Přejít na navigaci

Když se člověk nebojí a má rád, vyjde se všema zvířatama na světě.

  • Datum: 7.1.2008 v 19:54,
  • 6 komentářů
  • Aneb Václav Čekan Klobouky.

    Tříkrálová koleda z naší adresy dcery (at) dcery.cz mi vysypala pro naše webové stránky roztomilý článek od pana Jana Šimečka, fotografa a milovníka psů. Začtěme se společně:

    Dcery Nedávno jsem byl na návštěvě u přátel. Mnoho let jsme venčili své psy ve stejném parku, a tak jsme vzpomínali na společné známé tváře a jejich pejsky. Připomenul jsem nepřehlédnutelnou dámu se smečkou skotských teriérů u nohou. Prozradil jsem, že se jedná o paní Čekanovou a že, pokud vím, tak má její jméno cosi společného s klobouky. Hostitel se doslova rozzářil a vydechl: "No samozřejmě! Klobouky od Čekana, to bylo něco!" Vytušil jsem, že půjde o slavnou firmu. Ozvěna slavného jména z dávných dob, kdy si naše babičky pořizovaly šicí stroje zvané "Singrovky" a kdo něco znamenal, nechal šít své šaty u "Podolské." V ilustrovaném týdeníku Český svět z roku 1908 jsem potom našel hned několik inzerátů: "Václav Čekan, velkozávod s módními klobouky Praha, Václavské náměstí 12 a Vodičkova ulice 20. Založeno roku 1846."

Paní Čekanovou jsem samozřejmě navštívil a zvědavě se vyptával na kloboučnickou firmu, ale také na její smečku černých skotských teriérů.

"Hledala jsem plemeno, které má povahu velkého psa, bude velmi inteligentní a také bude schopné ve všech situacích obstát", vysvětluje paní Čekanová. "Svoje skoty jsem brala s sebou do práce, a chodili se mnou jednat i na ministerstvo. Trochu jsem přečnívala z šedivého průměru, nikdo tam nechodil se psem, který si žil po svém a uměl pozdravit.

Dcery

Když jsem hledala byt na výměnu, brala jsem psa vždy s sebou. On to vše nezávisle na mně celé prošel a prohlédnul. Lidé z toho byli velmi překvapeni. Pes totiž nechodil jen s nosem u země, ale skutečně prohlížel prostředí.

Úpravu skotského teriéra jsem se učila sama podle fotografií. Pro úplného začátečníka je to dost náročné. Pomohlo mi, že jsem chodila na večerní výtvarnou školu. A také jsem se dívala, jak to dělají jiní chovatelé. Kousek výtvarného talentu jsem měla a byla jsem schopná leccos odhadnout. Nakonec zkoušky na výtvarnou školu jsem dělala několikrát, ale nikdy mě kvůli tátovi nevzali…" Musím přiznat, že paní Čekanová má své teriéry upravené vzorně a s vkusem. Prakticky totéž se dá říci o jejím útulném bytě, který je ovšem plný předmětů a obrázků s jediným společným jmenovatelem: Skotský teriér. Na můj dotaz, zda paní Čekanová byla někdy ve Skotsku, se rozesmála: "Ne nebyla. Ale Skoti mě píší. Na ulici ke mně přistoupil nějaký mládenec a naříkal: "Já mám doma ve Skotsku dva teriéry a já bez nich neumím žít. Mohu k vám přijít na návštěvu?" Samozřejmě přišel, když mi fena rodila. Zanedlouho mi u dveří zazvonila celá jeho rodina ze Skotska. Byli velmi šťastní a od té doby mi píší."

Na každého psa, který paní Čekanovou provázel životem, má nějakou vzpomínku: "Nikdy jsem neměla příliš ráda Vánoce. Jako dítě jsem je prožila bez táty, který byl ve vězení a nás se ujali cizí lidé. Když jsem se později odstěhovala do Vršovic, všem jsem oznámila, že Vánoce moc neslavím. Domluvila jsem se s přáteli, že se sejdeme, až si rozdělí dárky. Šla jsem na procházku a vedle mě poskakoval můj patnáctiměsíční skotský teriér "Sandokan". Byli jsme asi čtyři kilometry od domu, když náhle objevil velkou větev z borovice. Tu odtáhnul až k domu. Nikdy před tím, ani potom už nic podobného neopakoval. Nakonec si větev dopravil až do obývacího pokoje. Tu jsem nakonec ozdobila pentlemi a kousky cukru. Pod vázu s větví jsem mu dala kost.

Další z mých psů miloval hračkářství, vždy se tlapkami opíral o výlohu a nahlížel dovnitř. V Zurichu, kde jsem s ním byla, jsme objevili velikánský obchod, kam směli psi dovnitř. Pes se stal náhle středem pozornosti a prodavačky, které pochopily, že si tam plní svůj psí sen, mu přinesly ukázat snad všechny hračky. Od té doby pak tento pes již o žádné hračkářství nezavadil ani pohledem. Věděl, kdy má dost."

Moji pozornost upoutává nádherná dobová fotografie. Zakladatel firmy Václav Čekan před svým kloboučnictvím:

"Dědeček pocházel z rodu kloboučníků, kteří bývali i cechmistry. Svůj první obchod měl ve Vodičkově ulici. Vchod zdobil generálský a kardinálský klobouk, o čemž se tehdy zmiňoval i Jan Neruda. Rád vzpomínal na setkání s Antonínem Dvořákem. Další Dcerykloboučnictví dědeček otevřel na Václavském náměstí, pak v dnešní Lidické, v Korunní a nakonec Dům módy v Anglické ulici. Dědeček dokonce vyvážel cylindry do USA. Také velmi miloval divadlo. Založil v Řevnicích tzv. "Lesní divadlo", kde hráli herci z Národního." Teta, dědečkovo dvojče, byla velmi známá tanečnice a členka Devětsilu. Po dědečkovi převzal firmu můj tatínek. Obchod se dařil a firma skvěle fungovala až do nástupu komunistů k moci. Následovala "milionářská daň" a na vystěhování z Prahy jsme měli patnáct dnů. Rok na to tatínka zavřeli na dvanáct let. Odsouzen za velezradu a navíc ke ztrátě veškerého majetku. (Provinění v té době běžné — tatínek neoznámil, že jeho kamarád má v úmyslu emigrovat. Nakonec ten člověk neemigroval…) Tatínek zemřel jako vězeň v roce 1961. V době, kdy tatínka zavřeli, byla maminka v nemocnici a mně s bratrem hrozil pobyt v dětském domově. Ujali se nás cizí lidé. Druhá rodina, u které jsme postupně našli azyl, měla dva psy, čtyři kočky, spoustu slepic, angorské králíky a to všechno za mnou poslušně chodilo. Kočky mě vyhlížely před vrátky, až přijdu ze školy. Psi mi spali v posteli. Celý život jsme s bratrem lezli do všech psích bud. Mohli v nich být třeba zlí psi, ale v životě nás žádný nekousnul. My jsme si s nimi hráli, drželi je kolem krku. Když se člověk nebojí a má rád, vyjde se všema zvířatama na světě."

Dcery

A já dodávám, že to jisté se, k všeobecné lítosti, o lidech nedá tvrdit.

Redakce: Zuzana Vittvarová