Přejít na navigaci

  1. Tuctové svědectví

    • Rubrika: Příběhy
    • Po delší době uveřejňuji nový příběh. Jeden z prvních, které se dostaly na světlo světa. Už v devadesátém roce, sedmého února vyšel ještě v Lidové demokracii. S laskavým svolením autorky — paní Heleny Novákové — ho přidávám k ostatním na našem webu.

       

      DceryRáno, vlastně ještě noc. V brněnských ulicích snad ani človíčka. Matka s kufříkem vede za ruku malé dítě. Spěchají na vlak do Prahy. Děcka v parku křičívají: „Do Prahy je cesta dlouhá, kdo nevěří, ten je trouba.“ Z děcek žádné v Praze nebylo, ale mají tatínky. Tatínci s nimi chodívají v neděli na procházku. Dítě má také tatínka, ale v base. Stal se jednou z mnoha obětí hromadných politických procesů v Brně.

  2. Spomienky na otecka

    • Rubrika: Příběhy
    • Dcery.czPřišel mi ještě jeden e-mail ze Slovenska. Byl napsán narychlo, poslán pozdě, ale neměla jsem to srdce pisatelce sdělit, že už je víc než týden po uzávěrce. Udělala bych chybu. Čtěte se mnou:

      Návšteva otca vo väznici v Leopoldove

      Moje detstvo bolo popretkávané rôznymi udalosťami. Striedala sa radosť i bolesť. Láska i nenávisť. Bezstarostnosť i napätie. Ale najviac si v živote vytrpela najstaršia sestra Elenka, ktorá už od štrnástich rokov musela ťažko pracovať v Závodoch 29. augusta v Partizánskom a bola živiteľom rodiny. Málo zarábala a aj to musela dávať mamičke na obživu celej našej rodiny. Odišla z domu iba v jednej sukni a pulóvriku. Mama jej nemohla dať peniaze ani na zásteru. A predsa z prvej malulinkej výplaty mi kúpila ozajstnú bábiku v kroji. Bol to najkrajší darček, na ktorý nikdy nezabudnem. Stredná sestra Ruženka a ja sme nemohli študovať na vysokých školách.
  3. Káceli stromy v plném květu. I to bylo pro tu dobu příznačné!

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryV létě se konají abiturientské srazy. Na jednom takovém v Přelouči se potkala Jiřina Hájíčková se Zuzkou Hisirovou. A pak už netrvalo dlouho, pár telefonátů, a zrežírovala jsem si se Zuzkou setkání v Praze, v překrásném prostředí žižkovského Montmartru na předzahrádce jedné restaurace. Byl vlahý srpnový podvečer, který  splavně přecházel v noc. Když jsem přicházela na místo setkání, hned jsem věděla, že ten stolek obsazený dvěma dámami, je ten správný. Čekaly na mě. Líba a Zuzka. Jen jsem usedla, začala příjemná konverzace, která ani v nejmenším nezaznamenala zámlky, pohledy stranou či kradmé sledování hodinek. Režie hovořila jen o místě, aktérky však tu krásu setkání dotvořily samy. Budiž pochváleno léto, moravské víno a lidské vztahy především.

  4. Návštěvy

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryUž se mi sbíhají autorizované příběhy pro knihu. Paní Tížková se zaměřila na jednu z nejtraumatičtějších chvil. Návštěvy. Každá z nás má své vzpomínky. Mnohé se však podobají jako vejce vejcí… Nechme vyprávět protagonistku návštěv:

      Můj tatínek Karel Procházka byl zatčen v dubnu 1948 a odsouzen ve skupině za velezradu, vyzvědačství a opuštění republiky. Rozsudek zněl: 30 let odnětí svobody, ztráta majetku a občanských práv. Doma jsme s maminkou zůstaly já třináctiletá a moje malá sestra, která šla po prázdninách do první třídy. Celý náš život byl náhle naruby a my jsme se snažily den po dni hledat rovnováhu. Maminka začala pracovat v továrně na směny a my dvě jsme si musely zvykat na samotu a prázdné místo po tátovi. Pocit rodinné sounáležitosti nastal, když přišel od něho dopis a nebo povolenka návštěvy. Za těch dvanáct let však bylo těch návštěv věru málo (jedna až dvě za rok), ale některé z nich se mi tak vryly do paměti, že na ně nikdy nezapomenu.
  5. Dědeček Hemingway aneb Jak mi pan president Masaryk řekl NAZDAR

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryČtvrtého září jsem dojela do Malína, protože jsem slíbila paní Květě Moravečkové, že zaznamenám její vzpomínky a že se z nich pokusím vytvořit nějaké souvislejší vyprávění. Přinesla jsem si od ní i nějaké fotografie. Jak se mi to podařilo, to už posuďte sami.Doma hledím na fotografii starou asi osmdesát let. Dědečkova podoba mi přihrála na mysl Ernesta Hemingwaye. Stařec a moře. „Člověk může být zničen, nikdy poražen.“ Tenhle citát mě provází mým životem už nějaký ten čas. A s ním přistupuji k psaní. Kéž bych dokázala sepsat příběh paní Květy, kéž by se mi nerozlétaly myšlenky do dálek zeměpisných či hloubek historických, vždyť ona mi předložila takovou škálu dat, že se obávám výsledku. Odčítám a vracím se ke své návštěvě.  

  6. Tri sestry

    • Rubrika: Příběhy
    • Dcery

      Jak se Vám líbí mačička a bábätko? Milé, že. Pamatujete si ještě, jak jsme chodili nakupovat světové  bestsellery do Slovenské knihy na roh Václavského náměstí a Štěpánské, protože do češtiny nebyly přeloženy? Vzpomínáte, jak jsme se těšili na slovenské pondělky v televizi? Tohle čtení  sice nebude pohádkové, leč  řeč je krásná, libozvučná. Snad mi též dcery Kosorinovy odpustí, že jsem jejich vzpomínání vybavila takovým titulkem. Nemá nic společného ani s pohádkou, dokonce ani s Čechovem.
  7. Vlčnovjanky

    • Rubrika: Příběhy
    • I tento text má svou historii. Díky radnímu Uherského Brodu jsme dostaly mezi společenství Dcer dvě Vlčnovjanky. Než začneme číst, musím poděkovat vlastně i vnučkám politického vězně pana Jana Plesla, protože ony se především zasloužily o tento příspěvek, který, ač smutný, tak v mnohém připomíná bukolické časy našeho venkova. Na příkladech uvádí kvalitní etické hodnoty - lásku, víru, soudržnost, odvahu a řád, avšak nejen je. Najdeme i jiné.

      Dcery

  8. Něco poezie, Hořické sympozium

    • Rubrika: Příběhy
    • Odpoutejme se na chvíli od historie a dopřejme si něco poezie. Paní Tížková mi půjčila básně svého tatínka, řídícího učitele z Dobrušky, který si odseděl něco let v komunistických lágrech.Ocituji jich pár, těch méně pochmurných.

      Koncert

      Je nepodobno k víře,

      že v téhle díře

      se objevila kočka —

      vlastně černé kotě.

      A hned k mé botě,

      tře své chudé tělo,

      vousy, bradu — .

      Jak zavadila žebry

      o mou botu -

      "Nezapomeň, kotě, tuhle notu

      a umění své seber!

      Doprovodím basem

      svých tě žeber!

      A o čem ten koncert bude?

      O příšeře rudé

      a jejím brachu — hladu!"

  9. Díky, že všechny křivdy, dluhy, mohu odpustit

    • Rubrika: Příběhy
    • Příběh, který budeme číst, se v určité chvíli protnul s příběhem jiné Dcery. Děkuji paní Melicharové, že se rozepsala o svém osudu a ve vzpomínkách došla i na pana Meřičku, otce paní Vaďurové (http://www.dcery.cz/?nid=479&lang=cz). Moc mě potěšilo, že nám autorka podala obraz českého venkova padesátých let, obraz odvrácené strany. Nikoli obraz zpěvu a jásotu a kašírovaných pěstitelských úspěchů, ale obraz skutečného života.  

      Dcery

      Můj tatínek Josef Špalek pocházel ze starého selského rodu, který je písemně zaznamenán od roku 1601. Protože byl tatínek druhorozený, dostal jako věno studie a otcovský podíl a po studiích si hledal práci.

  10. Vyměnili úrodnou hanáckou rovinu za drsnější horské prostředí

    • Rubrika: Příběhy
    • Paní Eva je z Dcer ta "nejdcerovatější". Patří mezi těch dvanáct, které poskytly interview paní Švehlové pro výzkumné účely. Konečně se daří získat příběh "jinak".

      Pojďme společně a začtěme se:

      Dcery

Další příběhy