Přejít na navigaci

banner-dcery-cz

  1. Václav Švéda, člen odbojové skupiny bratří Mašínů, byl můj tatínek

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryPošta mi přinesla velkou obálku s dokumenty o jednom lidském osudu, který zamíchal životy celé jedné široké rodiny. Paní Zouharová mi poslala v kopii doslova to nejdražší, co jí po tatínkovi a mamince zůstalo. I dopis na rozloučenou, který napsal Václav Švéda z pankrácké věznice, když čekal na svou popravu dne 29. 1. 1955, a který se dostal do rukou jeho dětí až za čtyřicet dlouhých let. Na přiloženém obrázku jsou dva krásní mladí lidé — rodiče Lidunky a Radouška, kterým komunistický režim zasáhl tak tvrdě do života.

      Paní Zouharová je po operaci očí, tak se musíme zatím spokojit s fotografiemi a dobovými dokumenty.

  2. Přišli jsme o víc…

    • Rubrika: Příběhy

    • Konečně se nechala Hana Truncová přemluvit, aby oprášila své vzpomínky. Pojďme se začíst — hle:

      Dcery

      tak se říkávalo v naší rodině po našem opětovném shledání, poté, co jsme si s otcem okusili komunistický kriminál a poté, co jsme se vrátili do rodinného kruhu. Cenu měl život, zdraví, domov, nikoliv rozbitý džbán či ukradený šperk.

  3. V té chvíli táta na vás vzpomíná

    • Rubrika: Příběhy

    • Na knihu se chystáme a sbíráme o sto šest. Podívejte na jeden archivní poklad od Voříšků (viz také www.dcery.cz/?… ).

      Když jsem tě viděl naposled,

      znal jsi již skoro hodiny.

      Že bys to ještě nedoved,

      když krůček měls jen jediný?

      Ale i když to ještě neumíš,

      maminky vždy se ptej,

      učený s nebe nespadl — to víš —

      a nyní dobrý pozor dej.

      Ručička velká s malou až

      na čísle dvanáct budou stát

      Lidušku pěkně zavoláš,

      budete oba vzpomínat.

      Až na věži dvanáctá odbije hodina

      za ruce musíte se spolu vzít -

      v té chvíli táta na vás vzpomíná,

      v té chvíli chtěl by s vámi být.

      autor: tatínek Lídy Voříškové

  4. Drevenica v dedinke Jasenová medzi Oravou a Liptovom

    • Rubrika: Příběhy

    • Mám velkou radost. Potkala jsem se s Majou a bylo nám dobře, protože jsme si hned porozuměly. Pro Vás, kdo pravidelně čtete naše stránky, mám zprávu — určitě toto není poslední příspěvek od Maji Jurčovičové, těšte se i na to, že se mezi slzami zasmějete.

      Dcery

      Mnohým z nás nie je potrebné pripomínať dôsledky „Akcie B“ na Slovensku, pretože ju sami zažili. S tými, čo ju nezažili na vlastnej koži , chcem sa podeliť o svoje zážitky ako som túto „socializáciu mesta“ prežívala ja a tiež moja najbližšia rodina, a čo nasledovalo potom, v budúcnosti.

  5. Naše sousedka spala s celou československou armádou…

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryBrzy poté, co Honza Roubík dostudoval práva, začla druhá světová válka. Přihlásil se k 311. peruti RAF a s partou dalších československých RAF letců šel jednu sobotu večer tancovat do klubu letců v Cardiffu. Požádal česky mluvící slečnu Lolu o tanec, druhý den ji požádal o peníze na cigarety a pak ji přivedl do jiného stavu. Chtěl si ji vzít, protože jí řekl: “Já se stejně zabiju, tak ať má česká holka po mně aspoň penzi.” Ale český velitel perutě dělal s jeho sňatkem potíže, když zjistil nevěstino nečesky znějící jméno. Nakonec byl velitel přemluven manželkou jakéhosi českého papaláše v exilu. Rodiče se vzali v květnu a já se narodila v prosinci. Když jsem po letech tetě připomněla: “ Dnes mají moji rodiče výročí.“ Okřikla mě, pšššt.

  6. Mnoho věcí jsem jako malá holka nechápala

    • Rubrika: Příběhy

    • Proč jsem nesměla venku mluvit, o tom co jsem doma slyšela. Proč tatínek k úmrtí Stalina prohlásil, konečně ta svině zhebla, a paní učitelka ve třídě usedavě plakala nad jeho úmrtím. Proč jsem nesměla vstoupit do pionýra, když bílá košile a rudý šátek mým spolužákům tak slušel.

      Dcery

  7. Václav Černý chodil dokonce víc než dřív

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryPocházím z rodiny literárního kritika a nakladatele Bedřicha Fučíka a překladatelky z němčiny Jitky Fučíkové. Byli jsme tři děti, syn a dvě dcery. Bratr byl lékař, přede dvěma lety zemřel. My dvě se sestrou jsme byly zaměstnané v knihovnách — já od maturity v Národní knihovně v Klementinu, sestra nejdřív také tam, potom v knihovně Národního technického muzea a nakonec v knihovně stomatologického ústavu (nebýt komunistického režimu, byly bychom jistě dělaly něco jiného).

  8. Naše svedectvo — beseda

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Dcery

  9. Naše svedectvo

    • Rubrika: Napsali jste nám

    • Dcery

       

  10. Mezi dvěma fotografiemi

    • Rubrika: Příběhy

    • DceryNa starší fotografii je mi tři a tři čtvrtě roku a vedu se s tátou podívat na Karlovo náměstí, jak se staví dům, který projektoval.Tu okachlíkovanou polikliniku. Ale tomu tenkrát nerozumím, a těším se na Ježíška, protože má přijít zítra. Ježíšek přišel, s tátou jsme si hráli na sochy — to byla moje nejoblíbenější hra. A když jsme se vyspali, přišli podivní pánové v kožených kabátech a bylo podivné ticho a táta se mnou objímal a loučil a pak s mámou a já stála jako socha a nic nechápala. Ale ti pánové se mi potom zjevovali v častých snech, věděla jsem, že jsou za dveřmi, že jim nesmím otevřít, ale dveře se vždycky nějak otevřou a pánové v kožeňácích vejdou a mají v rukách revolvery a chtějí mi udělat něco strašného, co se nedozvím, protože se probudím.

Nepřehlédněte

Další příběhy