měli jsme setí, opravovali chlévy a nebyl čas. Pepík by ti dělal radost, ve škole prospívá, je pevný v charakteru. Vzpomínáme na Tebe.“

„Když je mi nejhůř, vzpomenu na naše první setkání a na naše plány mít rodinu. Chodím na naše místa, abych tam načerpala sílu. Sednu si pod strom a dívám se na oblohu a hlavou mně běží život po Tvém návratu: je tam štěstí. Vím, děti už budou velké, ale budeme mít ještě dost času na třetí.“

„Tatínku, vytrvám ve své lásce k Tobě. Maminka i babička mě k tomu vedou. Ve škole jsme v polovině abecedy. Snažila jsem se naučit se písmenka napřed. Tak Ti mohu psát sama. Doma mně jen trochu pomohli. Pasu kozy a dávám slepičkám. Maminka v noci pláče a tají to a já to vím. Vrať se brzo. Maminka Tě potřebuje.“

„Bratříčku, moc Tě prosím, odpusť mně. Na jaře jsi hledal talisman, který Ti dala Anička. Nenašel jsi ho. Sebral jsem ho já a schoval do své skrýše v lese, tam kde si hrajeme s kluky na Indiány. Chtěl jsem Ti Ančin dárek brzy vrátit, ale už jsem to nestihl. Tak jsem ho tedy alespoň odnesl zpět Aničce, ale ta se strašlivě rozplakala, když talisman uviděla. Talisman budu hlídat a až Tě pustí, shledáš se s ním. Aničce budu pomáhat, je teď hodně smutná.“ 


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa — V. část


Nezhojené rány z 50. let: Manžela zavřeli komunisti, ona se rozhodla pro rozvod

Některé to prostě zlomilo. Manžely jim komunisti na dlouhá léta zavřeli, zůstaly samy s dětmi, často bez prostředků, šikanovány, vyhazovány z práce i domovů. Nejeden politický vězeň, který toužebně vyhlížel každý řádek od svých blízkých, tak dostal od manželky dopis, v němž stálo: Rozvádím se!

Ženě zavřeli muže, příbuzní příliš nepomohli. Rodiče byli již po smrti. Tchán s tchyní daleko. Se dvěma dětmi se probíjela rozbouřenými dobami téměř sama. Režim ji zasáhl několikanásobně.

Nejen zmizení nejbližší bytosti.

Nejen soud, který vzal poslední naději a pošramotil duši.

Nejen nepřítomnost táty u dětí.

Nejen ztráta práce a vystěhování, chudoba a strach z budoucnosti.

Nejen ústrky od partaje a opletačky s StB.

Nejen vysvětlovat dětem, ať si nic nedělají z pokořování od učitelky a nestydí se za tátu. 

Také zahodila zájmy.

Nezašla do divadla jako dřív, ani na koncert; neumí se bavit s vidinou mříže před mužovou tváří.

Nechodívala ke známým. Ti o ni nestáli, navíc si připadala nezáživná a mrzutá.

Nehrála už na klavír. Musela ho prodat. Tam, kam ji vystěhovali, by se nevešel. Vlastně jí ani nástroj nechybí — beztak by kvůli únavě nehrála.

Samozřejmě od rána do noci práce — v zaměstnání i doma. Zmožená. Jediným potěšením byly děti. To pro ně žila. To jejich existence ji držela nad vodou. To jim dávala, co uměla, na co našla sílu. Chtěla je vychovat a pomoci jim přestát tu odpornou dobu.

Ztratila jiskru i chuť k bytí, radost pohřbila hluboko v sobě.

Vyprahlá půda, vyprahlá duše

Skoro nežila. Nevěděla, proč žije.

Odcházel z ní život. Vyhasínala.

Ale nestěžovala si. Nepochybovala o své síle čekat na muže. Chtěla vytrvat — přísahala tak v den soudu. Denně si tu přísahu opakovala a doplňovala: „Vše vydržím.“ Neměla chuť se s někým seznamovat. Byla smířená.

Osudové setkání

Najednou, bez vlastního podnětu, vlastně proti její vůli, se na ni někdo usmál. Jemná úklona, vlídné slovo a nabídka pomoci s těžkými taškami. Vzápětí ji pozval do restaurace.

„Že nemáte čas? Ale ne. Jen na chvíli.“

Kolik let už nikde nebyla. Přijala.

Usedli.

Nevnímala, co říká on a co ona sama. Pociťovala teplo, pohodu. Uvolněná. Náhle z ní vše spontánně a bez zábran vyletělo. Mluvila a mluvila. Opravdově, strhujícně. Každou větou z ní odpadalo napětí trýznivých let. Všechny ty starosti a tíha. I hrozné sny a traumatizující návštěvy v lágru. Pochyby o sobě samé. Před ním se tvaroval nesmírně silný příběh. Jen bezeslova poslouchal. Neměl co říci. Co on oproti ní prožil? Nic. Vyjádřil jí úctu. A prý jí to přes ty trable sluší. A zda se může někdy ozvat.

Záhy jí nabídl pomoc s hrubou prací doma při různých opravách a malování. Vysvětlil dětem látku z matematiky, které nikdy nerozuměla. Sehnal levně pár kusů nábytku. Vytáhl ji do divadla. Snažil se finančně vypomoci, což odmítla, a bez vyptávání alespoň dětem zaplatil týden prázdnin. Po letech nejistoty a osamocení se měla o koho opřít. Život přestával být břemenem.

Tu a tam se k ní však přikradly výčitky: „Manžel v lágru. A ty? Necháváš si pomoci od cizího muže, s nímž ti je navíc dobře. Miluješ ho? On tebe určitě. Lze to setkávání udržet v úrovni přátelství, a nic víc?

Snažila se zakázat si pokračování toho vztahu, dokud je čas. Ale bylo to marné. Její víc než pomocník, aniž se jí připomínal, se jí dral do myšlenek. Konečně si naplno uvědomila svou zamilovanost. Její cit vyvřel ohromnou silou ven.

Nešlo se bránit.

Začít znovu žít

Jak zamezit vyprahlé duši, aby po nalezení cesty nerozkvetla? Nejprve tenounký pramínek deroucí se ven, záhy mohutný proud bourající hráz a nezadržitelně si razící cestu ven po sedmi letech potlačované touhy žít. Příval bouřlivě odplavující sedmileté nánosy odpovědnosti, smutku, zoufalství, únavy.

Vše náhle bujelo a kvetlo a chtělo za světlem. Rozradostněná, šťastná, otevřená životu.

Chtěla dávat a brát. Být pro někoho důležitá. Konečně ji někdo vnímal. Už nikdy ubíjení chuti do života, ani otročení a smutnění. Už nikdy existovat jen pro děti a ne pro sebe. Už nikdy nestavět kolem sebe bariéru zamezující žití. Někdo druhý musel dřív či později přijít. Její srdce nemohlo přebývat jen ve vakuu a práci. Byla vděčná za dar, který otevíral novou cestu. Žádný flirt, osudové setkání…

A bude muset volit. Teď už jen „buď — anebo“. Už zítra možná nebude cesty zpět.

Má se vzdát nově příchozího, jenž ji zachránil a vrátil do života?

Anebo se má vzdát manžela, s nímž ji pojí děti a báječné vzpomínky? Vždyť ví, jak moc mu vzpomínka na ni pomáhá.

Čekat na muže, jak jí radí smysl pro povinnost, ale znamená krom čistého svědomí opět vstoupit do života-neživota v dřině s vážnou tváří a chřadnutím.

Kdo může říct, co je dobré?

Farář tehdy při svatbě hovořil o věrnosti za hrob. Co Bůh spojí, člověk nerozpojí. Prateta jí nedávno vyčítala: „Blázníš. Ten tvůj nový vztah, to je hřích.“ Ranilo ji to. Když potřebovala pomoc, příbuzní nikde. A teď ji chtějí soudit?

Říkala si: „Muž v propadlišti lágru, já a děti známe jen nouzi a prateta hovoří o odpovědnosti k Bohu? Co když mně On toho druhého seslal jako záchranný pás? Co když už naše manželství dávno rozpojil? A jen my slepí lidé ze setrvačnosti lpíme na dávno složeném, nyní už neplatném slibu. Zasáhne-li vyšší moc, změní-li se nevratně vnější podmínky, mohou přece přestat platit dřívější dohody. Kdo zná lépe vůli Boha? Farář, co nás oddával? Arcibiskup, papež? Prateta? Nebo ten, kdo žije svůj život a je odpovědný za sebe a cítí, že se má vydat jinudy, než dosud šel?“

Ta situace neměla bezbolestné řešení. Ať tak či tak, poškodí prvního nebo druhého. V každém případě poškodí sama sebe.

Ten nový vztah nezahodila. Rozvedla se, ale výčitek se nezbavila. Kvůli nim se nevdala, ač v novém soužití přišlo dítě a štěstí trvalo dál. Rozchod jí přinesl větší trauma než manželovi. A část příbuzných jí navždy tvrdě vyčítala její rozhodnutí; prateta ji dokonce zatratila a nikdy už se neviděly.

Bude to tak lepší

Řada z žen volila pro neúnosné bytí rozchod a prožily kvůli tomu trauma. Jiné se však netrápily a odešly ihned. Kam s idealismem při rozsudku patnáct let? Kam s věčnou láskou v takovém případě? To jen svazuje a zabraňuje přežít. Chtěly si udržet práci, zabezpečit děti, vyhnout se bídě. Kdo jim to mohl zazlívat? Odcházely přesvědčené, že muži neublížily, beztak vše ztratil. Rychlosti rozvodu třeba napomohly dlouhodobé neshody.

Ženě z maloměsta oznámili: „Máte malého syna. Pro jeho budoucnost by nebylo vhodné mít punc potomka nepřítele státu. Rozveďte se. A polepšíme vám v práci. Dáme vám lepší byt.“ Odmítala tvrdošíjně. Za rok, zcela ubitá, povolila. Zašla v práci za jedním z komunistů, který se k ní vždy choval slušně, a zeptala se ho, zda platí, co loni slíbili. Druhý den jí oznámil, že ano. A potichu připojil: „Až se vrátí, třeba si ho opět vezmete. Uděláte dobře, i kvůli klukovi. Bude vám líp.“

I další manželka se rozváděla kvůli nátlaku. Manželovi se při návštěvě omlouvala, prý jí opravdu nic jiného nezbývá. Tiše povídala: „Proč se to tak zamotalo? Ale i když spolu nebudeme žít, jako bychom žili. Budu tě mít navždy v duši. Nemohu zapomenout. Na tom nemůže nic změnit běh událostí.“ Bledá, nervózní, zmatená. Zadrhávala se. Bála se pohlédnout do jeho očí. Styděla se, že nebyla silnější. Styděla se za svou svobodu. Zoufalství a nevyřčená prosba o odpuštění. Navrch bezostyšně naslouchající bachař.

Hodně jich vytrvalo

Pokud manželství fungovalo dobře, leckterá žena o rozvodu neuvažovala. Ta čtyřicetiletá s odrostlými dětmi se srovnala s novou situací spíše než mladinká s dvěma předškoláky. Záviselo i na pomoci či naopak nezájmu širší rodiny. Žena, kolem které nekvetlo souznění a nedostalo se jí pomoci, musela rodinu provést sama těžkou dobou a rozchod se stal pravděpodobnější. Ženy bezdětné odcházely často. Šlo samozřejmě též o náturu a vnitřní sílu.

Komunisty udivovalo, jak velkou výdrž a odhodlanost ale některé manželky projevily. Netušili o existenci i jiných než materiálních hodnot. Netušili o nehmotném předivu pojícmí rodiny rozdělené ostnatými dráty. Čekali povolnost. Třeba kvůli lepšímu bydlu.

Straník prosazoval ve fabrice tvrdá opatření proti manželce vězně. V roce 1945 se s ní pohádal, protože jí nadbíhal a ona ho odmítla. Urazil se tehdy a za čtyři roky se pomstil. Napsal na policii, ať jí nedovolují návštěvy u manžela, protože nesouhlasí s režimem. Zašel na uliční výbor a soudruhům osobně vysvětlil její pohrdání socialismem a vyzval je k jejímu sledování. Poštval proti jejím rodičům sousedy, prý na ně donášeli nacistům. Tehdy se žena zhroutila. Když jí bylo moc zle, vyjel na ni: „Rozveď se a budeš mít pokoj.“ Nepochodil. Nechal se pak mezi svými slyšet: „Nic s ní nehne. Nechápu. Vždyť je sama. Žije hůř než dobytek. Co ji u něj drží? Copak se nechce mít dobře?“ 


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa — VI. část


Režim rozhodl, že musí trpět za „hříchy“ svých rodičů. Otce či matku jim komunisté zavřeli, je samotné vystavili šikaně, zbavili možnosti studovat, nalézt uplatnění odpovídající jejich schopnostem. Léta odloučení navíc nejednou fatálně zpřetrhala vazby mezi dětmi a jejich rodiči vracejícími se z komunistických lágrů.

Kdo to nezažil, těžko si osudy rodin, jejichž příslušníci byli v 50. letech pronásledováni za své politické přesvědčení, dokáže představit.

Komunisté znemožňovali dětem politických vězňů studovat. Po základní škole nastoupit s jedničkami do dolů, hutí, zemědělství? Vyhodit gymnazistu s jedničkami rok před maturitou a poslat jako krmiče prasat na venkov? Běžné. V lepším případě dovolili s obstrukcemi nejobyčejnější učební obor.

Že se s ní vůbec kamarádíte?

Maloměsto. Táta zatčený. Dcera s matkou přežívaly taktak, navíc byly pronásledovány postarší sousedkou, soudružkou. Kdykoli dívčinu potkala, něco po ní, pěkně nahlas, aby ostatní upozornila, jedovatě vykřikla. Například: „Podívejte na ni. Táta v kriminále. Já to říkala vždycky, že tam skončí.“ Jindy si ji vyčíhala u školy a pustila se do ní před dětmi: „Taková coura! Že se s ní vůbec kamarádíte. Její táta je kriminálník.“

Synek právě zavřené matky šel koupit chleba. V obchodě poslední bochník na pultě. Za ním vrazil do dveří soudruh z národního výboru. Prodavačka už už klukovi pecen podávala. Vtom se hromově ozvalo: „Přeci nebudeš, soudružko, prodávat ten chleba jemu! Já ho chci! Oni ať doma klidně chcípnou.“ Chlapec se vypotácel s brekem. Ale v tašce si bochník nesl. Paní mu totiž zpod pultu vylovila svůj. 

K dceři politického vězně vedla dlouhý monolog soudružka z uličního výboru: „Tvůj táta je zločinec. Přál si hladovění dělníků a plánoval atentáty. Mohli bychom tě dát na převýchovu, jako to dělávali Němci, ale my jsme hodní a spravedliví a nechali tě u mámy. I ji jsme mohli zavřít. Tobě dáme šanci odpracovat vinu táty. Půjdeš mezi dělníky a poznáš jejich život. Vychováme z tebe socialistického člověka, budeš nám jednou děkovat.“ Třináctiletá dívka se na ni utrhla: „Táta není zločinec, chtěl spravedlnost, vy nejste hodná, ale zlá. Nikdy vám děkovat nebudu.“ A utekla.

Soudružka její drzost nahlásila výš. Dívku si pak zavolal ve škole ředitel. Zle se do ní pustil a nadával jí do drzých reakcionářských spratků, zostuzujících celou školu. Dívku po ukončení základní školy nahnali na nejhorší práci do fabriky, ač měla na střední školu. Soudružka z uličního výboru, ta která ji před dvěma roky poučovala, si ji vyčíhla, když šla na první směnu, a před lidmi se jí posmívala: „To máš za to. Neměla jsi být drzá. Strana nezapomíná.“

Mistr, straník, si v roce 1952 ve fabrice všiml šikovného kluka, který navrhl několik zlepšení v provozu. Šlo o syna politického vězně. Prosadil ho na vyučení. Dal mu i další naději: „Získáš teď alespoň nějaké vzdělání. Až se zklidní poměry, odmaturuješ.“ Měl pravdu. Kluk si odsloužil svůj původ rukama, vstupem do svazu mládeže projevil loajalitu, nevynechával školení a brigády. Pak ho nechali vystudovat večerní průmyslovku.

Místo studií fabrika nebo vepřín

Útoky se na děti politických valily i ve škole. Učitel serval jinochovi, který měl matku ve vězení, z krku křížek a přetrhl mu přitom samozřejmě stříbrný řetízek. Řval přitom, rudý v obličeji: „Já ti ukážu provokovat tmářskejma symbolama děti pracujícího lidu! Pámbíčkářské manýry do socialistické školy nepatří!“

Hoch, jemuž zavřeli dědu, vstoupil do ředitelny a pozdravil: „Dobrý den, pane řediteli.“ Pedagog po něm vyjel: „Máš zdravit soudruhu řediteli, a ne buržoazním pane. Ven a líp!“ Chlapec se otočil, zavřel, znovu zaklepal a pozdravil: „Dobrý den, pane řediteli.“ Ten se rozzuřil: „Provokace! Znovu!“ Pětkrát se žák vracel tam a zpět. Oslovení „soudruhu“ vždy nechal na chodbě. Straník pak rezignoval. Dohra? Dvojka z mravů. Kluk na ni byl hrdý. Hodnocení jeho odporu.

Dcera vězně, vojáka ze západní fronty, se ozvala proti učitelce, když ta hovořila o osvobození Plzně Rudou armádou: „Ale soudružko učitelko, v Plzni přeci byli Američané. Táta mně to říkal.“ Kantorka se rozezlila: „Co ty o tom víš? Tátu sem netahej, je to kriminálník a lže. Už jsem ti víckrát říkala, že tvé místo je na okraji společnosti a taky tě čeká kriminál.“ Dívka se nedala: „Máme doma fotky. Táta nelže. Neurážejte ho. On za války bojoval, vy ne.“ Dohra byla zlá. Hláška řediteli, ten informoval policii a do bytu rodiny vpadla StB. Hledali ty fotky, zastrašovali. Žačka dostala trojku z mravů za drzé chování a odporování autoritě socialistického učitele.

Kantor v hodině hovořil o třídních nepřátelích a výdobytcích socialismu. Předem ale přikázal synovi politického vězně: „Pojď sem na stupínek. Ať všichni vidí celou hodinu škůdce.“

Malý klučina, maminku mu zavřeli, si přinesl do školy svačinu. Chléb s máslem. Učitelka mu ji o přestávce vytrhla a prohlásila: „Děti dělníků si odříkají, a ty, malý kulak, si takhle žiješ?“ Zahodila jídlo do koše. Předvolala si do školy otce a varovala ho: „Neprovokujte. Nebo vám bylo jedno zavření málo?“

Děti vězňů ale především zasáhlo náhlé zmizení otce či matky z jejich života. Ty nejmenší si tátu ani nepamatovaly. V nižším věku ani nechápaly, co se děje, proč táta zmizel, proč je máma smutná a po nocích pláče, proč se musí stěhovat. Táta chyběl v dětství při hraní a psaní úkolů, v dospívání coby opora a rádce. Ztratily příklad. Nevyzrály v některých směrech. Druhý rodič, nebo prarodiče v případě zavření obou rodičů, nedokázal nahradit vše. Malé děti na tom mohly být hůře než ty starší. Protože ve třinácti se dítě dokáže rozumem porovnat s tím, co se kolem něj děje. Zatímco malé dítě nikoli.

Ublížit mohly i matky…

Režim mohl persekucí dětí narušit vztah k uvězněnému otci. Nejednou při tom neblahou roli sehrála i matka.

Ženě zavřeli muže. Okamžitě ho oficiálně zavrhla a prozatím si díky tomu udržela postavení v práci. Vyhráno však neměla. Naznačili jí, že zváží její setrvání, pokud se podobně zachová i její syn. Vysvětlovala mu tedy: „Napíšeš veřejný dopis a odsoudíš tátu. Pomůžeš tak sobě i nám oběma. Táta si nic jiného nezaslouží, myslel víc na letáky než na nás. Nedával nám peníze, neměl tě rád.“ Ni jedno nebyla pravda. Kluk odmítl, tátu viděl v nejlepším světle. Druhý den ho přemlouvala tedy dál. „Když odmítneš, poškodí to mě i tebe. Proč jsi tvrdošíjný? O nic nejde. Na tátu ohled neber.“ Brečela i vyhrožovala. O pár dní později matka připravila na stroji dopis a pohodila ten papír na stůl: „Tady, rychle, dál se nebudeme bavit, nebo s námi komunisti zatočí.“ Načmáral tam rozzlobeně ten podpis. Chtěl mít klid a nestál o další výčitky.

Manželka sice nevedla děti proti otci, ale odmítala je brát na návštěvy. Zprvu kvůli věku (rok a dva a půl), později, aby je ušetřila špatných zážitků, vždyť i ji samotnou prostředí věznic a lágrů psychicky ničilo. Nechtěla též, aby si tátu spojovaly s lágrem a vězeňským mundúrem. A dále — co návštěva, to cesta přes půl republiky. Pro děti vyčerpávající. I proto s ní za tátou necestovaly. Od otce je oddálila i dalším způsobem: doma o něm téměř nehovořila, měla totiž pocit, že připomínkami by děti trpěly. Snad jim takto vytvořila klidnější prostor, nevědomky je však od táty odstrčila. Manžel svou ženu chápal, ale zároveň trpěl. I prarodiče. Po deseti letech se objevil doma, děti ho samozřejmě nepoznaly a vztah mezi nimi se nerozvinul, jak by měl.

Vrátil se cizí chlap

Léta říkávala v dobrém matka synovi: „Otec zavřenej, teď seš ty hlava rodiny. Zastupuješ ho. Snaž se.“ Tak se činil. Smířil se s továrnou, ač měl na studia. Stál na vlastních nohách, byl velkou oporou mámě i prarodičům. Vyspěl brzy, předčasně vůči vrstevníkům. Oslavil sedmnáct let. A zrovna amnestie. Táta se vrátil.

Proč ho ale vnímá jako cizího chlapa?

Vpadl k nim domů, narušil jejich soukromí, chtěl mu radit. Pokusil se vzít synovi vůdčí roli, kterou mu matka už dávno svěřila. Snažil se ho vychovávat a přikazovat mu, vyžadoval poslušnost.

Mukl samozřejmě narazil. Životem ostřílený mladík o něj nestál a nedal se. Ignoroval ho. Proč se o něj zajímat? Co si s ním říct? Cítil k otci lhostejnost, výčitky a občas i zlost. Bral ho jen jako přívažek, ne jako autoritu. Řekl mu tehdy tvrdě a se zlobou v očích: „Neviděl jsem tě deset let, teď tu jsi, tak tu buď, ale co s tebou já? Padat do náruče ti nebudu. Nemám, o čem bych se s tebou bavil. Nechci tě. Žiju svůj život. Ty žij ten svůj.“

Tátu to těžce hnětlo. Palčivý zásah na nejcitlivějším místě. Zařizovali kdysi s ženou byt, přivedli sem kluka a užili s ním hezké chvíle, společně sem uložili štěstí. A nyní se na něj kdysi tak roztomilý capart dívá jako na cizince. Div ne nenávistně. Nevítaný, trpěný. V mysli navrátilce visí neodbytně slova: „Nechci tě, žiju svůj život, ty žij ten svůj.“ Ty věty moc ublížily. Tolik ztratil lágrem. A teď mizí i to málo, co mu zbylo: rodina. Msta režimu dokonána.

Leckde návraty dopadly dobře. Především pokud děti byly mladší, anebo naopak vyzrálé. A pokud matka mírnila dopad režimu na potomky a vysvětlovala jim situaci, pokud je vedla k pochopení otcovy povahy a udržovala vzpomínku na něj. Pokud manžela po amnestii přijala. Pak se táta nestal úplně cizím člověkem a cesta k dětem zůstala otevřená. 


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa — VII. část


Návrat z komunistického lágru: vysněný život, ale také často konec nadějí

To, o čem snily desetitisíce politických vězňů, se po „amnestii“ v roce 1960 stalo skutečností. Tedy pro ty, kterým se podařilo přežít strádání v komunistických lágrech. Vysněný návrat ale ne vždy dopadl tak, jak si vězněný či jeho blízcí představovali. Po letech odloučení přicházel „jiný“ člověk. „Jiný“ muž se vracel k „jiné“ ženě, k dětem, které si na něj mnohdy ani nepamatovaly. Trvalo nějaký čas, než k sobě našli cestu. A někdy se to nepodařilo vůbec.

Od jara 1960 prosakovaly zvěsti o amnestii. Muklové však v její příchod příliš nevěřili. Svoboda nakonec přišla. Rozhodnutím prezidenta a vlády ze dne 9. května 1960 o amnestiič. 54/1960 Sb.

Proč dal režim muklům volnost, ač nemusel?

Jedním z důvodů byla skutečnost, že těžba uranu se přestávala vyplácet. Už nebylo potřeba tolik vězňů, kteří ji v dolech dobývali. Svou roli sehrálo určité uvolnění mezi Východem a Západem. V Sovětském svazu už se propouštělo před pár lety. A pak: strana pevně ovládla stát a už se nebála morálně silných lidí.

Údajně amnestii prosazovali zevnitř strany slušní jedinci. Ale to tvrdili až po roce 1968. Byla to pravda? Lze brát tvrzení bývalých prominentů vážně? Skutečně měli na rozhodnutí o osvobození významný vliv? Opravdu se někde ve vyšších úrovních strany ozvaly zbytky slušnosti? 

Amnestie. Svoboda o rok, dva nebo i deset let dřív, než měla přijít, volnost i doživotním vězňům. Někteří ji však nestihli o pár měsíců či týdnů: skosily je úrazy, nemoci, úklady kriminálních vězňů či bachařů. Někoho se netýkala. Např. tzv. přímých agentů imperialistických rozvědek.

Amnestie? Vyhlásili ji s podmínkou na deset let. Tedy žádné naprosté prominutí trestu. Kdo by se v té lhůtě dopustil politického jednání proti režimu, třeba jen nadával na stranu, odseděl by si zbytek. Hrozba nad mukly visela dál. Tedy jakápak amnestie, jen podmínečné propuštění.

Bude na mne čekat?

Amnestie přišla náhle a nečekaně. Ještě včera mohl doživotní mukl jen doufat, že někdy, snad, možná se stane zázrak a dostane se domů, a hle, z ničeho nic se štěstí usmálo.

Leckoho však píchlo u srdce při pomyšlení na ženu.

S někým žila, byť se nerozvedla; sám jí poskytl svobodnou volbu.

Nebo už soud dávno potvrdil rozluku.

I když mukl neměl informaci, zda s někým přebývá, ani mu nic takového nevzkázala, přesto neměl jistotu. Jak je to opravdu? Skutečně se smířila s vidinou sedmnácti let jeho nepřítomnosti? Skutečně bude sama? Někteří chlapi se na to svých manželek při návštěvách ani jednou nezeptali; i jen přemýšlení o tom se vyhýbali. Ale teď se blíží odjezd domů a otázka, jak to vlastně doma vypadá, se vkrádá.

Návraty do neznáma. Život muklovi nabídl zázračné řešení, nečekanou volnost, tedy velkou radost. Ale navrch přidal něco nejistého a možná tíživého. Přebírat nelze.

Nezlob se, ale už někoho mám…

Snoubenka vězně přiběhla po zjištění přicházející amnestie nadšeně ke známé. I její muž kopal uran. „Určitě pustí i tvého Pavla!“ Ta zpráva však nevykouzlila na druhé straně úsměv. Kamenná tvář, v očích zděšení. Ticho. Až po chvíli ze sebe žena vysoukala: „Víš, nikdy jsem se ti nezmiňovala. Někoho mám. Nebývá tu často. Už pět let. Když jsem ho potkala, měl před sebou ten můj ještě osm roků.“ Pavel zazvonil třetí den. Neuměla se naň podívat, vyhýbala se mu, neměla chuť poslouchat příval jeho povídání. Rozpačitá, zamlklá. Chlad. Pochopil. Zůstali sice spolu, ale v napětí. Velice je to vyčerpávalo. Soužití k ničemu nevedlo.

Mukl se vracel a věděl své. Jeho láska nezůstala sama. Naznačila to při návštěvě. Přál si urovnání vztahu. Hned v den propuštění ji přemlouval. I zvýšil hlas a dovolával se manželského slibu. Pohádali se. Odmítla ho mírně, ale neústupně: „Nech toho. Tři roky jsem skoro neměla na jídlo. Franta se mě i dětí tenkrát ujal. Mám ho teď odmrštit? Styděla bych se. Před tebou se taky stydím, ale míň, protože nás jsem nerozdělila já, ale komunisti. Buď rád za kluka i holku, vychovala jsem je a mají tě rádi.“

Vězeň po devíti letech zaklepal na dveře domova. Jedna nastrčená pistole, a takový kus života pryč. Manželka nikdy neuvěřila v jeho nevinu; u soudu vzala řeči o reakcionářích a vrazích vážně. V dopise ho obvinila z podrazu rodiny. Sotva se objevil doma, osopila se na něj: „Jasně jsem ti vzkázala, abys nechodil. Zavinils nám bídu.“ Vysvětlování o pasti nastražené v roce 1951 nechtěla slyšet. Ani židli mu nenabídla, natož posezení, a vystrkala ho z bytu. Zůstal stát před domem jen tak s kufříkem. Skončil na Slovensku. Pomocný dělník na stavbě, ubytovna, samota.

Společně to už nešlo

Některé vztahy přetrvaly roky věznění, ale přesto vyhráno nebylo. Oba se přitom třeba těšili na nový začátek, odhodlaně chtěli navázat na minulost a plánovali po opětovném setkání s partnerem vážit si každé vteřiny s ním, nepochybovali o své toleranci. Žena například léta myslela na manžela, znovu a znovu četla jeho dopisy a nečitelné motáky, připravovala balíčky. Skutečnost po amnestii však šla jinou cestou, než jakou naplánovali, představy se drolily.

Jeden by se vrhl do života, druhý toužil po klidu.

Měli jiné zájmy, jiné názory, jiný pohled na život, jiné hodnoty, jiné cíle.

A navrch řešili spoustu obyčejných, všedních starostí.

Vše bylo šedší a plošší, než doufali. Nerozuměli si.

Žádný zlý úmysl. Osm, deset i více let změní každého. Tak dlouho spolu nesdíleli úspěchy a trápení a obyčejnou existenci, tak dlouho žili jiným rytmem. Roli též mohla hrát prvotní přemíra nadšení a víra ve snadnost nového začátku; když pak místo toho vyvstal nesoulad, snadno se propadali. Z těchto i dalších důvodů mnohé vztahy po amnestii, ač přečkaly mnoho let, přes oboustrannou snahu trpěly a rozpadly se.

Dívka čekala od roku 1953, skoro sedm let. Snoubenec se vrátil roztržitý, neuměl se bavit o obyčejných věcech, nedokázal si s ní povídat o její milované kultuře. Stranil se lidí. Nenašel k té čekáním utrápené bytosti cestu. Odešel. Ne k jiné, prostě odešel a dlouho žil sám. Nemohl si dát příkazem mít ji rád, i když ona tak dlouho vytrvala a věnovala mu své mládí. Později se oženil a měl děti. Ona si ve svých devětadvaceti nedokázala najít vážnou známost. Nakonec se jí narodila za svobodna dcera. Navždy ale myslela jen na něj.

Mukl velice miloval svoji rodinu. Pokaždé, když dostal z domova dopis, ty řádky všem ukazoval, plakal a říkával: „Všechno jim po návratu vynahradím. Ženu obdivuju. Je to světice.“ Rok po propuštění ji opustil. Bylo mu skoro padesát, chytl se dvacetileté blondýny.

Manželka, rodinný typ, až moc hodná a zakřiknutá, žila osm let jen pro děti a vězněného manžela. Chlapa, který se do ní zamiloval, odmítla. Po amnestii se těšila, jak začnou, kde před lety skončili. Jenže on všechno, co udělala a vymyslela, kritizoval. Ji to ponižovalo. Ani to nemyslel zle, spíš z něj mluvila podrážděnost, zlost na všechno a všechny. Jeho nálady se stupňovaly. Utekla od něj.

Vrátí se ten můj?

Snoubenka čekala mnoho let. O amnestii se dozvěděla z novin. Dva dny se nic nedělo. Tolik let nepochybovala o jeho návratu a ani dnes nepochybuje. Ale přece jen něco našeptává: „Jak to dopadne?“ Čeká jedenáct let na tuhle chvíli. A má jen jeden pokus. Už nejde o „někdy“ a „možná“! Teď se rozřeší s konečnou platností: ano — ne. A to záhy.

Tak blízko výhře a radosti.

Tak blízko pádu do propasti a slzám.

Třetí den před ní. Do práce jela nervózní. Moc toho neodpracovala. Nedokázala se soustředit. Ve tři hodiny odpoledne jí volala máma: „Pojeď domů. Zatím nepřijel, ale zazvonil jeho kamarád.“ Doma čekal cizí muž. Vysvětloval: „Slečno, radši žádnou radost. Domů jde ten, komu nezbývá moc k odsezení. To se vašeho přítele netýká.“ Ta zpráva ji zdrtila.

Chvíli věřila, chvíli propadala depresi.

Chvíli skálopevně přesvědčená o návratu, pak zaútočily pochyby.

Nepředstavitelný vnitřní chaos.

Nervozita se prudce zvětšovala s blížící se půlnocí. Seděla proti hodinám a pozorovala jejich ručičky. Posouvaly se zoufale pomalu. K půlnočnímu autobusu šel snoubencův kamarád s ní. Stála netrpělivě na zastávce. Stejně napjatě tady vyhlížela autobus před lety, když nepřišel na schůzku a ona vytušila něco zlého; ten den ho zatkli. A dnes? Kruh se uzavírá? Jen ten čas popoběhl.

Autobus stále nikde. Tolik let vydržela, a teď nemůže dočkat pár minut.

V dáli světla. Autobus se blíží. Je uvnitř? Zatím má naději. Když nevystoupí, co pak? Vteřiny ji dělí od verdiktu. Nejdelší vteřiny v jejím životě. Je připravena unést rozuzlení?

Autobus už je vidět dobře, cestující uvnitř zatím ne. Až teď. Zdá se jí to? Skutečně ho vidí? Napíná zrak. Ještě vteřinku, a bude jasno. Do té vteřiny se koncentruje celý její život, všechna její vůle, celé její čekání.

Už rozpoznává obličeje…

Ano, je tam!

Slzy, radost, mohutný proud emocí. Vystoupil. Stáli proti sobě starší o jedenáct let. Neměl se nikdy vrátit, a je tu! Velikost té chvíle nelze vtěsnat do slov. 


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa — VIII. část


Co drželo vězně v komunistických lágrech nad vodou? Humor, přátelství a víra v zázrak

Jak mohli političtí vězni vydržet léta strádání, úmorné dřiny, psychického i fyzického teroru, nedostatku potravy i lékařské péče? Kde brali vnitřní sílu a energii nevzdat se? Co jim pomáhalo v nejtěžších chvílích? Lubomír Vejražka se na základě svědectví celé řady z nich pokusil vykreslit vnitřní svět „mukla“ neboli „muže určeného k likvidaci“, jak se sami političtí vězni označovali.

Muklové prožili krutosti při výsleších, na šachtě, v lágrech, věznicích. Stali se z nich ostřílení lidé, jen tak se nedali. Mohlo by se zdát, že s nimi jen tak něco nehne. Ale občas hnulo. Měli totiž své nitro, svůj vnitřní svět. Tam byli zranitelní.

Někdy bylo jednotlivci obzvlášť těžko. Naskytlo se tolik konkrétních důvodů: Dřina, hlad, únava. A bolel zub a trápil dusivý kašel, něco hlodalo v břiše. Šikanování od dozorců. Nekonečné nástupy. Rozhrabané osobní věci při „filcungu“. Také fyzické násilí bachařů: rozbitá ústa a záda, i ledviny. Krev v moči, včera ho zbili. A týden v zimní korekci. Ledová podlaha, oblečení sporé. Nesnesitelná zima. Viróza drásala krk, k tomu horečka.

Občas na mukla doléhala myšlenka: „Konec trestu v nedohlednu, shniju tu. Má smysl žít? Má vůbec něco smysl? Zítra může přijít velitel a hodit mě do bunkru. Nebo mě zavalí kamení v šachtě. Nebo se ze mě estébáci pokusí zase vytlouct, kdo mně pomáhal na útěku. Nebo smrtelně onemocním — jako kamarád; ani ho nepustili do nemocnice a nechali ho zemřít bez pomoci. Přepych zabývat se budoucnem. Dožiji se příštího roku?“

Bolelo i odloučení rodiny: „Jak se mají rodiče? Jak moc se jim komunisti mstí? Jsou zdraví? Uvidím je ještě? Nebo po propuštění půjdu rovnou k jejich hrobu?“

Nenápadně zaťukala vzpomínka na přítelkyni; nedávno se vdala.

Nebo se vyrojily otazníky: „Zapadnu na svobodě mezi lidi? Budu mít děti?“

Deprese mohla přijít z vnějšího popudu i připlížit se nenápadně jen tak, bez vnějšího zjevného důvodu. Tlak zevnitř. Prostě se v jedné chvíli spojila všechna bolest a hořkost posledních let a člověk už nemohl dál. A k tomu ten všudypřítomný ostnatý drát kolem…

Na každého přišly slabé chvilky. Jen jich někdo prožil méně a jiný více.

Zasmát se, popovídat s kamarády

Nebylo však v lágru jen tísnivě. Aby mukl přečkal, potřeboval si dopřát i ve složitých poměrech světlou chvilku, potěšit se životem, najít vyrovnání. V každém se radost někde uvnitř skrývala, i kdyby hluboko zasutá. Stačilo uvědomit si to. Pak se dostavila, i kdyby jen jemným závanem. Avšak těžko se hledal klid, když dopadaly rány, prudce se zahryzla nemoc nebo člověk právě umdléval při vykládce vagónu uhlí s běsnícím bachařem v zádech.

Co drželo vězně nad vodou? Ve smíření s táborovým životem pomáhalo leccos. Někdy i obyčejné drobnosti. Zasmát se a popovídat s kamarády. Udělat si legraci z těžkých výslechů, vždyť už dávno přebolely. Těšit se na přečtení toho samého dopisu, který byl už tolikrát přečten. Zaradovat se poté, co bachař zapomněl na korekci nebo do rána ustoupila večerní zimnice. Nebo se po deštivých týdnech v neděli rozjasnilo.

K prosvětlení nálady přispívaly drobné protesty, recese. Nepozdravení dozorce, houfné zabučení na neoblíbeného bachaře při nástupu, posměšné řeči z řad nastoupených vězňů. Vyjádřit odpor, především pokud už člověk nemá co ztratit, může být pro duši, sebedůvěru a sebeúctu člověka důležité.

Příklad omezenosti dozorců. Přednášející při politickém školení vyprávěl o Janu Husitovi z Trocnova. Prý to byla známá postava dějin a chtěl na Slovensku založit JZD. Avšak buržoasie byla silná, tak to maskoval náboženstvím. Jakýsi vězeň nevydržel poslouchat ty nesmysly a vyprskl, dostal pět dní korekce. Vysvětloval tedy veliteli, co je to za blbost, a dostal dalších pět za reakcionářské řeči.

Vyhrožoval bachař politickému: „Tak vy jste byl vicerektorem? Tak to je eště víc než rektor! Tak to si na vás musíme posvítit!“ Jiný bachař: „Že tady budu velet univerzitním profesorům, doktorům, právníkům a já nevím komu dalšímu, to jsem tušil. Ale že tady budou taky lidi, kteří mají dokonce maturitu, to jsem nevěděl.“

Mukl si nesl z šachty na papírku v angličtině napsanou báseň „If“ (Když) od Kiplinga. Opsal si ji od civila. Bachař ji při filcungu odhalil. Koukal na ten papír s textem v cizí řeči a ptal se: „Co to je? Kdo to psal?“ „To je báseň od Kiplinga,“ oznámil mukl. „Dobře, však uvidíte! Jste určen k raportu i s tím Kiplingem.“ Večer se ozvalo z amplionu: „Odsouzený Kipling, který napsal báseň, nechť se dostaví okamžitě na velitelství.“ Vězňové se chechtali a nebyli k utišení.

Nad vodou vězně zprvu drželo přesvědčení, že režim brzy „praskne“. Velký optimismus přinesl rok 1956. Generální tajemník komunistů v SSSR Nikita Chruščov tehdy, tři roky po smrti Stalina, pronesl 25. února 1956 na dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu projev, ve kterém odsoudil zločiny ze Stalinovy éry. Někteří vězni si říkali: „Zločinnost Stalina, a tedy i Gottwalda přiznali. Nám, obětem těch stvůr, by tedy mohli dát svobodu.“ Ale ne. Propouštělo se v SSSR, už před projevem, nikoli u nás.

Je to brak, ale čtení pomáhá

Pomáhala i víra v amnestii. A také humor. Verše na latríně v lágru Bytíz: „Jak prolétne motýl třeba keřem rybízu, chtěl bych být pouhým prdem, a uletěl bych z Bytízu.“

V Leopoldově kolem roku 1954 řádila tuberkulóza. Desítky vězňů z dvanácti set onemocněly. Při setkání se vesele zdravili: „Ty dobře vypadáš, kdy budeš mít pohřeb?“

Nezastupitelné byly návštěvy a dopisy blízkých. Pomáhala i četba knih. V lágru samozřejmě byly k mání jen ty podprůměrné, nebo navíc budovatelsky zabarvené. Doma by je člověk neotevřel. Ale v lágru? Hojily duši. S nimi se cítil více člověkem. K nalezení lidskosti v moři nesvobody a ponižování napomáhalo debatování o různých tématech, mnohdy šlo o odborné přednášky. Kriminál dal leckomu z muklů v určitém směru víc než vysoká škola a život venku.

Pokud dolehly okamžiky beznaděje a těžkosti, mohli pomoci kamarádi. Mít je kolem sebe bylo velké štěstí. Mohli být úplně jiní, zcela odlišného vzdělání a názorů, ale žili stejný život, sdíleli stejný lágr, dýchali ten samý vzduch. Stáli jeden za druhým.

Spojovala je touha přežít a dočkat se svobody. Jejich myšlenky se ubíraly podobným směrem. V extrémních podmínkách uprostřed teroru a násilí vznikala silná přátelství dvou, tří i více lidí. Jako by v určité chvíle jejich srdce propojovalo něco nehmatatelného, byli jedinou bytostí a dokázali komunikovat na mnohem širším základě, než umožňují běžné smysly. Občas se ve světnici rozhostilo teplo člověčenství a připlula zvláštní, těžko uchopitelná vzájemnost. Později, v teple domova, muklové takové prchavé chvilky vzájemného silného spolužití a přátelství už třeba nepoznali.

Hlavně neztratit naději

Když nic jiného, stále ještě zbývala naděje v lepší časy a příchod svobody. Komunisti přece nemohou vládnout navždy a možná už začal proces směřující k jejich konci.

Naděje, trpělivost, víra v zázrak. Co jiného mohli hledat lidé s deseti, šestnácti, třiadvacetiletými tresty? V co jiného mohli doufat vězni s doživotím? Potřebovali nějakou dobrou vyhlídku, aby našli důvod žít i v nesnesitelné situaci. Doživotí? Hrozná představa. Ale jen smrt je nevratná. Kdo žije, může z kriminálu vyjít.

Naděje, trpělivost, víra v zázrak. Dávaly sílu nevzdat a nezbláznit se, provedly leckoho dobou lágru. Umožnily vydržet ještě chvíli, když člověk strádal v korekci, krutě trpěl na marodce či hynul únavou a hlady v šachtě. Přečkat ještě jeden den, a ještě další, a ještě a ještě, a je za člověkem měsíc, a pak druhý, a třetí, a je tu rok, a rok druhý, rok pátý. Jen vytrvat. Jen se snažit, co to jde! Bít se ze všech sil, i když mukl věděl, že nemůže vyhrát ztracenou bitvu. I tak mělo smysl usilovat o vítězství. Jen tak člověk mohl vydržet do doby, kdy se mohl odehrát.

Kdo přijde o vitalitu a ztratí zájem o existenci, uvnitř se zlomí. Pak není úniku, není šance na další posun. Takový jedinec si nevšimne řešení již připraveného, nevšimne si, že se blíží posila, jež může vše zázrakem zvrátit. Zázrak se v takovém případě nekoná. Samozřejmě, pokud jsou vnější podmínky příliš zlé, pak ani víra, ani naděje nestačí. Ani dokonalé vyladění duše nepomůže. Zázrak přijít nemůže.

Většina muklů měla v sobě naději hluboce vrytou. Poodstoupila na chvíli? Druhý den ji našli. Nedovolila jim rezignovat a vždy je přinutila hledat cestu dál. Nezničitelná. Stala se součástí jeho vnitřního sebezáchovného programu.

Ten, který si udrží naději, má šanci. Vzít naději všem, tak daleko moc režimu nesahala. Zlomil jednoho, druhého, a třeba i třetího. Čtyři lidé mohli ztratit vše, ale ten pátý nalezl v prachu sílu, uchoval ji v sobě pro sebe a věnoval dalším. Ztroskotali jedinci, celek však přetrval a šel nezlomen vstříc amnestii. Leckdo dokonce, čím víc ho deptali, tím se cítil svobodnější.

Kde se bere ta síla…

Kde se braly ve vězních nadlidské schopnosti přežít strašlivé podmínky? Bití. Hlad. Zimu. Pekelnou práci. Nátlak na psychiku. Nejistotu, zda je vůbec někdy pustí. Aby přečkali, potřebovali sílu mnohem větší, než by odpovídala podvyživenému tělu.

Prýštila ta vnitřní energie z hloubi existence lidské bytosti? Hlubinný, neznámý zdroj daný každému člověku už při narození pro zvládnutí extrémních podmínek a zásobárna zabezpečující cestu života dál na této planetě? Zřídlo za klidné situace dřímající, avšak otevírající se právě v době nejvyšší nouze? To, aby člověk překonal situace, v nichž se podle všech pravidel má umřít? Aby se stal jinou bytostí než běžnou? Aby našel schopnost tvrdošíjně bojovat?

Tlak v lágru nejednoho vězně přinutil sestoupit do nitra a aktivovat všechnu svou energii. Nebo dosáhl člověk vystavený extrémním podmínkám na zkušenost lidstva, na energii schovanou jinde než v lidském organismu?

Ať ta síla přicházela z venku nebo z člověka, muklové ji potřebovali.

Bachaři ani vyšetřovatelé nepochopili, kde se v lidech, jež mají v rukou, bere síla. Často je zaskočila. Nemohli ji chápat. Vždyť samotné vězně překvapovala. Kolikrát jim rozum našeptával: podvol se a zlehči si úděl, podepiš, je nesmyslné odporovat. Ale srdce šlo jinudy. Odolávalo.

Uniformovaní zloduši, zbabělci ničící bezbranné lidi, nemohli porozumět mechanismu přežití. Ve své nabubřelosti totiž zúžili existenci na materiálno a předpokládali, že když ve vnějším světě vyvinou postačující tlak, každý se položí. Nechápali zásadní skutečnost: proti jejich brutalitě vedené z materiální úrovně se postavil protitlak vedený z vnitřního světa vězňů. Netušili nic o významu naděje, víry, pevnosti, odhodlání. Tyto atributy existují nezávisle na tyranech a nelze je vymýtit. Svět nehraje podle pravidel uzurpátorů, i když mají v danou dobu navrch. 


Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa — IX. část


Lubomír Vejražka: Do paměti národa patří nejen „političtí“, ale i jejich rodiny

Komunistická totalita zasáhla v padesátých letech do života mnoha rodin. Zpřetrhávala pevné svazky, které by za jiných okolností vydržely. Umučené a popravené lze spočítat. I odseděná léta, věznice, lágry, vytěžené tuny uranu… Odhadnout lze také počet příbuzných, kterým uvěznění blízkého člověka dramaticky zasáhlo do života. Míru osobních tragédií i utrpení žen a dětí muklů, jejich matek, otců a všech ostatních z rodiny však vyčíslit nelze.

Rodinných příslušníků vězňů, které režim zasáhl, nebylo málo. Jestliže se v padesátých letech ve věznicích, lágrech, u PTP a v internaci ocitlo zhruba 150 tisíc osob (možná více) a jestliže nějaké ústrky zažilo nejméně tři až šest příbuzných každého z vězňů, pétépáků a internovaných, šlo o statisíce osob.

Manželky muklů vytrpěly své. I ty, které se nerozvedly, i ty, které režim dotlačil k rozvodu. Nepochybně byly oběťmi režimu. Tato skutečnost však není obecně známá. V letech padesátých zůstaly téměř „neviditelné“, ač jich bylo hodně a byly všude. Ani v roce 1968 při krátkodobém uvolnění poměrů se jejich téma na světlo světa větší měrou nedostalo. Rok 1989 ten stav výrazněji nezměnil. Proč?

Odpověď jednoho z vězňů na tuto otázku: „V lágru jsme si naplno neuvědomovali, jaká panuje doma zoufalá situace. Ty ženy kolem sebe měly aureolu světic, mučednic. Když se muklové ocitli na svobodě, snažili se někteří, zejména v době uvolnění v roce 1968, zachytit své příběhy, poměry v lágrech, zaznamenat výslechy, mučení, jména vyšetřovatelů a bachařů. Naši mučitelé tehdy ještě žili a byla naděje je popohnat před soud. Byli jsme plní našeho příkoří, to je pochopitelné, a zaměřili jsme se především na sebe. Nikoli na zachycení utrpení svých rodin. Měli jsme jim postavit pomník.“

Proč se o utrpení blízkých nemluví

Proč zůstaly rodiny v pozadí i po roce 1989? Z části proto, že muklové, kteří měli děti v době zatčení, byli v tu dobu většinou mrtví. Na další doléhaly nemoci, věk; jejich síly mnohdy podlomil lágr a celoživotní tvrdá práce. Kdyby žili a byli při silách, rodinám by určitě místo věnovali. Mladší muklové, při zavření svobodní a bezdětní, znali rodinná dramata jen z vyprávění starších kamarádů, nikoli z osobní zkušenosti. Proto se obtížné situace manželek svých starších kamarádů neujali. Nelze se divit.

Další důvod opomenutí. Téma žen a dětí vězňů je hůř pojmenovatelné, hůře uchopitelné. Prostě těžší. Jednodušší je zobrazit, jak se často děje, typicky příběhové osudy — např. vojáky, letce, obecně lidi z druhého a třetího odboje. Vypodobnit výslechy, věznění, lágry, bachaře, útěky před nacisty a komunisty, v poslední době i neštěstí sudetských Němců. V jejich příbězích se pořád něco děje. Vše přímočaré, dramatické, dobrodružné a plné napětí…

Naproti tomu rodiny vězňů není možné uchopit přes příběh, protože jejich pouť není tak vnějškově atraktivní, dramatická. V rodinách se často jedná  o drama vnitřní. Psychologie, vztahové věci, marné snahy o záchranu vztahu, mnohdy domnělá osobní selhání a sebevýčitky, pochyby, také jak moc se režimu navenek podvolit, aby ženy udržely pro děti a sebe to nejnutnější. Záležitosti zdánlivě obyčejné, šedivé, nezajímavé. Navíc mukl či voják svůj příběh vypoví rychle. Nebrání se obvykle rozhovoru. Ale ženy? Děti? O nejosobnějších věcech se hovoří těžko.

A dále. Od žen se tak trochu očekává, že budou automaticky a mlčky stát za muži, utvoří zázemí. Že vůči nim „jen“ plní povinnost. Tak proč té jejich „povinnosti“ prosté dramatu muklů dávat prostor? Snad se v tom skrývá trochu genderová otázka a trocha mužské ješitnosti? Na projevu věnovanému tématice padesátých let zaznělo: „Ženy čekaly… Ženy trpěly.“ Toť vše. Co ta slova „čekaly“ a „trpěly“ obnášela, zůstalo nevysvětleno.

Jinde se řeklo: „Je potřeba vzpomenout na ženy vězňů a mít je v úctě. Ženy, které nevydržely, neodsuzujeme, ale musí si to srovnat se svým svědomím.“ S jakým svědomím? Věděl mluvčí, v jakých podmínkách se některé z rozvádějících se žen ocitly? Šlo jim leckdy o přežití a svědomí měly čisté. Ten samý mluvčí už nezmínil, že po návratu mukla domů se leckteré vztahy rozpadly, protože mukl nenašel cestu k ženě, která na něj deset let čekala.

Neznámé hrdinky

Ať už byly důvody k opominutí žen jakékoli, většina lidí má v sobě podvědomě tento model: oběť komunistického režimu = ten, kdo prožil fyzickou bolest; kdo byl zabit, mučen, kdo byl v lágru či u PTP anebo koho pravidelně deptala StB. Psychické utrpení a dlouhodobý neúprosný tlak komunistů, kterého se dostalo ženám vězňů, se do toho modelu nevejdou. Ke dni památky obětí komunistického režimu (každoročně 27. června) se obvykle hovoří o vězních jako o obětech a hrdinech, což je v pořádku, ale o rodinách je téměř ticho. Ženy muklů za oběti a hrdinky nepovažujeme. Mýlíme se však. Mnohé jimi byly.

Většina z muklů se setkala s mučením, všichni pak s brutálními táborovými podmínkami. Svoboda pryč. Zdraví pryč. Nemoci, únava. Ženatí přišli na dlouho o rodiny, ženy, děti. K tomu ztratili pět, sedm, deset, dvanáct, čtrnáct let života. Jeden den jako druhý, a den stý, tisící. Rok jako rok. Lágr 1, lágr 2, věznice A, lágr 3, věznice B, lágr 4 a další a další štace. První korekce, a pak desátá, padesátá. Také samotky, bunkry. Žití odnikud nikam. Dohromady všechny ty vlivy, bráno terminologií střelby na terč — zásah do černého, do středu. Naplno, brutálně, přímočaře. Jasná desítka.

Rodiny utrpěly šrámy v širším spektru. Některé údery byly jen docela mělké, jiné hlubší, další drtivé. Komunistická mašinérie byla vynalézavá a měla pestrou škálu možností, jak manželce mukla škodit.

Výhrůžky ženě kriminálem a tedy pro děti dětský domov; v ženině duši rána do sedmičky? Po uvěznění muže hrozba zavřením osmnáctiletého syna; trefa do osmičky? Výhrůžky znásilněním; má smysl hledat číselné vyjádření? Tři roky předvolávání k výslechu na StB; na půl den, někdy i přes noc. Čtyřka nebo pětka? Tlak k rozvodu. šestka? Vynucené stěhování z města na venkov; žádní známí, zlí lidé okolo, vyčerpávající práce v JZD pro úřednici. Sedmička? Zas a zas útoky soudruhů v práci a v bydlišti. Pětka? Útoky kantorek a politicky „správných“ žáků na syna, dceru. Pětka? Vidět nadané dítě nastupovat po základní škole do sléváren. Sedmička? Odmítnutí speciální lékařské péče pro někoho z rodiny. Jde o zdraví! O život! Osmička? Jet za manželem do lágru a vidět jak schází. Sedmička? Ať si čtenář čísla určí sám. A Dál. Neustálé obavy, žití na půl, nemožnost najít klid, trápení ze všech stran i v duši; a nekončí to a nekončí; síly docházejí, naděje na změnu odchází, úsměv se ztratil. Šestka? Sedmička? Pro někoho desítka, protože mu takový život šel po krku…

Rodiny, ač třeba nebyly zasaženy v desítce, mohly být zničeny kvůli velikému počtu ran nižšího stupně. Součet všech těch ran při uvážení dlouhodobosti náporu mohl totiž nejen vyrovnat, ale i překonat muklovu desítku. Ženy na tom mnohdy byly stejně zle jako jejich manželé — jenom jinak zle. Psychická trýzeň může být tak spalující, jako trýzeň fyzická.

Nezapomínat na rodiny politických vězňů jsme dlužni nejenom rodinám samotným, ale, v nadsázce, i Duši Země České, do jejíž paměti patří rodiny muklů stejně jako muklové. 

Kniha Nezhojené rány vyšla v roce 2012, ilustracemi ji doprovodil Pavel Piekar. Autor plánuje její pokračování.